Ať žijou přezdívky!

Průser. Viktorka se nevejde do hnízdečka! Dneska tu totiž byli tchánojc a přivezli pro maličkou polštářek na srovnání té hlavičky. Má chudinka jednu stranu pořád dost placatou, protože se pořád točí doleva a tu hlavičku ne a ne ji napolohovat na druhou stranu. No, spolu s polštářkem jí čouhají z hnízda nožičky ven, takže jsem jej musela rozvázat vespod a nechat ji ležet v Účku. Myslela jsem si, že hnízdo teda vydrží déle, jenže to dítě roste snad lusknutím prstů! Strašně mě baví ale sledovat ty její pokroky…

„Ahoj berušáčku maličkatej…“ zdravím ji každé ráno, stejně jako dnes, hned jakmile se moje oči rozlepí a já najdu energii na to, vůbec promluvit. No, ráno. Jak kdy. Někdy s Viki vstávám v půl osmé, někdy až v půl jedenácté. Dneska zrovna v půl jedenácté, protože jsem usnula asi ve tři.

Jakmile slyší můj hlas a pozná, že už „jsem na příjmu“ a že se jí plně věnuji, úplně obrátí. Podívá se na mě těma svýma velkýma očima, zamrká a začne se usmívat. A tenhle pocit bych přála zažít úplně každému. Maminky, které už jste si touto fází prošly, víte moc dobře, o čem mluvím. Čekala jsem na to tak dlouho… Napřed to byly první pohyby v bříšku, pak jsem zoufale toužila slyšet ten pláč, její dech… A pak jak povídá, jak kope nožičkami a prohlíží si svět a ručičky jí jen hrajou… A cítit, jak mě chytá za prst a nechce pustit. Je to neskutečný pocit. Ale ten úsměv je prostě nejvíc. Když víte, že jste pro to miminko celým světem a že je mu úplně jedno, že máte obličej plný beďarů, nemáte vyčištěný zuby hned po ránu, vypadáte jako po kalbě a ještě jste úplně zpocená. A ona se pořád směje… V pátek to bylo šest týdnů. Avšak mám pocit, jako kdybych rodila minimálně před rokem. Je to tak dávno… Taková vzdálená vzpomínka. Ale nádherná vzpomínka. Teď už v klidu můžu říct, že se nemohu dočkat, až jednou budu znovu těhotná. Ne, že by mi bříško chybělo. Jen trošku. Ale bavím se o druhém trimestru. O těch přípravách a prvních pohybech a postupnému kulacení. I ten porod chci zažít znovu. Byla to bolest, ale byla to svým způsobem sranda. Věděla jsem, že to bude bolet a je to naprosto přirozené. Sranda to byla, protože jsem zůstala pozitivní a sršela humorem i mezi kontrakcemi, i když ne pořád. A možná proto to šlo tak rychle. Pořád mám před očima ty malé nožičky a ten zadeček. A pak jak mi ten uzlíček leží na prsou…

No dost, zase mám slzy v očích!

Připadám si sice občas jako blázen, ale ještě mě neomrzelo a jen tak asi neomrzí chodit k té postýlce nebo ke kočárku a jen tak na Viktorku zírat, jak spinká. Neustále ji hladím, pusinkuji, chytám za ručičky a líbám ty maličké nožičky. Neustále si povídáme. Když nezpíváme, tak chodíme po zahradě, po baráku nebo prostě někde venku a ukazujeme si, co kde je. Už umí vařit, už ví, kam pojedeme na dovolenou až bude větší a taky už zná miliardu tet a strejdů. Společenská je tedy extrémně. Introvert z ní nebude.

Naučila jsem se ji maximálně naslouchat a rozeznat tak její potřeby a definovat různé druhy pláče a už brečí minimálně. Pláče nejčastěji, protože se vzteká. A to potom lítají přezdívky! Věděla to moc dobře, že se nenarodí normální matce, ovšem doufám, že to na ní nezanechá trvalé následky a až půjde do školy, představí se jako Viktoria Medulová a ne jako Pída Dýda, paní Hýbací nebo Uzel jeden zauzlovanej. S tím uzlem… To vzešlo dneska… Od miminka jí říkám Uzlíčku. Pak jsem pokročila na Uzlijdu. Ženský rod, ne? Tak hezky to klouže na jazyku… No a když jsem si šla dnes jen do koupelny vyčistit zuby a dítě nechala čekat ve vajíčku s tím, že pojedeme za pět minut nakoupit, rozhodla se, že bude dělat vyrvál, protože ji nehoupu a nestojím u ní. To už jsem se naštvala a přešla na Zauzlovanej uzel… Uvztekanec uřvanec už mě totiž omrzelo.

Dneska jsme nekoupali v osm, ale už v sedm, protože Tomáš má noční a chtěl se předtím ještě natáhnout.

Mně taky padaly oči. Takže jsem se odebrala s miminkem v náruči do koupelny s tím, že ji potom uspím rovnou u nás v posteli a usneme všichni najednou. Dítě jsem tedy položila na lehátko do vany a mezitím, co jsem stála opodál a rozkládala osušku na pračku, říkám jí, ať se teda jako už umeje, že nebudu čekat sto dvacet let.

„No Pído, copa to je tohleto… Už jsi měla bejt třikrát umytá.“ oznamuju jí a zírám na ni. Ona jen tak leží v té vaně, kope nožičkami, upírá na mě ty svoje kukadla a koutky jí cukají.

