14. července 2018

Dneska jsem nedělala nic. Kromě toho, že jsem vyprala, napůl uvařila oběd (spíš večeři, protože v lednici byly ještě další dva různé chody), připravila klukům do garáže svačiny, sjela pro dědu a odvezla ho za mechanikem ohledně auta, starala se o dítě, pověsila dvě pračky, ustlala a uklidila myčku, jsem fakticky nedělala nic. Dneska si totiž připadám jako totální neschopák. K ničemu. Jsem unavená, zmatená a hlava mi třeští. Nevím z čeho.

„Tome, prosím tě, mohl by sis na dvacet minutek vzít malou? Chtěla bych si napsat jeden článek. Vezmu to rychle, prosím… Ona hrozně vřeští, vezmi ji do kočáru“ rezignuju.

Hodiny ukazují 19:15 a já vím, že je ještě čas. Potřebuju se vypsat. Změť pocitů se mnou mlátí o sto šest, takže nevím, čí jsem. Tom se usmívá a bere si maličkou a houpe ji v kočáru, mezitím, co já se řítím dovnitř do kanceláře a už pomalu na chodbě se sesouvám na svou oblíbenou židli. Chyba. Rozbíjím si hubu hned o dětské houpací lehátko, které jsem chytře postavila mezi dveře.

„No já jsem kus debila, je tohle možný?“ nadávám a automaticky přemýšlím nad tím, co se mi dnes NEPOVEDLO. Seděla jsem půl dne v pergole, nohou houpala nadávající kočár a zadumaně civěla do knížky Mrcha vs. Hodná holčička od Martiny Brandové. Přemýšlela jsem nad tím, co jsem to vlastně za člověka. Píšu tady Desatero moderní mámy o tom, že Moderní máma má bejt vlastně sebevědomá a věřit sama v sebe atd. atd., a teď tady dřepím rozpláclá na gauči, z pod tílka mi leze dofialova popraskané břicho, na hlavě mám vrabčí hnízdo a pleť samý pupínek. Říkám si, co jsem to vlastně zač.

Je mi ze sebe špatně.

Asi tak před dvěma hodinama jsem bookingovala volné termíny na Grossglockneru, kde jsme byli loni. Chystáme se tam znovu příští měsíc na víkend, takže jsem se chtěla podívat, které termíny jsou v našem hotýlku tam nahoře ještě volné a za jakou cenu. Idiotka jsem to zarezervovala naostro a ve finále zjistila, že zrušení rezervace stojí 175 euro.

Viděl někdo většího blba? Já, která tři týdny ustavičně sedí u PC, mezitím běhá okolo dítěte a zároveň uklízí, jen proto, aby si splnila ten svůj sen a doladila web k dokonalosti? Já, která tady řeším integraci platební brány, sama si vytvářím covery ebooků, aktualizuji pluginy ve wordpressu, měním šablony a kontroluji emailové kampaně? Od někoho takového by člověk očekával, že se zvládne normálně podívat na volný termín na webové stránce jeho oblíbeného hotelu, aniž by ho za skoro Masarykových podmínek zarezervoval. Achjo.

Včera jsem mluvila s Lucinkou, naší direktorkou z Mary Kay. Vzhledem k tomu, že to, co jsem chtěla, jsem dotáhla do konce – nyní už to není v mých rukách, chci se plně vrátit zpátky. Chci to dokázat. Bože můj, jak já to moc chci! Do dvou let se stát direktorkou a pobírat stálý plat. Pomáhat ženám s jejich pletí a vidět ty jejich úsměvy. Ty spokojené tváře a radost. Sdílet příležitosti. Změnit jim život k lepšímu tak, jako se změnil ten můj. A jednou mít i to růžové auto. Ano, to je přesně ono. Obvyklá já by řekla „Co řveš, tak přines zrcátko, vytrhej si to šílený obočí, odlož na chvíli ten telefon a nekoukej na ty vychrtliny, trošku se namaluj, převleč se, a uvidíš, že se budeš cítit mnohem líp!“. Místo toho jsem seděla a zírala do knížky a přemýšlela, proč se nechávám masakrovat Hodnou holčičkou, která mě uvnitř mé hlavy jen ponižuje. Viktorie každou chvíli brečí, vzteká se, chce chovat. Chvíli se mazlíme, povídáme si, chvíli mě Viki proklíná. Začínám mít i pocit, že jsem špatná máma. Bože, co se to dneska se mnou děje?

Modlím se, aby maličká spala v noci přesně tak, jako včera. Devět hodin v kuse a pak ještě dalších pět po kojení. Ovšem, měla bych se asi naučit ji po krmení přenést zpátky do její postýlky, abych z těch svých zad ještě něco měla. Ta jedna poloha po dobu x hodin, než se všichni vzbudíme, je docela morbidní, i když tu holčičku tak ráda mazlím do samotného probuzení. No jo, jak tak nad tím dumám, vždyť je vlastně tolik věcí, co bych chtěla změnit. Furt říkám, že na tom pracuju, ale nepracuju. Snažím se aspoň jíst líp, to je pravda. Proto jsem si taky včera dala ten kebab a dneska sežrala krabičku svatebních koláčků.

