Cesta do neznáma jako nejkrásnější den v mém životě!

STŘEDA 02.08.2017

Budík mi zvonil ve 4:00. Super, opravdu mělo význam jít spát! Než jsem si uvědomila, co se vlastně děje, už jsem stála v šatně a balila věci. Ta cestovní horečka se mě držela nejspíš i ve spánku. Šla jsem nakouknout, co dělá ten můj a nechala ho, chudáka, ještě aspoň do půl pátý ležet. Začala jsem balit věci, oblékla se, nahodila fasádu na obličej a podle diáře překontrolovala, zda máme všechno. Tomáš se mezitím vzbudil a připravil si svoje oblečení, načež jsem všechno naházela do tašek a hned nato jsme začali nosit věci do auta. Tomáš nezapomněl ještě vzít hadřík a přeleštit našeho čtyřkolého člena rodiny. To už jsem myslela, že mě odvezou! Láska k autům je jedna věc, posedlost druhá. Když jsem sedala do auta, musela jsem si vyslechnout kázání o tom, jak moje kabelka musí jet na zadních sedačkách, nikoli hlídat pod mýma nohama, protože by se mohlo stát, že při nastupování nebo vystupování okopu kaslík. Samozřejmě jsem si musela pečlivě vyklepat boty, abych náhodou nenanesla nějaký ten kamínek na dokonale vyluxovnaý kobereček a chvíli přemýšlela, zda si nemám vzít bačkory.

„Můžu dejchat? Abych náhodou nezamlžila a neošmouhatila okna, třeba náhodou.“ rýpla jsem si, ale zároveň se snažila tvářit, že naprosto chápu, že interiér musí být perfektní. Neexistovalo totiž nic, co by mě mohlo v tuhle chvíli naštvat! Vůbec nic!

„Zlato, můžu už vyměnit ty cédéčka? Já si chci poslechnout taky svoje písničky, Ty tvoje sračky se fakt nedaj.“ zeptala jsem se, když jsme míjeli Babylon a blížili se k hranicím.

„Jo, tak si to tam dej…“ opáčil a spokojeně se věnoval řízení.

Nadšeně jsem vytáhla CD z rádia a zasunula to své a přemýšlela, kterou novinku tam hodím dřív.

„ERROR!“ zahlásal display.

Z mého naprosto nepopsatelného rozrušení mě vytrhl až Tomášův smích.

„50 písniček, jo? Že ty sis tam dala jen data? Že tam nejsou žádný MP3 soubory?“

To přece není možný! V životě jsem nebyla tak vytočená! CD jsem vyndavala a zandavala a nakonec vypískla.

„Kde je transmitter s flashkou? Aspoň na tom Grossglockneru navigaci potřebovat nebudeme, tak může hrát flashka“

„Doma“ odpověděl Tomáš úplně klidně.

Doma? DOMA??? Co má co doprdele dělat doma???? Měla jsem pomalu na krajíčku. Přes hodinu a půl jsem se srala s vypalováním a těšila se na svou oblíbenou muziku ve spojení s tím nejkrásnějším zážitkem v životě a teď jsem odkázána po celých pět dní na Tomášovo hrůzy. Nezapomněli jsme se samozřejmě pohádat, protože jsem odmítala poslouchat Kryštofa a blbosti z Fast and Furious 8.

„Co to je za písničku? Ta je bomba!“ zahlásila jsem za hranicemi, když tam skočila Gang Up od Kalify z Rychle a zběsile 8. Stala se mou nejoblíbenější a chudák Tomáš byl skoro celý pobyt pro změnu nucen poslouchat jednu písničku pořád dokola.

K snídani jsme měli toasty z domova, protože jsem nechtěla utrácet za tu pidi midi snídani v mekáči, abych nakonec měla akorát tak naštvanej žaludek. Tomáš nebyl proti, tak si aspoň musel na benzině koupit pidi midi šáteček za 25 korun! Věděla jsem, že jedeme na dovču a že peníze nebudeme řešit, ale přesto jsem nedokázala pochopit, proč vyhazovat za nesmysly, které vlastně nepotřebujeme, když ty peníze můžeme využít na něco daleko „rentabilnějšího“.

