15. února 2019

Místo toho, abych šla spát a připravila se na zítřejší dopolední Hodinku krásy, na kterou se opravdu moc těším, tak dřepím u počítače a přemýšlím nad smyslem života. V hlavě se mi honí stav mé kvalifikace na pozici Sales director, kdy je teď pro mě mimořádně důležité to splnit napoprvé a debutovat na tuto pozici v co nejbližší době. Moje myšlenky jsou u Moderní mámy a u vřeštícího dítěte, kterému nastává období „vyřvu si hlasivky, hlavně když bude po mým“. Rozhlížím se okolo. Všude hračky, po stole bordel, na lince nádobí. Rezignuju. Jsem tak unavená. Nevím, proč si prostě nejdu lehnout. Je mi smutno. Nevím po kom, nevím po čem, nejradši bych sedla na bus, jela dolů do města a naklopila do sebe pár decek nějakého super sladkého vína. Abych si pak mohla říkat, jak jsem byla zase trapná. Jako v sobotu.

Na večeři jako celebrita limuzínou do Grand hotelu Pupp a pak se spráskat jak puberťák na Sifonech. Moje vesnické kořeny jsou prostě nezpochochybnitelné. Sice moje nejoblíbenější písničky tomuto stylu neodpovídají, ale pořád je lepší trsat na Jede jede mašinka v džínách a keckách někde na vesnici s vodkou s džusem, než se kroutit v lodičkách se sklenkou Sex on the beach uprostřed parketu na nějaký to disko trisko. Takovým tanečním kreacím se pak směje jen moje dcera, kdy dupu sousedům nad hlavou a s ovladačem v ruce, do kterého naprosto falešně vřeštím jak pominutá a svíjím se jak po elektrošoku.

Každopádně sobota byla nářez. Když si vzpomenu, jen se culím. Jak neprofesionální! Vyhulit pět nebo šest cigár, když dva a půl roku jste úspěšný nekuřák, nalít do sebe dvě skleničky Aperolu a pak upíjet Jagerry s red bullem a miliardu dalších věcí a pobíhat naprosto ojíněná všude možně a zpívat Být stále mlád, to zase umím jen já. Bože můj. Já jsem ale musela být trapná! Ovšem, měla bych se ještě naučit vypínat messenger a sociální sítě, když můj stav zrovna neumožní psát zprávy bez náznaku jiného než běžného módu. Nejsem zvyklá pít, takže se hihňám už jen po pár locích vína, ale tohle bylo zas jak kdyby mi bylo 16. No. Asi jsem to prostě potřebovala. Ráno jsem si připadala jako největší alkoholik a doufala, že až pojedu domů, tak to projde bez těch pánů ve stříbrných oktáviích polepených modrožlutými páskami s majáčky. Matka roku! Naštěstí jsem se horkým hovězím vývarem rychle vzpamatovala a jakmile táta přivezl Pídu, mohla už jsem být zase perfektní a dospělou matkou.

Tybrďo. Lidi se mě pořád ptají, jakto, že mám tolik energie. Je ovšem pravda, že nemám úplně ve zvyku fotit selfíčka, když jsem samý roznípaný jebák v důsledku nastávajícího týdenního červeného pekla, kdy i strava, luxusní kosmetika a životní styl nic nezachrání, a především, kdy dřepím na zemi s hlavou mezi nohama plná myšlenek na babybox, když dítě řve a nikdo neví proč. A tak o tom aspoň píšu. Ovšem, je pravda, že ze 70% tam ta energie nefalšovaná je. Od té doby, co jsem odešla z Kaznějova, na který si překvapivě ani nevzdechnu, se cítím tak nějak jinak. Volně. Jako kdybych mohla najednou dýchat. Jsem nezávislá, mám jen sebe a Pídu a vím, že to všechno zvládneme. Miluju místo, kde bydlíme, miluju naší káru, zbožňuju svou práci, miluju tu krabičkovou dietu, kdy nemusím vařit a mám tak fůru času. Zkrátka, dělám si co chci a kdy chci a je to neuvěřitelně osvobozující pocit. Proto tolik radosti. Proto tolik energie, o kterou se tak ráda dělím. Prostě když vidím, že je něco moc fajn a funguje to, podělím se. Ale proč se budu dělit o svoje depky a hroutící se stavy, když takovými si procházíme každá, ovšem smutné je, že většina v tom větším poměru? Svět potřebuje trošku víc té pozitivity. Depka je jen dočasná, blbej den je prostě blbej den, ne celej život.

