Chyby nejsou průserem, ale odměnou!

Nějak mě přešla chuť psát. Nebo ne psát, ale celkově něco řešit, sdělovat, rozebírat… Když jsem zakládala projekt Moderní máma, cílem toho bylo spoustu. Opět ta moje nerozhodnost – ale už aspoň určitým směrem. Nakonec, když sem občas zavítám, vnímám tenhle blog jako svůj online deník. Svou tvář, kterou vnímají ostatní. Své virtuální já takové, jaké fakt je. A pak si uvědomím ten smysl. To, proč jsem tenhle blog dávno nesmazala, když spoustu lidí celou tuhle myšlenku hodnotí jako totální sračky a ztrátu času (nerozumím tomu, proč vůbec na nějaký odkaz klikají) a že několik jedinců nedokáže pochopit tenhle zásah do mého soukromí. Přemýšlím, zda má smysl se nějak obhajovat. Ale říkám si „Proč bych to jako měla dělat?“, „Co je komu do toho?“. Psaní mě vždycky maximálně naplňovalo a jednotlivé životní fáze jsem vždycky zaznamenávala ať už v sešitech a na stránkách poznámkových bloků, tak později ve wordu. Expandování na internet mi dodalo větší sebejistotu a spousta lidí se utvrdilo v tom, že jsem taky jenom člověk a že ty veselý výrazy na fotkách nejsou mým permanentním make-upem.  A díky tomu se spousta lidí taky utvrdilo v tom, že být jen člověk, je vlastně úplně v pohodě. A tohle mi chybělo. Tady na těch sociálních sítích, kdy každý předstírá tu super dokonalost, ta úmorná spousta influencerů, kteří dělají reklamu produktům, které by si normálně člověk v životě nekoupil (a bohužel ani ten, který jim reklamu dělá), je tohle už prostě šílenej masakr a ta lidskost a „normalita“ se prostě vytratila.

To šílený soupeření, kdo má víc nóbl dítě, který je šikovnější a kdo má víc cool baráky a auta a lepší a značkovější hadry. No a my pak vlastně sedíme a čumíme a říkáme si, jak bychom takhle taky chtěli žít. Jak je to vlastně jednoduchý. Tak. A teď jsem se v myšlenkách odebrala do minulosti a vzpomněla si na své staré já. Přesně takhle bych uvažovala taky, kdybych se podívala na svůj instagram a viděla ty úspěchy v Mary Kay, ty ocenění. Ty výlety a cestování a spoustu hadrů. Tu veselou holčičku a ten pohádkově jednoduchý život. Zdánlivě. To nejdůlěžitější slovo. Kolik odmínutí neustále řeším v rámci práce. Kolik zrušených prodejů a mých investovaných peněz jsem oplakávala. Kolikrát jsem jako debil s úsměvem a v podpatcích, taškou plný úžasný kosmetiky v jedné ruce a na druhém předloktí zavěšeným vajíčkem s miminkem jela na vlastní náklady dělat hodinku krásy ženám, které se ve finále tvářily, jako kdybych je bůhví jak obtěžovala, přestože samy stály o to, si produkty zkusit a poradit s péčí o pleť. Kolikrát jsem doma opečovávala slečny na úkor toho, že Tomáš seděl venku v pergole a hlídal malou, místo toho, abych ho nechala odpočívat po práci. Kolik přátel odpadlo a kolik nepřátel se projevilo jako lidské bytosti. Kolik slz proteklo v našem domě během různých krizových situací. Čím si prošla a prochází má rodina, co se zdravotní stránky týče a kolik dřiny a práce a budování a peněz stála ta cesta sem. Tohle nikdo nevidí. A ani nechci. Jsou zkrátka věci, které by měly zůstat schované a to, jaké si člověk vytváří domněnky od dané situaci, je jen jeho vlastní názor, nikoli skutečnost. Chci, abyste věděli, že všechno není taková prdel, jako vypadá. Ale prdel je náš výraz. Náš postoj. To nás dělá námi.

