9.srpna 2018

Jsem zmatená. Zmatená, ale strašně šťastná. Tento týden makám naplno. Začínám znovu. Ale připadám si, jako kdybych jako kosmetická poradkyně Mary Kay pracovala už strašně dlouho. Jasně jsem si stanovila cíl, za kterým jdu a nějakým zázrakem si vymazala z hlavy všechno negativní. A ono to jde samo! Všechno! Mám na paměti, stejně jako celý život, zlaté pravidlo zakladatelky společnosti, Mary Kay Ash: Go-Give, tedy Dávat víc než brát. Vždycky jsem byla taková. Občas bych se nazvala i charitou. Kolik nafty jsem už projela a zbytečně. Kolik času a úsilí jsem objetovala pro lidi, kteří o to vlastně nestáli a nikdy ani neopětovali.

Tohle je tedy práce přesně pro mě.

Ano, je to byznys. Ale ten pocit, když někomu skutečně můžete pomoci… Když máte před sebou ženu, která se roky nemůže zbavit problémů s pletí a zrovna vy jí pomůžete a dodáte sebevědomí, to je prostě k nezaplacení. Díky sobě vím, jak který produkt funguje, takže se nemusím složitě šrotit postupy a návody, ale prostě mluvím z vlastních zkušeností. A to je na tom úplně to nejvíc, protože díky tomu nejsem nervózní a umím vše vysvětlit. Já. Chápete to? Já, která jsem nikdy neuměla dobře mluvit a představa, že mluvím před cizími lidmi, pro mě byla děsná. Včera jsme měly týmovku. Holky z týmu. Každý měsíc má jedna z nás IStory, což znamená, že během 15 minut vypráví všem ostatním příběh o sobě. A včera jsem to byla zrovna já, kdo si stoupnul doprostřed místnosti, a pod kým se trémou málem ty podpatky podlomily. Ale pak to nějak opadlo. A vyvrcholilo dneškem, kdy odměnou mi byla neskutečně nádherná zpráva od slečny, se kterou jsem se na hodince krásy vlastně viděla poprvé.

Troufla jsem si dopoledne i na líčení, přičemž jsem cizí osobu všehovšudy líčila asi jen dvakrát.

Myslím, že make-up a tvářenku i stíny jsem zvládla na výbornou. Pohořela jsem až při špatné volbě stylu líčení očí, a to v podobě tužky na oči, která slečně nesedla. To mi došlo až s odstupem pár hodin, kdy jsem se na fotografii PO dívala pořádně. Ovšem, i tak jsem sklidila úspěch, protože slečna odjížděla domů se skvělým pocitem. A o to mi přesně šlo. Rozhodla jsem se však, že líčení si ponechám ještě nějakou dobu pro sebe a raději se budu věnovat poradenství ohledně péče o pleť, v čem jsem si daleko jistější a v dekorativní kosmetice se postupně budu zdokonolovat. Vidím ale, že ta práce na sobě samé je však ohromná. Ještě „nedávno“ jsem si neuměla pořádně ani rozetřít make-up.

Nejúžasnější na tom všem je to, že moje vlastní dcera mě evidentně podporuje jako blázen, protože spoustu hodinek krásy mohu pořádat s ní a ona je moc hodná. Ženský si ji poňuchňají, já jim mezitím uvařím kafe, pokecáme, a pak se vrhneme „do práce“ a zkrášlujeme, vysvětlujeme, čistíme, definujeme, poznáváme… Takže se toho vůbec nebojím a diář mi praská ve švech, přičemž na dva týdny mám asi 20 hodinek krásy a nějaké schůzky. To znamená hrubý odhad 20 hodin práce za 2 týdny, to je, zda-li dobře počítám, čtvrtinový pracovní úvazek, mám-li to převádět na „zaměstnání“? No jo, jenže průměrný potenciální finanční výnos je asi ještě větší než při plném 40 hodinovém týdenním úvazku. A to je přesně ten důvod PROČ! Volnost, svoboda. Vybíráte si KDY pracujete, S KÝM pracujete, JAK DLOUHO pracujete, takže vše přizpůsobujete dítěti, děláte to, co milujete – vypadáte krásně, pomáháte lidem, sama se zdokonalujete ve všech sférách, seznamujete se přímo ve vlastním baráku s novými lidmi a ještě si budujete kariéru a ještě ke všemu vás za vaše výsledky, které děláte jen kvůli sobě, firma královsky odměňuje. Co víc si přát. Proto nemůžu spát. Jsem z dneška celá vykolejená. Mám radost, všechno se tak daří. Sny se mi plní, Tomovi září oči při pohledu na ty moje zářící, Viki se směje. Ale aby všechno nebylo tak růžové jako balení samotných produktů Mary Kay, přece jen se našlo něco, co mi tu náladu opravdu zkazilo.