Cesta probíhala kupodivu v pohodě. Na chvilku jsem vytuhla, přičemž mi Tomáš následně musel přiznat, že během mého spánku jsme se asi tak dvakrát málem zabili, což mě vlastně ani nepřekvapilo. Aspoň, že se přizná, že to sešlápl… Brzy jsem s naprostým nadšením zjistila, že mám tarif, který podporuje surfování na internetu a volání v zahraničí úplně bez poplatků, takže jsem vesele dokumentovala na své oblíbené Insta stories, co to šlo! Konečně se v dálce začaly vybarvovat známé vysoké kopečky! Najednou se mi nechtělo spát! Naopak jsem musela neustále upírat oči na každý ten vrcholek v dálce a představovala si, jak to asi bude vypadat tam nahoře, když už takhle z dálky je pohled naprosto impozantní!

„To je nádhera, co?“ I Tomáš si evidentně panoramata maximálně užíval.

Netrvalo dlouho a už jsme si to štrádovali přes německé hranice vstříc Rakousku. Kopečky se přibližovaly čím dál více a náš první cíl se blížil rychlostí světla!  Teploměr ukazoval 31 stupňů, což mě celkem překvapilo. Od rána jsme měli v autě asi 21 stupňů a vyletnění taky úplně nebyli.

Zastavili jsme v Zell am See přímo u vyhlášeného jezera Zell s tím, že dáme pauzu na oběd a možná se i zchladíme. Když jsme vystoupili z auta, možná se změnilo na určitě! Fofrem jsme se převlékli v autě, vylovili ze zavazadel plážovou tašku a deku a vyrazili k vodě. Můžu říci, že ještě dlouho budu takhle vyvedená z míry z té křišťálově čisté vody!

Stála jsem tak v té teplé a čisté vodě a pomalu se potápěla. Přemýšlela jsem nad tím, jestli je tohle skutečnost, nebo se mi to jen zdá. Jestli se náhodou neprobudím do obyčejného nudného rána s tím, že musím jít do práce a odpoledne mě čeká vaření a uklízení. Nedokázala jsem pořád pochopit, že plavu v nádherně průzračném jezeře s tím nejlepším klukem na světě pod Alpskými vrcholy v dokonalé přírodě a do žádného zaměstnání vlastně nechodím. Nikdo mě nikde nehledá, nikdo mě nepotřebuje. Jsem volná a můžu si užívat! Ten pocit byl k nezaplacení!

Do této chvíle byl Tomáš na pěst. Ale ani se mu nedivím. Spal asi tři hodiny a řídil celou dobu. Horko, hlad a únava umí své. Jakmile skočil do chladivé vody, jako by se úplně proměnil. Z vody se mu ani nechtělo a když nakonec vylejzal, byl jako vyměněnej. Vysmátej, úplně v pohodě. Což mně se ulevilo. Žádný napětí, žádný negativní energie a bloky ve vzduchu! Teploměr ukazoval 33 stupňů, ale obloha se začínala zatahovat, takže jsme se osušili (trošku zbytečně) a vyrazili zpět do auta, načež začalo pršet. Perfektní načasování! Horko se změnilo na dusno, ale to nás nijak netrápilo. Věděli jsme, že brzy budeme dýchat trošku jiný vzduch. Protože jsme v hotelu měli zarezervovanou jen snídani, jelikož se nám nechtělo dávat další litr navíc kvůli jedný večeři, zaskočili jsme do místního mekáče, naobědvali se (žádné čekání, stejné ceny a známé jídlo) a v Penny nakoupili nějaké pečivo a paštiky k večeři. A teď už před námi byl ten dlouho očekávaný okamžik!

Kopce se zvedaly čím dál tím více a z té krásy se mi úplně tajil dech. Za tu cestu jsem si písničku Gang up stihla oblíbit natolik, že hrála pořád dokola a z celého okamžiku vytvářela nepopsatelnou atmosféru. Navigace hlásila, že do cíle zbývá asi 27 kilometrů. Za boha jsem nemohla pochopit, jak je to možné, když jsme stále pod horami a náš hotel je ve výšce 2500 metrů! Vtom jsme projeli nějakou zatáčkou a objevili se pod majestátní horou po pravé straně a zůstali stát v koloně.

