3. srpna 2018

Jsem unavená. Hodně moc unavená. Pálí mi oči. To horko je opravdu na chcípnutí! Už to trvá moc dlouho. Evidentně si to samé myslí i Viktorka, protože celý den je naprosto nesnesitelná. Od rána strašně pláče, vzteká se, vůbec nevím, co s ní mám dělat. Přisát se nechce, v kočárku se jí taky nelíbí… Dneska jsme teda střídaly ložnici s bazénem. Protože už ani mně se nechtělo být venku – mám toho za celý týden už pokrk a chlorovaná voda způsobila mou proměnu v totální sušenku, odebrala jsem se k domácím pracem.

Nechala bordel bordelem, vysázela dveře a vrhla se na natírání futer.

Protože Tom je časově dosti indisponován, řekla jsem si, že to zmáknu sama. A hned. Tenhle týden má chudák odpolední, takže se moc nevidíme. Říkám si však, že už opravdu jen chviličku a konečně bude v nové práci. Práci, kde bude mít hodnotu, která ho bude maximálně naplňovat a hlavně – bude každý večer s námi doma. Žádné tři směny! Konečně! Náš život se konečně začíná obracet k lepšímu. Teď to moc velká hitparáda ani nebyla, a zatím stále není v určitém směru. Každý měsíc se totiž na nás tam nahoře někdo domlouvá a když nebouchne v baráku bojler, dělá se spojka na autě, nebo přijde složenka na povinný ručení.

Protože už mi ale opravdu doma začíná hrabat a já se den co den v myšlenkách toulám po horách a zažívám NĚCO místo toho věčného přebalování, krmení, vaření, koupání, uklízení atd., řekla jsem si, že tomu pomůžu, abychom někam letos fakt mohli jet.

Vrátila jsem se zpátky k Mary Kay, kterou jsem odložila kvůli maličké.

Cítím ale, že je pravý čas začít znovu. A rovnou ve velkém. Někdo možná mateřskou nepovažuje za dovolenou, ale mně to přijde jako Havaj! Kromě úklidu a péče o Viki nedělám vlastně nic. Knihu mám dopsanou, prodej e-booků spustím až s jejím vydání… Není co. Mám dva a půl roku na to, abych si vytvořila nějaký ten normální, opakuji NORMÁLNÍ příjem (ne 16.000,- měsíčně – to je na zaplacení složenek a konečná), a nemusela se tak vrátit do práce.

Co to tu kecám, vždyť já to vím na jistotu, že se nevrátím.

Příští rok se stanu direktorkou v Mary Kay a jednou si tady u nás doma zřídím svůj vlastní salonek krásy, kde budu ženám pomáhat na cestě k mladé a krásné pleti, líčit je a dopřávat jim hodinky totálního odpočinku, seberozmazlování a pomáhat tak ke zdravému sebevědomí. Protože tahle práce zabere třeba 10 hodin v týdnu, zbyde mi spooousta času, takže si sem tam napíšu nějaký článek, e-book, nebo zase nějakou knížku. Budu inspirací pro další holky a seznámím se tak s novými úžasnými lidmi! A víte, co je na tom to nejkrásnější? Že tohle není sen. Tohle je realita, přičemž já jsem sice na začátku, ale svůj záhonek vysněného života už mám rozrytý a sazeničky v dírkách. Teď už jdu jen pořádně pohnojit, pravidelně zalévat a trpělivě čekat na sklizeň.

Viki je naprosto úžasná. Naučila mě trpělivosti, naučila mě mít ráda svoje nedokonalosti. Jasně, nic mi nezabrání později jít na tu plastiku prsou, protože nahá se před zrcadlem ještě opravdu obdivovat nedokážu (nebo spíš už!, což mi ve 23 letech přijde smutné), ale zbytek jsem se naučila brát. Třeba křivé obočí a velký nos, který vlastně není velký. Je neuvěřitelné, jak moc to děťátko změnilo náš život. Jak moc nás rozdělilo, ale naštěstí zase svedlo dohromady. Nestačím zírat, jaké pokroky denně Viki dělá, co všechno se mění a s tím vším i já. Stávám se obezřetnější, protože Viktorka už se převaluje. Stávám se ukecanější, protože Viki si neustále chce povídat. Stávám se aktivnější, protože Viki potřebuje pozornost a všechno musí vidět. Stávám se veselejší, protože se na mě pořád směje. Přestávám být jak zpomalený film, protože dítě každou chvíli mění náladu.

A hlavně, dávám průchod intuici naplno a dělám si s Viki, co se mi zlíbí a ona se mi odměňuje úsměvem a totální spokojeností.

Nezkoušela jsem dezinfikovat celý pokoj, po plavání v bazénu se sprchovat a měnit plavky před kojením, ani jsem nekoupila zvlhčovač vzduchu či klimatizaci. Nedržím dítě ve sterilní bublině v pokojíčku, nejím pořád jen zdravě a nenosím ji neustále v náruči, přesto, že by ona chtěla. Náš život začíná být jedno velké dobrodružství a Viki teď pomalu poznává, komu se to vlastně narodila a jak moc bláznivou mámu bez jakýchkoli limitů vlastně má.