„No jo, ta máma je magor, viď?“ konstatuju a začnu se řehtat. Ona taky. Achjo, je to fakt užasný, jaká s ní začíná bejt sranda! A co teprve příští měsíc! A potom a potom a potom… To bude něco! Trošku mi sice to úplně maličkaté miminko chybí, ale užívám si opravdu každý den a Viktorce se věnuji neustále. Sice mi hodně lidí nabízí pomoc ve formě hlídání, abych si odpočinula a udělala doma, co potřebuju, ale naučila jsem se to zvládat i takhle všechno, od vaření po žehlení, a pokud jde o únavu, pak můžu říct, že to dítě je spíš mým zdrojem energie. Napojila jsem se na její vlnu a je mi fajn. Akorát teda to její usínání mi občas fakt nebaví. Jako dneska. Hlavičkosrovnávací polštářek totiž u ní moc nezabodoval. Na svůj „věk“ má docela sílu, takže jak kulturista zabrala, co to šlo a škubla hlavičkou tak, že se od polštářku odrazila a ulehla vedle něj. Takhle to udělala několikrát za sebou. Snažila jsem se ji vrátit zpět, ale ona místo poklidného usnutí pro změnu škubala hlavou tam a zpět a nahoru a dolů, až se jí nakonec podařilo to, co chtěla. „Sjet“ hlavičkou z polšářku dolů. Žádnej blbec, ta holka! Za neustálé znovupolohovaní, přičemž jsem sama usínala, si už za pochodu mých nervů vysloužila přesdívku Viktor Traktor, protože má na sobě pyžámko s traktůrky.

Mamka vyfasovala v Pepcu za 69,- Kč, takže jsme se shodly na tom, že to tam fakt nemohla nechat!

„Tak co bude teda, paní Vztekací. Já chci spát. Hele, táta už spí. Koukej zhasnout ty lampičky a taky spát!“ snažila jsem se jí rozumně domluvit. Pusinku jsem jí zacpala dudlíkem, protože měla potřebu zase něco cumlat, přičemž jsem čekala, že mi vysaje i ruku, když jsem jí dudlík podávala… Hltala důdu jako smyslů zbavená, jak kdyby týden nedostala najíst. Hladová ale nebyla. A tak si jela svoje za nespokojeného zmítání, až mi to konečně docvaklo, jak na ní. Sáhla jsem pod polštář, vylovila hadrovou plenu a hodila ji Viktorce přes obličej. Nebo spíš přes očička tak, aby měla nosánek volnej. Zmítání v tu ránu přestalo. Asi o minutu později jsem plínu nadzvedla a místo lampiček jsem uviděla jen zavřená očička. Spokojeně si podudávala ještě asi tři minuty, načež jí potom dudlík vyklouzl z pusinky. Jednou rukou jsem ji tedy objala, přikryla svou peřinou, odhodila plenu a sama spokojeně usnula…

Můžu vám říct, že jsem tak strašně ráda, že každou chvíli objevím nějaký nový fígl nebo vyzkouším nějakou osvědčenou radu od kamarádky, která mně taky funguje, a to je pak panečku pocit, jako když napíšete písemku na jedničku. Jo, dítě je vlastně taková škola… Přestávky máte když spí, na hodinu zvoní, když pláče. Předměty jako je kojení, přebalování, chování, převlékání, koupání atd. jsou každodenní rutinou, která mě však rozhodně ještě stále neomrzela.

Co jsem ale pochopila hned na samém začátku, i když jsem to dobře věděla i předtím, že nelze poslouchat nějaké rady od ostatních. Nemyslím tím rady typu „Hele, představ si, náš malej měl hrozný prdíky a koupila jsem mu tyhle kapičky a ty mu moc pomohly.“ nebo „Když se mi malej hodně vzteká a neví, co chce, naložím ho do vlažné vaničky nebo namočím dudlík do medu.“ apod. Myslím tím rady: „Měla bys ji víc oblíct, aby nenastydla.“ „Neměla bys ji tak nabalovat, aby se nepřehřála“. „Nesmíš ji nechat spát jinde, než spíš ty.“ „Musíš dělat tuto a tamhleto atd.“ Víte, co tím myslím… Je krásné se na vlastní triko přesvědčit o tom, že i když ta holčička neumí mluvit ani gestikulovat, že vám stejně sama řekne, co se jí líbí a co ne. Je to tak úžasný si o všem rozhodovat sama… Oblékat jí podle teploty jejího nosánku a ručiček, krmit jí podle hladového pláče, nechat ji kňourat, pokud vyloženě nevřeští… Nechat ji občas se vztekat (ne déle než deset minut). Nechat ji v křesílku ležet na kuchyňské lince a u toho si v klidu vařit a povídat si s ní (nepotřebuju žádnej šátek) apod… Ne. Je to moje malá paní Hýbací a my si do ničeho kecat nenecháme, protože obě víme nejlíp, co je správně a co ne. A vy mi určitě dáte za pravdu! 🙂

Ať žijou přezdívky!
Ohodnoťte článek
Veronika Zvonková
Jsem mladá maminka princezny Viktorky a nezávislá kosmetická poradkyně Mary Kay. Mou vášní je pomáhat ostatním cítít se dobře, plnit si své sny, podporovat je a být jim inspirací. Jsem odpůrce systému a neuznávám žádná pravidla společnosti. Každý máme možnost volby a každý jsme zodpovědný za život, který si sami vybereme!
Komentáře