Jo. Občas sama sobě vůbec nerozumím! Možná je to úděl Blíženců? Furt přemýšlím nad svým projektem Moderní máma. Ale vždyť včera to byl ještě tak skvostnej nápad s velkou budoucností. Dnes mi zase přistály dva příběhy Moderních maminek v emailové schránce. Tak proč dneska přemýšlím nad tím, že celou stránku smažu, když tři roky vymýšlím, co s tím, a tři týdny u počítače pomalu potím krev? Proč mám dneska takový pocit, že jsem k ničemu? Poslední dobou se mi tak daří. Všechno je růžové, jen dneska se všechno tváří jak před válkou. Myslela jsem si, že takové nálady jsou jen v těhotenství. Anebo taky v šestinedělí. Ale asi ne. Možná mi leze na mozek už to, že jsem s tou maličkou 24 hodin denně. Že ji dobrovolně nedám na hlídání tátovi, babičkám, komukoli. Že si chci vše zastat sama. Možná už je toho na mě taky moc. Rozjíždět podnikání v Mary Kay, řešit vydání vlastní knížky a pracovat na prodejním webu a k tomu být žena v domácnosti, super přítelkyně a dobrá MODERNÍ MÁMA, je opravdu vyčerpávající.

Jo, potřebuju dovolenou!

Jeden den! Jeden den nic nedělat! Božíčku, to je krásná představa! Třeba si jen lehnout s maličkou do postele a celej den proválet. Tyyyjo, to by se mi asi líbilo. Možná bych si měla uvědomit, že nejsem robot. Proč mám sakra furt pocit, že musím zmáknout úplně všechno s prstem v nose? A to jsem chtěla ještě začít cvičit. Jo, dám to… To vím, že to dám, ale jak říkám, nevím, kdy. Potřebovala bych asi nějakou asistentku. Nebo uklízečku. Ale nevím, kdo by je platil. Jsem na začátku svojí super giga kariéry (i když dnes o tom zcela pochybuju), takže z mateřské moc velké čáry máry dělat nemůžu…

„Uááá, uáááá“ ozývá se ze zahrady hurónský řev….

Dobře, to nebylo ani 15 minut. Jdu uklidnit oba dva, nebo mi hrábne. Takový vztekání, nechápu, kde se to to dítě naučilo! Achjo… Osm hodin. Jdeme koupat. Hned!

Půl deváté. Vykoupáno, uloženo. To, že to nebylo vztekání, co to dítě předvádělo, jsem zjistila až při kojení, kdy se té holčičce podezřele napínaly nožičky v křeči a plenečka vydávala pšoukavé zvuky. Chvíli papala, pak se odtrhla a křičela o sto šest. Natáhla nožičky, zaprdkala si a zase se přisála. Achjoo, co já jsem jen snědla… Přemýšlela jsem v rámci své dnešní totální neschopnosti i nad jídlem, ale nenapadlo mě vůbec nic. Vezmeme to od včerejška. Hroznové víno před spaním, pak ráno proteinová tyčinka, smoothie z nektarinek a jablek, k obědu rybí filé s bramborem, několik svatebních makových a tvarohových koláčků a rizoto s kokosovým mlékem, cuketou a rajčaty s goudou. A voda. Že by za to mohla ta třetinka perlivé vody u dědy? Nechápu to. Všechny potraviny jsem jedla doposud a nikdy problém nebyl. Doufám, že se z toho vyspí… Chvíli jsme masírovali bříško a mazlili, chovali, ale teď už je v pokojíčku ticho, tak věřím tomu, že ji ten pláč unavil a že se vyspí dorůžova bez prdíčků. Super.

K mé depkařské náladě se tedy i v této chvíli přidal i pocit neschopné matky. Tyjo… Já bych fakt občas chtěla být jednou chlap. Pochybuju, že mají o sobě někdy takové mínění. Že hledají ve všem takové složitosti. Sice jsem zakladatelkou Moderní mámy, ale teda jako, občas jsou dny, kdy si připadám zralá tak na zakopání do země hlavou napřed, a i tak bych byla vlastně k ničemu. A bolí mi záda ještě ke všemu! Strašně! Zvedám se a jdu pomalu za Tomem, probrat s ním ten Grossglockner (nad kterým přemýšlím pomalu víc než nad tím, co budu zítra vařit, kdy jsem naposledy přebalila malou, nebo jak se sakra vymejšlí ta Veřejná listina o identifikaci k plné intergaci platební brány). Jsem KO. Asi si udělám radost, uvařím si něco se smetanou a zavrtám se v Tomášovo náruči u Sinistru jedničky. Nevadí, že v noci jsem málem nechala chudinku Viki napospas hladu, protože jsem se bála, že za dveřma stojí Samara…

 

14. července 2018
Ohodnoťte článek
Veronika Zvonková
Jsem mladá maminka princezny Viktorky a nezávislá kosmetická poradkyně Mary Kay. Mou vášní je pomáhat ostatním cítít se dobře, plnit si své sny, podporovat je a být jim inspirací. Jsem odpůrce systému a neuznávám žádná pravidla společnosti. Každý máme možnost volby a každý jsme zodpovědný za život, který si sami vybereme!
Komentáře