27. srpna 2018

Dneska Viktorka slaví 4 měsíce. Co mě však zaráží je to, že odpovídá váze a výšce některých desetiměsíčních dětí. Ne, že by byla tlustá nebo tak něco. Je prostě macatá. Veliká. Nebo jak to říct. Teď koukám do očkováku a po dnešní kontrole máme 65 cm a 7.7 kg. Je to hodně? Nevím. Viki je nádherná a naprosto zdravá. V úterý jsme byli píchnout ouška! Teď lituju toho, že jsem jí dala smaragdové kamínky, měla jsem jí dát čistě stříbrné, aby jí to ladilo aspoň a nevypadala jak od kolotočářů. Škoda, ale holt ten měsíc už vydržíme.

Dneska jsme měli očkovat Prevenar. Nakonec to padlo, protože dítě má oťupíčkovaný krk. Nejspíš to chytila včera od Tomáše. Je pravda, že už několik dní se mi zdá, že pokašlává a chrochtá, ale když jsme jeli 19.8. na pohotovost s úplně zarudlými skvrnami zezadu na hlavičce (nevěděla jsem, že když se zpotí, žilky se zvýrazní a ty červenofialové flíčky má od porodu a prý do roka zmizí samy), rovnou jsem se ptala na to možné zahlenění. A to v krčku nic neměla. Dala jsem tedy na rady paní doktorky, vypodložila postýlku knížkama, aby měla Vikís hlavičku hezky z kopce a lépe se jí dýchalo a koupila mořskou vodu a pravidelně ji stříkám do nosánku. Rozdíl jsem moc nezaznamenala a dnes mi právě paní doktorka řekla, že dítě má v krku lumpy.

„Ježiši, a co s tím?“ zděsila jsem se v první chvíli. Mozek mi opět okamžitě přepnul a v hlavě se mi rozezněl výhružný alarm hulákající: Neschopná matka!

„Nic. Ať papá, čurá, kakaá, spinká jako doteď a uvidí se.“ řekla paní doktorka s ledovým klidem, kdežto já si představovala totální karanténu a už už lovila telefon a rušila Hodinky krásy a týmovku a školení a vůbec všechno s tím, že se teď minimálně 14 dní nehnu na krok s dítětem z postele a budu ji cpát práškama. Díky bohu! Asi je to teda v pohodě.

Došlo mi, že nemám odsávačku. To mi teda došlo až ve tři čtvrtě na čtyři doma, když mi ve tři zavřeli lékárnu. Super. Takže jsem chudinku opět potrápila tyčinkama do uší, přičemž jsem zjistila, že to nejsou hambulíni, ale pořádný vodnatý nudličky oproti včerejšku. A jéje, průser. Zejtra tam ráno hned skočím. Myslela jsem si, že moje vydělaný penízky z Mary Kay půjdou na dovču na Grossglockneru, jenže včerejší záznam z onlůine kamery, kde okolí hotelu bylo zavaleno půmetrovými sněhovými závějemi a obrazovka ukazovala -1 stupeň, mi trošku zkazil plány. Paní doktorka mi ale udělala radost s tím, že naše dítě není smrtelně nemocné, takže můžu vesele fungovat a penízky fakt dát dohromady a věřit, že za 14 dní bude zase léto. A asi bude, protože dneska jsem koukala na další online záznam a teploměr ukazoval 19 stupňů a sněhu tam rapidně ubylo.

Jenže to lítá, ty peníze.

Dneska jsem dvě kila dala měšťákovi, protože jsem nenašla parkovací místo, které by odpovídalo mým představám, tak jsem si ho prostě vytvořila. Pak jsem nutně potřebovala koupit Viktorce asi pátou flašku (ale tentokrát s kulatým pítkem a držátkem!), termosku a příbory a rovnou jsem to vzala přes drogerii pro jelení lůj, přičemž jsem odcházela o další dvě kila lehčí, ovšem bez jeleního loje. Hlavou se mi honilo tisíce myšlenek nad tím, jakej jsem idiot, když jsem maličké nalila Hipp džusíček do nové flašky (ano, skutečně jsem si dovolila jí dát tu nevyvařenou flašku, protože se lítání po Plzni trošku protáhlo, kozy jsem měla prázdný a dítě mělo žízeň) a v autě zjistila, že ve flašce cosi plave. Džusem jsem zalila ve flašce návod k použití. Tleskám si. Matka roku!

Viktorka ovšem vřeští, jakmile ji falšku seberu a snažím se nacucaný návod k použití flašky vylovit, což vypovídá o tom, že jí papírovomalinový džusík docela chutnal. Tak je to v pohodě. Návod vyhazuju a dávám jí flaštičku do ručiček.

