9. února 2019

Dokázala jsem to! Moje knížka půjde do prodeje dnes či zítra, první mám už prodanou a další pomalu začnu rozposílat do knihoven. Je pro mě velká pocta mít svou knížku v Národní knihovně v Praze. Kdyby mi někdo někdy řekl něco takového, asi se mu vysměju. Pod pojmem Národní knihovna v Praze si představím takovou tu usedlou obrovitánskou knihovnu plnou starých knih, kde se to hemží studenty různých humanitních oborů. A moje knížka tam někde je. Absolutně mi to nejde dohromady, protože moje dílko je totální ironií na tuto mou představu. Ačkoli mám vystudovaný obor Knihovnictví, nepamatuju si všechny ty exkurze po Knihovnách, protože to bylo přesně na tu bázi, která se mi vysloveně hnusí. Učení se nějakých nesmyslů, bádání v minulosti a obdivování dávno zesnulých umělců. Historie má své kouzlo, to jistě. Ale abych trávila svůj drahocenný čas přemýšlením nad tím, jak asi vypadala Alexandrijská knihovna a v kterém roce přišel Johannes Gutenberg s knihtiskem, to radši budu řešit, jak vydělat penízky, abychom se s Pídou mohly vyvalit někde na bílé pláži u tyrkysově modrého moře nebo strávit týden v útulném dřevěném pensionu vysoko v Alpách.

Tyvogo, ale řeknu vám, že už toho mám plný kecky. 1.2. jsem vstoupila do programu tzv. DIQ, což znamená Director in Qualiffication. Jsem tedy v kvalifikaci na „obchodní ředitelku“ společnosti Mary Kay, kdy tohle už není sranda. Práce kosmetické poradkyně je výborná a naprosto bezstarostná. Pozice direktorky ovšem je taková druhá mateřská, kdy váš tým jsou v podstatě vaše děti. Je to úžasný. Být takhle na někoho pyšná, vést ho, učit ho, starat se o něho a pracovat na jeho osobnosti. To je to, co mě neskutečně naplňuje, ovšem zase to vyžaduje více času. Abych to všechno zvládala, naučila jsem se meditovat. Je to hustá záležitost! Když zadáte na youtube do vyhledávače Meditace, vyskočí tam toho spousta! Meditace pro přivolání životního partnera, Meditace pro klidný spánek… Trvalo mi nějakou dobu, než jsem se naladila až na takovou vlnu esoteriky, ale musím říct, že tohle je to, co měli Toltékové opravdu zmaknutý! Četli jste čtyři dohody? Zajímáte se, nebo zajímali jste se někdy o náboženství? Bavím se teď o Budhismu. Nejsem věřící a ani nikdy nebudu, ale tenhle typ víry a způsob života je evidentně důvod, proč ti lidé, kteří dle něho žijí, se dožívají takových úctyhodných věků a jsou skutečně spokojení. No a každej chce bejt šťastnej.

Vzhledem k mé práci, která obnáší práci se zákaznicemi, ale nyní i s týmem, druhé práci, kterou je Moderní máma, do níž chci investovat mnohem víc nápadů a času, ale bez asistence to prostě už nejde, spouštění prodeje knihy a ebooků, starání se o Pídu a o domácnost a k tomu ještě dobře vypadat, je toho malilinko nad rámec a mnohdy se mi stane, že se nachytám, jak sedím uprostřed obýváku, okolo mě leze pískací Viki a já sedím schoulená v klubíčku a brečím a v hlavě mi běží jen to tyrkysově modré moře, západ slunce, objetí od milovaného člověka, náklonost, teplo a klid na duši, spokojené dítě. Otevřu oči a vidím tu uplakanou mrňavou tvář, šílený bordel okolo sebe, za oknem hnusná zima a na oči skoro nevidím, jakou mám migrénu. Nenadávám, protože nemám na co. Ovšem díky tomu všemu se vždy ubezpečím, že moje tělo jsou fakt kosti a kůže a orgány a ne železo a šrouby. Nejsem robot.

Víte co je nejvíc hustý? Že JAK to člověk všechno má dělat se dozví tehdy, když už má pocit, že je totálně v háji. Když jsem odcházela z Kaznějova, taky mi to trvalo asi rok. Odhodlat se. A jednoho dne mě to prostě přestalo bavit. Jen tak jsem tedy vytočila telefonní číslo, zavolala na pracák, navýšila si tu mateřskou a věděla, že do ledna 2019 nejpozději se prostě musím postarat o to, abych měla ten jistý příjem každý měsíc, protože to dítě nemůže jít do školky v roce a půl. Je fakt, že jsem se taky nedokázala odhodlat kvůli myšlence bydlet v paneláku. Nejsem rozmazlená, naopak jsem po panelácích vyrůstala. Ale právě proto. Chtěla jsem místo, kde se budu cítit dobře, kam se budu moc ráda vracet. Místo, kde bude bezpečně především pro Viki. Místo, kam budou ty ženy rády chodit na Hodinku krásy a kde se budou cítit dobře. Ale věděla jsem, že takové bydlení zase nestojí 5000,- za měsíc. To byl ten největší motor. Věděla jsem, že zvládnu úplně všechno, co chci. Když jsem zvládla porodit Dýdu? Když jsem ji zvládla odnosit s těmi 30 kg navíc? Když jsem díky kosmetice dokázala obrátit život naruby několika ženám? Tak tohle bude sranda!