Jenže to nebyla klasická dopravní kolona. Byli jsme přímo pod Grossglocknerem a čekali na zaplacení průjezdu vyhlášené vysokohorské silnice!

„Panebože, jsme tady!“ vypískla jsem nadšeně a fotila jako pitomá. Tohle byl okamžik k nezaplacení, takže jsem okamžitě zahájila živé vysílání. Moje pocity byly smíšené. Já vím, někomu můžu připadat jako totální cvok, ale je to asi takové, jako když celý život toužíte se potkat se svým idolem a najednou na ten den dojde a vy mu stojíte tváří v tvář. Je to, jako když celý život šetříte na vysněné auto a jednou uchopíte volant a vyjedete s ním ze salonu s tím, že je skutečně vaše. Tak moc jsem si přála do hor já. Sice jsme v horách byli už loni, ale to byla zima a nenacházeli jsme se zase tak vysoko. Zoufale jsem toužila vidět letní zelené kopečky uprostřed těch majestátních vrcholů a procházet se a projíždět v těch nebeských výšinách, kde nejsou lidi, kde je klid a panenská příroda a ten nejčerstvější a nejčistší vzduch! A teď jsem jsem najednou stála na jednom z odpočívadel a s bušícím srdcem a slzami v očích sledovala tu nádheru.

Nedokázala jsem pochopit, že jsme vlastně ještě úplně nízko a přitom jsem měla pocit, že už jsem to nejkrásnější viděla! Stoupali jsme stále výš a výš. Vzduch řídnul a teploměr najednou ukazoval 18 stupňů! Protože jsme se v Zell am See převlékli do letního, měla jsem na sobě jen slaboučké šatičky. Ale nějaká zima mi byla úplně jedno. Jeli jsme stále vzhůru a stoupali a stoupali… Vypadalo to, jako bychom jeli až do nebe, když najednou se před námi objevilo velké parkoviště plné aut a lidí. Myslela jsem, že už jsme na úplném vrcholu. Vystoupili jsme a šli očíhnout terén.

Starosti šly stranou, nějaké nezaplacené faktury jakbysmet a moje pozornost se upírala pouze a jen na tu přírodní dokonalost. Myslela jsem, že už jsme úplně nahoře, ale když jsem se otočila, spatřila jsem drobnou pěšinku linoucí se po zeleném kopci někam vzhůru.

„To je ono!“ vydechl Tomáš a já už jsem moc dobře věděla, co se mu honí hlavou. Měl strach, abychom nahoru vyjeli, aby nás auto nenechalo ve štychu. Kopec byl fakt prudký. V tu chvíli jsme ale také moc dobře věděli, že tam nahoru prostě MUSÍME. Nasedli jsme a stoupali dále. Najednou se cesta rozdělila. Jedna vedla směrem dolů, nespíš zpět, další nahoru. Ale ta nebyla z asfaltu, ale z kostek. Byla tak prudká, že jsme museli jet na jedničku. Před námi si to štrádovala nějaká paní s francouzskou poznávačkou, když najednou, jako by jí to chcíplo. Snažila se rozjet, ale kopec byl tak prudký, že auto se nechtělo pohnout. Měli jsme hrozný strach, že do nás nacouvá. Naštěstí jsme po pravé straně měli menší odpočívadlo, takže jsme zacouvali na něj a čekali, co se bude dít. Paní couvala s námi. To už byl i Tomáš dost nervózní, protože se čím dál více přibližovala a my už neměli kam couvat… Naštěstí se jí povedlo auto rozjet a pokračovali jsme ještě několik desítek metrů vzhůru.

„Uff! Myslíš, že ten vzduch tady na to má vliv?“ zeptala jsem se na celou situaci Tomáše a sama si odpověděla, když jsme vystoupili z auta. Teplota klesla na 16 stupňů. Stáli jsme ve výšce 2671 metrů cca a s údivem sledovaly rychlost mraků, které se proháněly nad námi. Chvíli zakrývaly celé pohoří, na chvilku se zas úplně rozplynuly. Počasí zde bylo velmi zvláštní a vzduch nepopsatelný. Strávili jsme tu několik desítek minut a s úžasem zírali na ty odstíny zelené a šedé a užívali si ten nebeský klid.