Po jisté době si člověk ale začne uvědomovat spoustu věcí. Říká se, že tak jako je Hlad nejlepším kuchařem, tak i Čas je nejlepším lékařem. V tomto případě ne lékařem, který něco vyléčí, ale lékařem, který nejprve stanoví diagnózu. Hodně uvědomění si totiž přichází po čase. Musí se vždycky stát něco špatného, aby vás to odpinklo někam nahoru. Proto zastávám názor – nikdy ničeho nelituj, protože nebýt chyb, nikdy by ses nenaučil, jak to dělat správně. Život je jedna velká škola a člověk se neustále setkává s něčím novým. S něčím, co mu dosud nebylo známo. Dlouho mi trvalo pochopit sebe samotnou. A tak mi evidentně něco mezi nebem a zemí – říkejme tomu síla vesmíru, protože v boha nevěřím – přihrálo do cesty pár lidí, kteří mi zrcadlili mou osobnost. Nebo možná tady ti licé byli stále, ale asi jsem potřebovala dostatečně vnímat jejich přítomnost, abych si uvědomila, že to, co mě na nich nepříčetně sere, jsou de facto mé vlastní chyby. Protože není možné střetnout se někdy někde se svým vlastním já, je mega důležitý v rámci osobího rozvoje tohle vnímat, protože podle mě je právě tohle důsledkem rozchodů, rozvodů, nenávisti, nepřátel a rozvrácených rodin. To, že si člověk neumí přiznat vlastní chybu. To, že člověk vyčítá druhým něco, co sám dělá, ale neuvědomuje si to. Jistý okolnosti mě donutily dívat se na věci z několika úhlů, a především ze strany člověka, kterého se daná věc týká. Příklad (opravdu jen příklad):

V pondělí mám mít hodinku krásy. Nehodí se mi to, protože mi volala kamarádka, jestli nechci jít na kafe. Představa, že je venku hezky a my vozíme kočárky po mé rodné vesničce a vzpomínáme na dětství a užíváme sluníčka je pro mě lákavější, než hodinka krásy se slečnou, kterou jsem v životě neviděla. A protože Mary Kay není zaměstnání, ale výdělek a kariérní růst spolu s plánováním práce závisí čistě na mně, prostě jí to odřeknu a řeknu, že bych to potřebovala přesunout na jindy. No jo, ale už nevím, že slečna se na hodinku tak moc těšila, že si kvůli tomu vyměnila s kolegyní směnu v práci. Nemohla se dočkat, až jí někdo konečně pomůže vyřešit problém s její pletí, která jí dost snižuje sebevědomí a navíc teď řeší docela závažné problémy s přítelem, takže se moc těšila, až si odpočine. Věřila, že si zvedne aspoň na zbytek dne a aspoň o trošku sebevědomí díky lepšímu pocitu na pleti a že na hodinu vypustí od všech starostí. A teď jí to Veronika zrušila, protože má něco mega důležitého, ale ve finále krafe s kámoškou o nesmyslech…

Přijdu domů a ve schránce najdu dopis od ČEZU. Roční vyúčtování. Nedoplatek za plyn 18.000,- Kč. Oznámí tuhle informaci Tomášovi a on se zatváří zdrceně. Začne prskat rozčilovat se.  Je nerózní. Sebere se a odchází do garáže si zapálit a je tam pěkně dlouho. Beru si to osobně.

„Já za to nemůžu, je to chyba nás obou. Tak se uklidni!“ vyprsknu rozhořčeně, protože si beru jeho reakce až moc osobně. Přeháním to a jsem zlá. Útočím na něho, protože si jeho reakci vykládám tak, že místo toho, aby to se mnou řešil v klidu a rozumně hned teď, utíká od problému a tváří se, jako kdybych za to mohla já. Že není schopen problém vyřešit a radši si jde dolů zapílit cigárko a psát si s kamarádíčkama o autech a o píčovinách.

Ve skutečnosti vůbec netuším, že v důsledku jeho výbušné povahy se aktuálně neskutečně překonal tak, že se sebral a šel tuhle informaci vstřebat do klidu a bez nátlaku. V hlavě se mu totiž honí plno myšlenek selhání jako chlap, protože teď se očekává od něho jako od chlapa, že ty peníze se na to seženou. On je hlava rodiny. Připadá si hrozně, protože přijel z práce, má hlad, jeho holka se vrátila akorát z hodinky krásy, která byla úplně zbytečná – protože ty ženský se na ni tvářily, jako kdyby je bůhvíjak obtěžovala, projela plno nafty, doma pochopitelně neměl čas nikdo zatím uklidit a uvařit, v práci dostal céres od zákazníka, protože servis mechanici popletli (ani neměl čas mi to ještě říct) a teď najednou přijde nedoplatek 18 litzrů za plyn. Já nasraná a nevrlá a on cítí, že najednou nemá nikoho, o koho by se mohl opřít a připadá si totálně na dně….