Do toho bytu jsem se zamilovala takovým způsobem, že jsem se sama až divila. Jakmile majitel s realitní makléřkou otevřeli dveře, věděla jsem, že tady jsem doma. Bylo docela těžké je oba přesvědčit, že máma na mateřské tuhle parádu zmákne levou zadní, ale tady asi zasáhl osud. Ani ne týden na to jsme se s Viki nastěhovaly a já se každé ráno budím s pocitem vděčnosti a i když tu zatím ležím v rohu na matraci, vím, že odsud jen tak chtít nebudu.

Další věc, kterou jsem věděla, že je potřeba vyřešit, je auto. Nemám našetřených 100 000,- Kč a nemám ani tak vysoký měsíční příjem, abych dokázala dát třeba 30 000,- na opravu ojetého auta. Nepřicházelo v úvahu tedy přemýšlet nad koupí nějakého zachovalého popostrkávátka. A vzít si na auto půjčku pro mě byla asi tak stejně šlehlá představa, jako vzít všechny přípravky od Mary Kay, co mám doma, a vyházet je do kontejneru. Zaprvé. Úrok jako blázen pro banku, takže prodělávám na půjčce, kterou budu splácet třeba 10 a takhle dlouho to autí rozhodně mít nebudu. Zadruhé. Budu přeplácet nejen na úrocích, ale na autě samotném, protože netuším, kdy se na něm něco může vysypat. A nakonec ho prodám třeba třeba o 50% levněji. A ty starosti k tomu. Povinné ručení a třeba i šíleně drahý havarijko, gumy, pravidelný servis, sem tam nějaká ta oprava atd… Ne! Zamilovala jsem se tedy do možnosti operativního leasingu. Funglovka to tedy vyhrála a já vím, že každé určité období mě čeká autíčko zase úplně nové, lepší. Nemusím řešit servis, havarijko, gumy, opravy, odtah atd. Vzhledem k mojí práci je to neuvěřitelná úleva a úspora času, že se mi nestane – jako minulý měsíc, kdy jsem měla jet za zákaznicí a zjistila jsem, že mi prasklo asi těsnění pod hlavou. Kdyby to auto bylo moje na půjčku, tak nejen že přeplácím bance, sypu další prachy do opravy auta, ale ještě mi uteče kšeft, protože se tam nemám jak dostat!

Fáze přestěhování se a postavení na vlastní nohy coby matka samoživitelka sebou neslo mnoho uvážení. V první řadě tedy. Bydlení a auto, to by bylo. Jak si to všechno udržet a zároveň mít nějaký životní standard? Nebavím se o zabezpečení Viki – oblečení, jídlo atd. To je samozřejmost. Ale taky o nějakém tom cestování, lepšího vybavení, kvalitnějšího oblečení atd. Hlavně ty zážitky, to je nejvíc. Takže příjmy. Ne „badžet“, ale příjmy. Mít sto tisíc bokem je asi sice fajn, ale co s tím, když člověk má placení každý měsíc. Věděla jsem tedy, že musím stabilizovat příjmy na určitou konkrétní částku. Spočetla jsem si tedy mé výdaje každý měsíc, jisté příjmy (mateřská, alimenty) a spočítala si, kolik musím tedy vydělat navíc, abych to zmákla. Podle toho jsem si nastavila systém práce a zorganizovala tak, aby mi nenarušoval čas s malou. Bohužel to moc nešlo, takže teď přecházíme do efektivnější fáze, protože pracovat s ní je nad rámec mých sil. No a recept na spokojenost by tedy byl. Jenže, i když jsem se zpočátku věnovala práci i Viki zároveň, pro změnu jsem nestíhala jíst. Začarovaný kruh. Vzpomněla jsem si, že jsem si vždycky vlastně přála zkusit krabičky.

„Až jednou budu mít dost peněz, to by bylo něco. Mít krabičkovou dietu“ honilo se mi několik let hlavou, protože nesnáším vaření, nemám fantazii a především, teď hlavně nemám čas. A tak jsem týden na krabičkách a moje tělo si pomalu zvyká a začala jsem cvičit. To je sranda, protože když jsem bydlela v Kaznějově, nikdy „nebyl čas“, „nešlo to“, „nebylo dost možností, peněz atd.“ a ono to teď najednou nějak všechno jde.