 

Tomáš už se těšil, až si odpočine a nechá i auto vydechnout, takže jsme se naposledy porozhlédli po okolí a dále se věnovali navigaci, která nás táhla k hotelu. Nepoznala jsem skoro žádný rozdíl. Stále jsme byli velice vysoko! Už teď jsem litovala toho, že tu máme zarezervovaný pobyt jen na jednu noc! Když jsme dorazili na recepci, mile nás překvapila velmi dobře anglicky mluvící recepční, která nám poskytla důležité informace ohledně celého pobytu a stejně tak objasnila možnosti túr. Dostali jsme kartu od pokoje a vyrazili pro zavazadla a následně se ubytovali ve velice příjemném a útulném pokojíčku. Hned jsem si připadala jako doma! Bála jsem, že budu naopak zklamaná, protože na fotkách hotel nevypadal zrovna nějak zvlášť luxusně, ale opak byl pravdou. Tomáš neváhal ani vteřinu a skočil do sprchy. Já si mezitím vybalila věci a převlekla se do teplého. Tomáš se uvelebil v posteli s tím, že si zdřímne a já vyrazila na průzkum terénu!

Telefon mi ukazoval 12 stupňů a vítr foukal tak silný, že jsem se několikrát zapotácela a doufala, že mě nestáhne dolů. Přemýšlela jsem, zda se vrátím do hotelu a počkám, až ten fičák přejde, ale chtěla jsem využít téhle chvíle, kdy jsem sama na tom nejkouzelnějším místě. Prošla jsem tedy bezpečnostní brankou na vysokou stráň a sešplhala kousek pod ní, našla hezké místo pod kopcem a vesele se uvelebila s údivem sledovala tu nádheru pod sebou.

Z mého rozjímání mě vytrhl až vítr, který stále nabýval na síle. Stačilo se jen blbě postavit a bylo by po mně. Bylo to zároveň tak strašně vzrušující, že jsem zde strávila asi ještě dalších 15 minut, dokud jsem neměla ruce a uši úplně zkřehlé zimou a vlasy úplně pocuchané. Předpokládala jsem, že mě chřipka nemine a myslela na šálek horkého čaje. Bohužel, konvici jsme s sebou nepřibalili! K čemu taky, když jedeme k moři a venku je normálně 35 stupňů! Zalezla jsem tedy nahoru k Tomášovi a čekala, až se probudí. Ani si neuvědomil, že usnul! Netrvalo dlouho a povedlo se mi ho ukecat, aby šel se mnou ven a prohlédl si to tu také!

„Zlato, to musíš vidět, tady je to úplně neuvěřitelný!“ přemlouvala jsem ho a nakonec ani on nelitoval. Venku se vítr úplně stáhl, takže z uragánu najednou bylo bezvětří. Sluníčko vykouklo a osvítilo část vrcholků, v jejichž údolí se nám naskytla podívaná na jakousi vesnici. Tušila jsem, že se jedná o městečko Heiligenblut, ale bylo to tak daleko, že jsem nerozeznala detaily. Silnice vypadala jako nějaký pohozený provázek, jak byla uzoučká a auta jako malí broučcci. Bylo to vážně neskutečný! Sledovali jsme v náruči a s naprostým údivem zapadající slunce, které se schovávalo za samotný ledovec Grossglockner a povídali si. Nakonec jsme se odebrali do hotelu, já se vysprchovala a zalehli jsme u našeho z domova rozkoukaného Harryho Pottera a relikvie smrti (vzali jsme si notebook s filmy a flashku a s nadšením zjistili, že hotelová televize má vstup na USB) a poprvé při sledování tohoto filmu jsem nepociťovala závist, kdy se Harry s Hermionou přemístili na jakési skály uprostřed hor a řešili, že se vypraví do Godricova dolu…

Cesta do neznáma jako nejkrásnější den v mém životě!
Ohodnoťte článek
Veronika Zvonková
Jsem mladá maminka princezny Viktorky a nezávislá kosmetická poradkyně Mary Kay. Mou vášní je pomáhat ostatním cítít se dobře, plnit si své sny, podporovat je a být jim inspirací. Jsem odpůrce systému a neuznávám žádná pravidla společnosti. Každý máme možnost volby a každý jsme zodpovědný za život, který si sami vybereme!
Komentáře