Koupeme se v chlorovaném bazénu asi už od 24 stupňů, pijeme šťávičky z vymačkaného jablíčka, mrkve, broskví, nektarinek atd., flašku si drží sama. Od včerejška. Nechávám ji občas třeba celý den bez pleny. Jeli jsme na noc pod stan, často někam lítáme autem, takže klimatizaci známe velmi dobře. Učíme se, že máma není pes, na kterého, když se houkne, tak okamžitě přiběhne. Takže občas nás to stojí zkroucenej obličej a popadané zdi a prasklá skla v oknech. Taky se sem tam bouchneme do hlavičky, necháme si vypálit oči žhavým sluníčkem a já si sem tam dopřeju Frisco nebo Flašku Coly. A víte, co všechno mi to dalo? Zjištění, že kofein na moje dítě, stejně jako na mně, neplatí. Že není alergická ani na sluníčko, ani na žádné jídlo. Že bych nemohla praktikovat bezplenkovou metodu, protože mám věčně očurané břicho, prsa, nohy, gauč, kočárek… Že mám trpělivosti víc, než jsem si myslela. Že naše dítě má pořád pokožku jemňoučkou a dokonalou, přestože jsem zapomněla, že jsem do bazénu nalila savo a dala čerstvé chlor tablety. Že miluje spaní ve stanu, protože je to něco nového a je tam dokonale zavrtaná jako princezna na hrášku. A taky, že dostat pěstičkou do oka opravdu moc bolí, zejména, když spíte. Teda, když si myslíte, že spíte. A taky to, že dítě nezmrzne, když ji nechávám spát jen v krátkém bodýčku a do pozdní noci ji nepřikrývám.

Dneska jsem si myslela, že bude nadávat, když jsem ji v bazénu špatně chytila a ona mi jednou stranou sklouzla tak, že jí půlka obličeje skončila ve vodě. Nebudeme přehánět. Jen část tváře a očičko. Jen se zatvářila rozrušeně a ve vteřině dostala záchvat smíchu. Občas jí opravdu nerozumím. Ovšem vzteklá je po mně, když jí něco nejde. Jako třeba překulit se ze zad na bříško, aniž by skončila s ručičkou pod tělíčkem. Občas jí pomůžu, ale většinou ji nechávám se rozčilovat. Chci, aby si na to přišla sama, nebudu za ní dělat všechno. Hezky od začátku. A že z té chudinky nevyroste sebevědomá holka? To je pravda. Z ní totiž vyroste arogantní holka, protože jí šestsetosmdesátkrát říkám, jak je dokonalá, jak je šikovná, jak dokáže všechno na světě a že ji neskutečně miluju.

Mám-li být upřímná, občas je to ale i na mně moc. Stanovila jsem si velký cíl, který vím, že si splním, a který i mnohem víc stmelí maličkou s tátou, protože bude třeba, aby ji hlídal, ale někdy je to všechno hrozně vyčerpávající. Náš kalendář praská ve švech a já se maximálně snažím být skvělou přítelkyní, úžasnou mámou, výbornou hospodyní, dobrou podnikatelkou, férovou kamarádkou a zároveň zdravě sebevědomou ženou. Všechny tyhle životní role jsou opravdu vyčerpávající, protože každá obnáší něco úplně jiného, takže kolikrát ani nevím, kdo jsem.

A pak mi najednou začnou na instagramu chodit zprávy, ve kterých mi holky, od kterých bych to nikdy nečekala, píšou samé komplimenty a děkují za podporu a inspiraci a otevřený, nefalšovaný a necenzurovaný přístup k životu. A zrovna ve chvíli, kdy si myslím, že jsem totální nula, která vlastně nikdy nic nedokázala. Nula, která má potíže ve vztahu, holka, která je tlustá jako prase s pupínky pomalu až na zadku, neschopná máma a ještě horší hospodyně, protože doma není nakoupeno a je tu bordel. (V baráku 456165564 stupňů. To taky dělá hodně.).

No a najednou se můj úhel pohledu otáčí o sto osmdesát stupňů a já se vidím jako skvělou mámu, protože Viktorka je dokonale zdravá a spokojená, dobrou přítelkyni, protože si všechno vyříkáme a na rovinu si řekneme každičký detail a já se konečně zamyslím nad tím, jaká jsem vlastně byla kráva, inspirativní slečnu, která rozumí kosmetice a její stav pleti bohužel zatím odpovídá jen skutečnosti, že balíček s řadou proti akné přijde v pondělí. A pak taky otevřu ten zázračný sešítek s centimetry a zjišťuji, že mám obvod stehna zase o 1 cm menší a přitom mrknu do kalendáře a uvědomím si, že mám na příští dva týdny domluveno asi tak 154 456 789 hodinek krásy a na to, že začínám úplně od nuly, si už nyní pomalu buduji svůj tým kosmetických poradkyň. Ale jo! Jsem dobrá! Ba ne, jsem skvělá! Juhů, mám radost! I přes únavu jsem si zase zlepšila náladu, takže se zvedám a jdu si dát něco pořádně sprostýho k jídlu, aby moje nálada zase mohla spadnout o něco dolů. Což je paradox. Jídlo mě maximálně uspokojuje, přestože díky němu mám většinu „depresí“. Ale teď už opravdu konečná. Dítě totiž šlo spát o hodinu a půl dřív, protože se málem uvztekalo, takže já si jdu s prominutím oholit ty chlupaté nohy, vytrhat obočí, najíst a udělat nehty. Tomovi snad postačí rybí prsty…

3. srpna 2018
Ohodnoťte článek
Veronika Zvonková
Jsem mladá maminka princezny Viktorky a nezávislá kosmetická poradkyně Mary Kay. Mou vášní je pomáhat ostatním cítít se dobře, plnit si své sny, podporovat je a být jim inspirací. Jsem odpůrce systému a neuznávám žádná pravidla společnosti. Každý máme možnost volby a každý jsme zodpovědný za život, který si sami vybereme!
Komentáře