5. prosince 2018

Tybrďo. Dneska jsou čerti. Úplně jsem si vzpomněla na ten můj oblíbený den, teď už vlastně oblíbenou vzpomínku, kdy jsme se celá rodina sešli u babi a dědy v Úlicích. S bratránkem Ondrou jsme hráli na Playstationech 1 naše oblíbené Demolitions a ani se neobtěžovali je vypnout, když někdo zazvonil na zvonek a jeho mladší sestřička se stejně starou sestřenicí začaly zběsile pobíhat po bytě. V bytě vládlo vzrušení, strach, napětí. Báli jsme se tolik, že jsme očima jen hypnotizovali obrazovky a mačkali tlačítka na ovladačích. Věděli jsme ovšem, že se budeme ale muset přesunout, jinak jsme bez sladkostí. A zase jsem vyfásla brambory s uhlím jako bonus. Asi jsem hold rebel od malička. Letos mě asi nečekají ani playstationy, ani sladkosti, ale ani uhlí a brambory. Brambory možná, páč mám v lednici obalené řízky ze včera.

Je 7:50 a já přemýšlím, jestli si dneska ještě půjdu na chvilku dáchnout, nebo ne. Teď určitě ne, za chvíli začíná Kouzelná školka a Pída bude brzy vstávat. Má to načasovaný. V obýváku už na ní u telky čeká deka s hračkami a na mě ta hromada prádla u ní v pokoji. Včera jsem si přivstala hezky na půl šestou, nechala dítě do těch půl devátý pokračovat ve sladkém snění a odvedla kus práce. Odpoledne, když jsem Viki uložila ke spánku, jsme se zákaznicí absolvovaly super kurz líčení. Přemýšlela jsem nad tím pak celý večer. Tak moc jsem si to užila… Moje pracovní hodinka spočívala v tom, že jsem si sedla naproti zákaznici odlíčená a líčila se a od začátku jí vysvětlovala kompletní postup, který po mně opakovala. Vybíraly jsme vhodnou barvu stínů, konzultovaly její stav pleti, obočí a celkově volbu make-upu a ujasnily si pravidla, která se v kosmetice prostě MUSÍ striktně dodržovat. Jakože třeba neexistuje výrazná rtěnka spolu s výraznámi stíny nebo make-up rozetřený jen na obličeji a když se na nás někdo podívá ze strany, vypadáme, jako kdybychom měly dvoubarevnou tvář. Nedokázala jsem opět pochopit, že za hodinu líčení se před zrcadlem jsem si vydělala víc, než za půl týdne v práci na osmičkách a slečna odcházela mimořádně nadšená a spokojená. A to vám je potom pocit!

Když víte, že se někdo díky vám cítí prostě dobře. Moje nadšení vystřídal vztek a bolest z téměř vyškubaných vlasů na hlavě, když mi má kosmetická poradkyně psala žádost o radu ohledně typologie pleti jedné paní, která v dotazníčku uvedla, že na oči používá micelární vodu, stejně tak na celý obličej nejspíš. Že je pleť samá šupinka. Vždycyk se tak rozčílím při pohledu na reklamu v televizi, kdy, tuším, u Nivei nebo Garnieru, na konci děkují se slovy „Náš výrobek je nejprodávanější na trhu, děkujeme“ nebo tak něco. Jasně. Efekt splněn, prodej uzavřen, následky už jsou vlastně fuk, Vždycky si představím sebe, jak jsem jako malá kreslila obrázky tužkou na papír a když se mi něco nepovedlo, vzala jsem gumu a gumovala. Snažila jsem se nějakou část vygumovat. Šlo to. Ale vždycky jsem narušila i strukturu papíru. Jenže vysvětli pak tý ženský, že micelárka za 150 korun jsou vyhozený peníze a zničený obličej do budoucna k tomu, když ona potřebuje ten make-up z toho obličeje večer sundat a to micelárka dovede, tak proč by si kupovala gel na obličej za 750,-? Těžko se vysvětluje, že ten vydrží až 7 měsíců, pleť neničí, ba naopak, a micelárka na 2 měsíce za těch sedm měsíců vlastně vyjde sice o dvě kila levněji, ale z obličeje brzy udělá mdlou a sušenku, která rychleji stárne? Ale dost rozčilování. Na zákon přitažlivosti je spolehnutí, proto jsem možná dneska v šest ráno vylítla z postele, co že se vlastně děje a proč je můj milý tak v ráži. Chápu, že centimetr vody v garáži a rozpadlý bojler není úplně super budíček. Ale rozcvička fajnová vytírat garáž místo snídaně. Nevadí. Aspoň nějaké vzrůšo.