Mám dvě práce. Dost jsem nad tím přemýšlela, že v rámci Mary Kay bych měla vypadat stále perfektně a působit naprosto profi. Ovšem jako Moderní máma prostě nemůžu. Protože bych to nebyla já. I kosmetické poradkyně mají dny, kdy ten jebák prostě vyraší. Dny, kdy se necítí zrovna úplně happy. No a já jsem zjistila, že mám tak hrozně blbou paměť, že kdybych si měla neustále na něco hrát a vést svůj blog jako reklamu na dokonalost, zaprvé by ztratil svůj význam, za druhé, by to bylo stejné, jako propagovat nějaký produkt, o kterým vím, že je to sráč, a především, že bych si nezapamatovala všechny ty lži a totálně bych se do toho zamotala. Nenene. Že jsem dobrá, co se týče poradenství péče o pleť a především přístupu a zákaznického servisu, to vím. Ale moje zákaznice taky ví, že se ani kvůli této práci nezměním v dokonalou cukrovou panenku. Čeho si vážím, je to, že se ze mě stala ŽENA. Na business oblečení se krásně zvyká, v lodičkách se cítím výborně a nenalíčená jak nahá. Vizáž „asi dělám s kosmetikou“ je pro mě stejně důležitá asi tak jako žádný bobr v kalhotkách, takže by to asi mělo být OK.

No, chtěla jsem zamakat i na postavě. Jedu třetí týden krabičkovou dietu, ale motiv nebyl zhubnout, ale ušetřit ty peníze a čas. Moje stravování se díky poslíčkům u dveří s pizzou v ruce zrovna nebylo úplně nejlepší a nejlevnější, takže volba byla jasná a kilča dolů budou jen plus. V manuálu mám napsáno, že nemám užírat, dojídat se ovocem a zeleninou, mám hodně pít a udržovat si jídelníček tak nějak i o víkendu a jednou do týdne cvičit.

Aktuálně tu sedím, tahám si za špek na břiše a liju do sebe Pepsinu. Okolo mě se válí krabice od pizzy a buritta a na lince na mě čumí prázdná sklenice od nutelly. Posilování v podobě házení dítěte do vzduchu by mělo stačit. Dneska jsem si stoupla u našich na váhu. Místo obvyklých 72 kg jsem zírala na 72 kg! Huuustý!

Každopádně pokud jde o dítě, jsem ve fázi stagnace. Mám občas chuť nebýt mámou. Asi je to normální, když jste na dítě sama, snažíte se, co vám síly stačí a když víte, že pracovat ve své pozici prostě potřebujete aspoň hodinu, dvě hodiny denně, a ona leze po kolenou, kníká a drží vás za nohy a s každým vaším krokem je za vámi. Dlouho jsem nad tím přemýšlela. Mazlit to nechce, přebalit, to přebalená je, papaná taky, hajaná byla, ale nechtěla, kakaná byla už ráno a studená taky neni. Já jsem relativně v pohodě. Beru jí do náruče, ale ona škube, tahá, kope, kníká. Vřeští. Ok. Dám ji na zem a čekám. Zase po mně leze. Se vztekacím řevem a upískaným Mamamama! Vzpomněla jsem si na mámu: „Nenechávej ji furt lézt za tebou. Nenos ji furt. Budeš otrok! Nauč ji si samotnou hrát. Hraj si s ní, ale ať to umí i sama“. Ok. Dávám dítě do cestovní postýlky plné hraček a zdrhám se zavřít do koupelny. Pět minut mě provází hysterický řev div ne s dávením. No to si snad dělá srandu! Myslela jsem, že je ještě miminko, ale ona se chová, jak dvouletý rozmazlený harant! Intuice mi říká, že tomu dítěti absolutně nic není, a že to jenom zkouší. Po chvíli řev ustává. Vracím se uklidněná zpátky do obýváku a vidím Viki, jak si spokojeně hraje a směje se. Jakmile mě uvidí, zazubí se na mě.

„Ty jsi ale hodná holka. No vidíš, jak to umíš. Viktorko, takhle to prostě nejde, víš? Maminka je s tebou fakt pořád, hrajeme si, děláme kraviny, chodíme do kočárku… Ale zlatíčko, maminka taky musí trošku pracovat a uklidit a fungovat, ale hlavně trošku odpočívat. A k tomu jí stačí, když nebudeš pískat, víš?“ vysvětluju a ona na mě upíná ty svoje indigově modré oči. Tváří se naprosto chápavě a čeká.

„No, vidíš, jak umíš poslouchat. Beruško, máma tě miluje, ale musíme mít nějaký ty pravidla, chápeš? Spolu to dáme, ale musíš mi trošku pomáhat, jsi velká holka. Tak si chvíli hezky hraj, já se jdu oblíknout a za chvíli jsem u tebe a pojedeme k tý babi, jo?“ pokračuju a mizím za rohem v pokojíku. Řev.