„Musíš si to ale držet nahoře, víš? Takhle…“ snažím se ji naučit držet flaštičku ve vzduchu tak, aby nepolykala vzduch, ale neúspěšně. Flaška padá na zem, dítě mává rukama a křičí. Trpělivě tedy sedám na místo řidiče a držím flaštičku tak dlouho, dokud není prádzná a Viki nezačne plakat, že chce ještě. Smůla, jedeme. Když pochopí, že už není, což naštěstí trvá asi tak 10 sekund, zatváří se spokojeně, odkrkne si a vesele pozoruje svět okolo. Konečně se mi povedlo zprovoznit cédéčko, tak pouštím její oblíbenou písničku a hlasitě zpívám s rádiem. Užasle na mě zírá a já mezitím, co stojím na semaforu, pozoruji ty její safírové oči a směju se na ní, stejně tak ona na mě. Je nám fajn. Nestíháme, protože Plzeň je zase rozkopaná a ucpaná a přede mnou jede stádo idiotů, kteří mají potřebu dodržovat padesátku, protože kdyby přidaly na padesát jedna, jistojistě by přišli o papíry.

„Viktorko, máma se zase zlobí viď? Promiň, ale jednou mě pochopíš. Tohle máme v rodině. Už tam budeme, neboj se.“ uklidňuju dítě a na dalším semaforu vytahuju telefon a zírám na hodiny.

„Tyvole, to už je tolik????“ ulevím si a doufám, že nebude problém, když přijedeme k doktorce trošku déle. Měla jsem tam být po jedné hodině. Nakonec do čekárny plné miminek přicházíme ve čtvrt na dvě. Do ordinace ovšem vstupujeme v půl třetí. Jsem vytočená víc než naše zeměkoule, ale snažím se zachovat klid. Což jde těžko, protože už jsem dávno měla být u zákaznice s balíčkem, dítě se potřebuje najíst a hlavně konečně spát! A já jsem vlastně jedla naposledy včera. Super. Pak mám mít v pohodě mlíko! Naštěstí ale prso i v čekárně maličká nadšeně přijme, takže jsem v klidu.

Doma už je to ovšem horší.

Prso sktriktně odmítá. Nedivím se, když z něho skoro nic neteče. Dávám jí tedy Hippíka (kojenecké mléko). To miluje. Myslela jsem, že jí bude stačit trošku. Protože u doktorky z prsa toho vypila docela dost a to byla tak hodinka a půl, max dvě. Asi jí to nestačilo, protože vyžahla přes 250 ml a pak se ještě divila, že už není. Spokojeně usnula. Musela jsem nutně něco zařídit, takže večer ji vykoupal a uložil Tom. Asi dvě hodiny po vypité skoro třetince dostala opět flašku. Z té nevypila nic, co jsem zpozorovala. Tom však na chvíli odložil telefon, do kterého mluvil, nakoukl z terasy do obýváku, když viděl, že pozoruji 200 ml mléka ve flašce a konstatoval: „Prosímtě, to je druhá.“

Jo. Aha. Všude jsem se dočetla, že málo mléka neexistuje, ale nedovedusi představit, jak já pomocí mých prsou to dítě dokážu náležitě zasytit, když toho vypije tolik a pak teprve je naprosto spokojená. A abych se rozkojila a mohla UM vyřadit, nebo aspoň značně omezit (doteď jsme ho dávali max 1 denně, kolikrát ani to ne), zavedla jsem příkrmy. Jo, už teď. Pečlivě jsem si zjišťovala, zda tím Vikís nemůžu ublížit, ale spousta maminek mě ujistila o opaku. Vzhledem k jejím proporcím a chuti k jídlu a skutečnosti, že mě pozoruje pokaždé, když jím, jsem usoudila, že je pravý čas právě teď. První mrkvičku tedy dostala od Hippu. Předevčírem. Dala jsem jí pár lžiček a pak nakojila. Včera to samý, jenže včera div nesnědla i tu skleničku s příkrmem… Mrkvička nám tedy jede. Žádnou alergicou reakci jsem nezpozorovala, takže vymýšlím, co teď. Budu upřímná, moc si nevím rady, Zda jí to teď dávat už každý den, kdy začít s kašema, jak tohle všechno korigovat… Ale ono se to nějak zvládne. Zjistila jsem, že stejně se mi nejvíc osvědčilo naslouchat své intuici. To samé s tím abdukčním balením. Prostě jsem to věděla, že malá je v pořádku, takže jsem ji po dobu 6 týdnů těch veder nechávala jen v normální pleně, ze které i tak měla potničky. Představa abdukčního balení se mi moc nelíbila. Nevím jak, ale prostě jsem to VĚDĚLA, že ty kyčle má v pořádku. A pan doktor mi to před deseti dny potvrdil.

Jediné, podle čeho se tedy řídím (nechám si poradit, ráda poznám jiné názory), je Vikiin úsměv.