8:10. Slyším kníkání z pokojíčku a předpokládám, že moje dítě zase stojí na hlavě s nožičkami na druhé straně postýlky. Lézt ještě neumí, ale dávám jí tak 3 dny. Zadeček vždy šponuje až k nebesům a pak jí to ujede. Bác. Dříp ho čumákem o zem. A řev. Už jsem jí říkala, že si musí na ty odřeniny a modřiny zvyknout. Ale ona to dá… Tuhle jsem se šla jen vyčurat a dítě bylo pod stolem. Nevím, jak to dělá. Ale už bude na čase pořídit tu ohrádku, protože dečka plná hraček na zemi jí očividně nestačí. Ne že bych nechtěla dát volný průchod jejím potřebám zkoumání světa a dopřát jí trošku toho cestování kolem planety Náš obývák, ale radši to nebudeme bez dozoru úplně pokoušet a máma taky musí jíst a čůrat…

Říkám si, proč mi tak boplí ten ukazováček, podívám se a… „No jo, vždyť my psa ani nepotřebujeme“ dojde mi najednou, protože to malé dvouzubé stvoření umí kousat víc, než malá vzteklá čivava. Pokud jde o chlupy, tady vedu já s svými pačesy i u Tomáše v trenýrkách. Myslím, že ještě s pejskem doma bychom mohly lino polepit oboustranou lepenkou a za dva dny bychom měli všude krásné chlupaté koberce.

Dneska jsem se rozhodla, že se budu těžce flákat. Odpoledne máme s Pídou jedno kafíčko, ale to je asi tak všechno. Slíbila jsem jí, že pořádně otestujeme toho novýho kámoše Britaxíka, s kterým jsme si už včera maximálně padly do noty. Zatím se rozhodujeme, jestli je lepší parťák on, nebo ten fusak, ale asi to vyjde nastejno. Dítě vychechtaný, já ještě víc, protože složený kočár zmáknu nést v jedné ruce a vejde se skoro i do šuplíku u mě ve stole. Moje nadšení vystřídá opět vztek, když otevřu hlavní vchod a v předsíňce vidím tu fialovou rozpadající se hrůzu. Minulý týden (kdy ještě Britax do naší rodiny nepatřil) jsem jela s Pídou na zkoušku make-upů za zákaznicí a při rozkládání koleček s adaptérem na vajíčko v Plaze jsem honila mezi auty přední kolo. Super. Z korbičky pro změnu trčí podpěrné dráty Pídě u hlavičky, každý z jedné strany. Dítě tedy díky nulové podpěře leží jen na dřevěné vypodložené desce. Možná, kdybych si na kolečka položila žehlící prkno, udělala bych líp. Kočár za cca desítku je pomalu neprodejný. A takhle se vážení nakupuje…

8:21. Kníkání se mění v povídání. Dítě si asi tak říká, kde ta máma zase je, za chvíli mi to dávají a já nejsem ještě ani přebalená… Dobře, už běžím. Je to masakr. Zrovna včera jsem si trošku poplakala nad tím, že fialová hrůza s názvem Kočárek je už na odpis a že ty vzpomínky už napořád zůstanou jen vzpomínkami. Že to moje malé miminko už prostě není. Že to má skoro 10 kilo, je to všude, kouše to, kaká tuhý hovínka a furt se to mlátí do hlavy. Je s tím sranda, to rozhodně. Ale to maličkatý moje malý bezmocný… Spinkací a papací… Kojení a houpání v zavinovačce…. Chybí mi to. Proč ty nejkrásnější chvíle trvají vždycky jen chviličku?

5. prosince 2018
Ohodnoťte článek
Veronika Zvonková
Jsem mladá maminka princezny Viktorky a nezávislá kosmetická poradkyně Mary Kay. Mou vášní je pomáhat ostatním cítít se dobře, plnit si své sny, podporovat je a být jim inspirací. Jsem odpůrce systému a neuznávám žádná pravidla společnosti. Každý máme možnost volby a každý jsme zodpovědný za život, který si sami vybereme!
Komentáře