Co se hodně změnilo je můj životní styl. Najednou nemám čas na kafíčka, nemohu si dovolit někam přijít pozdě. Nemám čas odepisovat na většinu zpráv a kolikrát si ani nestihnu oholit nohy.

Myslela jsem si, že by mi pomohlo ráno vstávat třeba ve 4 nebo v 5 a pracovat ty dvě, tři hoďky, než se malá vzbudí. Ovšem tuhle myšlenku jsem zavrhla hned, když jsem si uvědomila, že to dítě se pravidelně budí 3x za noc. Zavedly jsme tedy režim snídaně, večeře (kaše) a s postupným přidáváním porcí se tedy spánek lepší a lepší. A začala zase chodit spát dopoledne, což je super, protože pak není celý den na pěst. Ovšem jsem ten typ člověka, který raději bude makat po nocích, než vstávat dřív než sluníčko. Zvládáme to. Bojujeme, ale to nejhorší je podle mě za námi.A Viktorce už moc nechybí k prvním krůčkům. Všichni mi říkali, že to bude náročné. To jo, ale jak by to bylo super, kdybych měla na starosti jen Viktorku. Kdybych byla jen ta máma na mateřské a nepracovala. Kdybych fakt se věnovala jen jí. Myslím, že bych se unudila k smrti. A myslím, že teď, když leze a všude stojí, už to moc rozdíl nebude s tím běháním. Maximálně bude všude zdrhat. Nevadí. Aspoň zapojíme víc toho kardia.

Jinak. Vikísák má 4 zuby a asi je z nich úplně vyřízená, protože je furt ukazuje. Neustále se kření a včera se málem utopila se mnou vaně smíchy, když jsem si stejně jako strčila do pusy jejího gumového delfínka a nevšimla si, že ten blbec měl zespoda dírku a byl plný vody. Jakmile jsem skousla, rázem jsem měla obsah delfínka v nose. Když jsem z něho poté vytvořila stříkající fontánu, nějak jsem to neodhadla a zlila strop. Výsledkem byl déšť přímo nad vanou. To jen tak někdo nemá.

Často si říkám, že když nemám postel ani gauč, že tu Viki nehrozí žádné nebezpečí. Ovšem ona ho snad vyloženě vyhledává, protože se mi kolikrát stane, že si dělam třeba pití a z mého rozjímání mě vyruší rána, jako když švihnete s činkou o zem. Otočím se a hledím na dítě, které se nachází téměř v horizontální poloze. Ruce na zemi, čumák zabořen do podlahy a nohy trčí na matraci do vzduchu. Řev. Dítě je samá modřina, protože ji eveidntně baví brzdit hlavou všude, kde se dá. Těžší je pak pro mě vysvětlovat, že to házení z balkonu, když mi naštve, je fakt jen ironie.

Je to brouček. Učíme se spolu spoustě věcem a ona mi vždycky ukáže, když mám o něčem pochyby, že neexistuje fakt nic, co by určovalo, co je správné a co ne. Co jde a nejde. Člověk musí číst mezi řádky a to mě nesmírně baví. Když vidím to dítě, jaké dělá pokroky. A určitě se jí v hlavičce honí strach. Dokážu to? Nedokážu to? Prostě jde a zkusí to! Jakmile se jí něco nepovede, zavříská, ale jde a zkusí to znova! A furt a furt a furt. A je na ní vidět, že jí je úplně srdečně jedno, co si o ní kdo myslí.

Chtěla jsem se rozvášnit ještě víc, ale napadlo mě, že spíš asi začnu natáčet videa. Musím chytit nějakou inspiraci, ale je pravda, že to psaní článků je časově dost náročný. Mám asi dvě hodiny na to vymyslet, co si dneska vezmu na sebe. Za pracovní úspěchy v Mary Kay dneska jedeme na večeři do Grand Hotelu Pupp, kde nás čeká ještě okružní jízda po kolonádě limuzínou. A večer vesnickej mejdan. Dnešek si musím maximálně užít, protože se moc často nestává, že bych trávila nějaký čas bez Dýdy, pokud zrovna nejsem na školení, nebo není u táty. Naštěstí to teď vychází na víkend, takže výčitky můžou jít stranou. A musím říct, že už se opravdu neskutečně těším, až si dopřeju víc jak jednu skleničku vína. I když nevím nevím, možná i ta jedna mě zkáruje…

9. února 2019
Ohodnoťte článek
Veronika Zvonková
Jsem mladá maminka princezny Viktorky a nezávislá kosmetická poradkyně Mary Kay. Mou vášní je pomáhat ostatním cítít se dobře, plnit si své sny, podporovat je a být jim inspirací. Jsem odpůrce systému a neuznávám žádná pravidla společnosti. Každý máme možnost volby a každý jsme zodpovědný za život, který si sami vybereme!
Komentáře