Dnes jsme byly s malou u našich na návštěvě a hlavně, předat mamce Repair sadu na redukci vrásek. Pída byla hodná, dokud nedostala hlad. Zkusila jsem jí dát jedno z mých gumových prsů, ovšem stalo se přesně to, co jsem očekávala. Řev. Zmítání se a skutečně hysterický a nepříčetný pláč. Viktorka se dychtivě přichytila, snažila se papat, ale zase se odtrhla a plakala a plakala. Říkala jsem si, že si to určitě jen namlouvám, že mléka je dost. Že to vždycky šlo, ačkoli s tímhle jsme se setkaly už asi týden zpět, jenže dneska ten řev fakt nešel zastavit. Věděla jsem, že papat ale musí, že nejedla dlouho. Ani šťávičku jsem neměla. A venku bylo 36 stupňů, ne-li víc. Musela přece do sebe něco dostat a plakala hlady. To bylo vidět. Zkusila jsem tedy prso vší silou zmáčknout a jakoby jí ho „vyždímat“ do pusinky. Sála jako blázen s vytřeštěnýma očima. Jakmile jsem prso pustila a ona měla tahat sama, zase se odtáhla, zmítala se a vřeštěla a vřeštěla, až mně samotné vstoupily do očí slzy. S druhým prsem to nebylo jiné. Nepomohla ani jiná poloha, ani nic. A tak jsem stiskla bradavku a snažila se stříknout do prostoru. Všimla jsem si, že skoro nic neteče. Nemusela jsem mámě ani nic říkat, to spíš ona už to tušila hned, takže netrvalo ani 20 minut, a byla zpátky s Nutrilonem. Pída nešla uklidnit. Ještě, že jsem s sebou měla tu flašku. Na pítko se přisála, ale když zjistila, že je ve flaštičce jen voda, začala plakat znovu. Jablíčko, ani jiné ovoce, nebylo k dispozici. A navíc, tohle je na žízeň. Jen takový „doplněk“ jednou za hodinu apod. Ale ne na hlad. A tak jsme zkusily Nutrilon. Maličká vypila půl flašky a bylo po řevu. Zase se smála a spokojeně kopala nožičkama.

„Je to tady, konečná. Jsem hrozná matka. Můžu za to. To je tím jídlem. Dneska jsem skoro nic nejedla.“ přemýšlela jsem a bylo mi do breku. Jenže v těch horkách mě ani nenapadne kolikrát se najíst, protože prostě vůbec nemám hlad. Nebylo by to o tom, že bych radši věnovala čas práci než tomu, abych se najedla už jen kvůli vlastnímu dítěti. To ani náhodou. Maličká je pro mě na prvním místě. Ale toho mléka už se mi dělá takhle málo nějakou dobu. Jediná denní doba, kdy jsou prsa relativně nalitá, je noc. Když malou nakrmím z prsa v osm, a pak jde spát a spí třeba do čtyř, do půl šesté do rána. I ve dvě mám nějakou zásobu. Ale přes den je to hrůza. Mamka říkala, že si z toho nemám dělat hlavu, že je důležité, že maličká dostala tu první dávku. Že jsem úspěšně plně odkojila tři a půl měsíce. A že teď, kdy už za chvíli začnou přírkmy, to není taková hrůza.

I tak jsem z toho zklamaná, protože dosud pro mě jako potrava pro maličkou nic než prso neexistovalo.

A ačkoli jsem si kolikrát pohrávala s myšlenkou, jak by bylo super nekojit a občas si od miminka odpočinout déle než na dvě a půl hodiny, teď si to nedovedu představit. No nic, zkusíme to rozchodit, více se nutit do jídla, méně se stresovat a lépe si organizovat čas, pít kojící čas a zkusíme víc horké sprchy, místo těch studených. Ono to určitě půjde. Možná si říkáte, co jsem to za mámu, že dám přednost kariéře před mateřstvím, ale upozorňuju vás, že kdybych neměla dělat nic a jen tak být doma, starat se o malou a uklízet a vařit, tak jistojistě o to mléko přijdu, protože budu duševně hodně nešťastná. Doteď to byla hrozná nuda (kromě šestinedělí), teď to konečně začíná mít ten správný směr. Práce i miminko prostě jde dohromady. Jediné, co pokulhává, je domácnost. Takže v sobotu si asi hodně přivstanu, vezmu miminko a pojedeme nakoupit velký nákup, pak poklidím, dáme procházku, a pak nás čeká hodinka až ve tři. Jo, to by šlo. Věřím, že s tím kojením, se to nějak ještě dá do kupy. Udělám pro to maximum. Ale když to nepůjde, tak to holt asi prostě má tak být…

 

9.srpna 2018
Ohodnoťte článek
Veronika Zvonková
Jsem mladá maminka princezny Viktorky a nezávislá kosmetická poradkyně Mary Kay. Mou vášní je pomáhat ostatním cítít se dobře, plnit si své sny, podporovat je a být jim inspirací. Jsem odpůrce systému a neuznávám žádná pravidla společnosti. Každý máme možnost volby a každý jsme zodpovědný za život, který si sami vybereme!
Komentáře