A že se směje skoro furt! Mary Kay máma jí tedy evidentně nevadí, protože některé Hodinky krásy spořádaně zvládne se mnou. A mou černou masku na černé tečky vyloženě miluje, protože když mě s ní poprvé vidí, dostane záchvat smíchu. Dnešní líčení mi taky odsouhlasila s úsměvem. Pomalu se tedy zacvičuje na mou malou kosmetickou poradkyňku a jde jí to výborně!

Zapomněla jsem ještě zmínit včerejší úspěch. Ráno jsem se probudila s pěstičkou v oku a vyřehtaným obličejem vedle sebe (Viki dospává u mě v posteli od cca 5-7.30, někdy i dříve, kdy se vzbudí v pokojíčku a chce papat, takže jí nakojím u sebe v posteli a usneme u toho). Potřebovala jsem vyřešit hodně důležitý email, takže jsem se s maličkou pomazlila, poválela, přebalila a převlékla a přesunula se s ní do kanceláře. Položila ji na zádíčka na koberec za sebe a nechala ji spokojenou pozorovat okolí. Za dvě minuty jsem se otočila a dítě páslo koníčky na podlaze.

„Co tam děláš??? Jak jsi to udělala???“ zírala jsem na ni s naprostým údivem, přičemž odpovědí mi byl spokojený úsměv od ucha k uchu. Takže už se umí překulit! Umí se smát nahlad, sdržet flašku, držet hlavičku vzpřímeně, povídat, překulit se, držet hračky, cucat si paleček a poznává některý lidi a především mě. Reaguje na svou oblíbenou písničku. Pokroky jako blázen! Myslím, že pomalu ale začíná chápat, že se nenarodila do zcela normální rodiny. Asi je spokojená, protože se opravdu skoro pořád směje. Hodně lidí mi říká: „Ty máš tak hodný dítě, to je jasný, že pak zvládáš všechno.“. Já si ale myslím, že to není tím, že bych měla hodné dítě. Nevím, jak to normálně chodí. Nevím, co ovlivňuje to, že některé děti pláčou víc než jiné apod. Ano, koliky. To je jedna věc. Ale to, zda je hodná přes den nebo ne, podle mě si to rodič už organizuje sám. Já jsem maličkou od miminka učila spinkat ve vlastní postýlce s tím, že dospí u mě, ale to jedině pod podmínkou, že se vzbudí uprostřed noci nebo k ránu. Pokud bude spát do půl deváté, do devíti u sebe v postýlce, tak se tam i vzbudí…

Každý má svoji postel. A hlavně nechci, aby byla posera a bála se.

Ne, neodstrkuju ji, ani se jí nechci zbavit, jen ji učím bydlet ve svém pokojíčku od samého začátku. Aby se tam nebála, aby tam byla spokojená. A je. Naučila jsem ji usínat samotnou. Nakrmit, uložit do postýlky s Oskarem (plyšový hroch), s důdou a pustíme nataovacího kamaráda. Pošeptám jí ještě, jak moc ji miluju a jak je krásná a úžasná a ať se hezky vyspinká a přivřu dveře. Zapnu monitor dechu a odcházím do ložnice. Už se vzteká jen, když je málo najezená nebo jí vypadne dudlík. Jo a Biogaiu už nekapeme asi měsíc a půl a super. Žádné prdíčky. Přes den jí dávám hrát si pod hrazdičku, nebo se jdeme projít s kočárkem, nebo někam jedeme autem, kdy si povídáme neustále, nebo se mazlíme. Učím ji, aby byla samostatná a nepískala, když se vytratím na 30 sekund. Takže mytí hlavy, sprcha, vaření atd. stále není problém. Ovšem už to jde fakt do tuhýho, protože je hrozně živá a brzy budeme muset pořídit ohrádku, protože gauč a postel začíná být nebezpečným místem. Co se mi na ní ale strašně líbí, je to, jak si krásně umí sama hrát. Vystačí si s jedním chrastítkem, sem tam kouká na Déčko (max. hodinku denně) a je naprosto spokojená. Já vždycky přijdu, něco jí řeknu, pomazlím, dělám s ní kraviny, zase odběhnu (vařit, uklízet) a je to super. Jsem ale strašně zvědavá, co náš čeká v následujících měsících. Co se mi ale líbí, je to, že i já konečně získávám nějakou volnost, když malinká umí spát celou noc, takže v sobotu toho hned využiju a jdeme s kamarádkou na ukončení sezony na Benátskou noc. Tyjo… Ani ale nevím, jestli se mi chce (Simonko, neboj, půjdu!), protože fakt nejsem zvyklá. Dýl jak rok jsem nikde nebyla…

 

27. srpna 2018
Ohodnoťte článek
Veronika Zvonková
Jsem mladá maminka princezny Viktorky a nezávislá kosmetická poradkyně Mary Kay. Mou vášní je pomáhat ostatním cítít se dobře, plnit si své sny, podporovat je a být jim inspirací. Jsem odpůrce systému a neuznávám žádná pravidla společnosti. Každý máme možnost volby a každý jsme zodpovědný za život, který si sami vybereme!
Komentáře