Vykouknu, aby se ujistila, že jsem ji tu nenechala samotnou, a zase zalezu. Musí se to naučit. Já si chci už konečně aspoň jednou dojít na záchod bez asistence! Naštěstí máme byteček a nábytek poměrně bezpečný, takže se téměř nemá co stát. Sice jsem jí neustále v patách, když zdrhne z dohledu, ale i tak sem tam přijde s něčím nečekaným. Jako když potom, co jsem ji vyndala z ohrádky, přišla za mnou do pokoje. Za ní dlouhá mokrá stopa. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že si fakt hraje se štětkou na záchod. Chuťovka. Vytrhla jsem jí ji z ruky a znovu jemným plácnutím přes ruce důrazně upozornila, že tohle prostě ne. Nevím, jak to dělají ty maminky, pro které jsou fyzické tresty bezprostředním týráním dětí, ale nám tahle metoda funguje. Neposlechneš poprvé. Zvýším hlas. Neposlechneš podruhé zdůrazním to. Neposlechneš potřetí, plácnu. Přebalování nám kupodivu už začíná fungovat. To zmítání a vztekání při nandavání pleny nebo oblíkání bylo téměř nemožné. Prostě si chci teď hrát, tak mě mámo neotravuj s přebalováním. Já ti ukážu, kdo je tady pán! Jemné, ale štipkavé plácnutí přes stehýnko ji rychle vyvedlo z omylu a teď už jen stačí: „Viktorko, klid! Přebalíme a můžeš si jít zase hrát!“. A už se i směje.

Upřímně, bála jsem se toho, abych nepohnojila tu hranici mezi přehnaně tvrdou výchovou a rozmazlováním. Abych poznala, jestli jde vlastně o zdravý duševní vývoj dítěte, nebo o fázi, kdy si ze mě začíná dělat otroka. Ale abych nebyla až moc dokonale inteligentní, ani jsem se neobtěžovala se někoho ptát, nedejbože někdě něco číst.

Znáte to, když uvnitř vás najednou promluví takový ten vnitřní hlas a volá na vás odnikud a říká, co máte udělat? A tak to dělám. A myslím, že jen díky tomu jsem se ještě nezcvokla. Mít dvě děti, asi by mi teď hráblo. Řekla jsem si, že si mateřství fakt chci užít. Osud to teda trošku potunil a řekl si, že ze mě udělá evidentně výkonného superrobota bez tatínka, ale to nevadí. Asi to tak má bejt. Bože ale občas „závidím“ některým maminkám mateřskou dovolenou. Celý den být doma s dítětem, chodit s ním ven, uklízet a péct koláče a buchty a žehlit a šůrovat kuchyňskou linku. Péči o dítě tedy věnovat 70 % a zbytek domácnosti, vaření a telce atd. U nás 60 % zastává dítě, 35% práce a zbytek domácnost. Chtěla bych dovolenou. Spousta holek mi závidí. Životní standard, povahu, prostě vysmátej život. Myslím, že bych asi nepřála žádné z nich zažít jeden můj den.

Je to super skvělý, to jo, ale moc náročný, protože já, i když jsem mega energetickej tvor, tak jsem taky super stresař a v hlavě mi jede pořád něco. Nedokážu vypnout. Dokážu. Ale jedině někde mimo domov. Jakože fakt vypnout. Nejlépe v horách. A můžete mi věřit, že už se mega těším, až se tam v létě vypravíme! A pak na podzim k moři. Ježiš takovejch možností… Škoda, že všichni si myslí, že práce u Mary Kay znamená to, co dělám já. Málokdo vnímá, že řeším ještě Moderní mámu, že jsem v pozici, kdy se starám nejen o zákaznice, ale i o svůj tým, a že jsem na to všechno fakt sama. Nebýt té Mary, kde bych asi byla. Nedokážu si to představit. A do dneška nechápu, proč jsem nezačala dřív. Protože i dvě hodiny práce v tejdnu změní strašně moc jak na výplatě, tak celkově. A co jsou dvě hodiny v tejdnu. Když vám k tomu někdo pomáhá a nemáte třeba děti. I když je máte. Já jen prostě zírám, jak ta moje maličká už roste takovým způsobem, až mě to děsí. Jak se každým dnem téměř fakt mění. Už skoro chodí a mluví a je už tak vnímavá, že mám kolikrát pocit, že rozumí úplně všemu. Nejkrásnější ovšem je, když pláču a ona přileze po těch čtyřech a natáhne ručičku, jako by mě chtěla pohladit, a zubí se. Netváří se smutně, ale vyloženě se tlemí. Díky bohu, že aspoň v něčem je po mně!

 

15. února 2019
Ohodnoťte článek
Veronika Zvonková
Jsem mladá maminka princezny Viktorky a nezávislá kosmetická poradkyně Mary Kay. Mou vášní je pomáhat ostatním cítít se dobře, plnit si své sny, podporovat je a být jim inspirací. Jsem odpůrce systému a neuznávám žádná pravidla společnosti. Každý máme možnost volby a každý jsme zodpovědný za život, který si sami vybereme!
Komentáře