Chápete, co tím chci říct? Nikdo z nás nejsme dokonalí a nikdy být ani nemůžeme, ale můžeme se na sobě naučit pracovat tak, že najednou dokážeme na druhých vidět to hezké a naopak na sobě to špatné. Bohužel často tomu bývá opačně. Jakmile si ale uvědomíme, že nejsme pupek světa a že nám štěstí nespadne do klína a že by to někdy prostě fakt chtělo zapnout mozek, dost se nám uleví.

Já jsem aktuálně ve fázi, kdy jsem totálně během prodlouženého víkendu na Moravě u táty rezignovala. Chytře jsem si všeho brala moc a nestíhala nic pořádně. Péči o malou, domácnost a rodinu a práci. Od všeho kousek a večer jsem chodila spát totálně vyřízená, ale zároveň jen z poloviny splněnými úkoly. Lezla jsem na nervy sama sobě. Úplně se mi hnusil můj denní program. Chvíli mě něco bavilo, pak zase nebavilo, pa kjsem zapomněla tuhle a tamhleto… No a výsledek – xxx přeložených schůzek, milion zrušených hodinek krásy, sto osmdesát tisíc nezodpovězených zpráv a dvacet devět slečen čekající na odeslání vzorečků. To je teda reputace. A vysvětli pak někomu, že jsi taky jen člověk. Ha, opět výmluva! Vidíte to?

„Vždyť mám dítě. Mám spoustu osobních problémů… Jsem nemocná, nemohu, nemám auto, mám toho moc a nestíhám.“

Taková snůška keců! Ty lidi to nezajímá. Oni něco chtějí a já jsem tu od toho. A to, že si to neumím zařídit tak, abych stíhala, to je můj problém. Kolikrát jdete do krámu a prodavačka je na vás bezdůvodně tak nepříjemná a neochotná, až je vám z toho zle a máte sto chutí jí říct: „Když tě to tak sere, tak si najdi jinou práci?“ Vás jako zákazníka přece nezajímá, že má doma spoustu problémů, že jí není dvakrát dobře, že jí právě šéfová nařídila přesčas na sobotu, kdy chtěla jet popřát mámě k narozeninám. Vás zajímá to, aby vám ochotně a rychle poradila, kde najdete Sunar, protože jste si uvědomili, že ta krabice doma byla vlastně poslední a dítě každou chvíli začne plakat hlady…

Jo, někdy je to na palici. Ale musím říct, že jsem za určité okolnosti tak neuvěřitelně vděčná… Že mám tu možnost se z nich učit, číst mezi řádky a vnímat to, co jsem vlastně zač v dobrém i špatném. Umět si udělat obrázek o tom, co jsou vlastně zač ti druzí a snažit se je umět pochopit a rozpoznat jejich bolesti a strasti. Snažit se pochopit, co mi vlastně svým nepochopitelným jednáním vlastně chtějí sdělit a donutí mě se minimálně zamyslet nad celou situací. A je to tak neuvěřitelně osvobozující, když si přiznáte, že ty chyby vlastně děláte taky, a že jich děláte opravdu hodně, a že se je snažíte napravit. Je tak moc osvobozující vnímat u jiných to, že jsou to taky jen lidé a že taky dělají chyby, a že i když si to neuvědomují (možná prochází určitou životní fází, kdy si to zatím neuvědomují), tak také mají své problémy, své důvody proč jednat takhle a takhle? Ta psychologie je hustá záležitost. Ale když do toho člověk dobrovolně pronikne a nezcvokne se z toho, začne líp kočírovat i ty nervy.

Tyjo, kolikrát jsem měla sto chutí malou prostě nechat řvát v tý postýlce třeba do rána, zabouchnout se v koupelně a hodinu stát pod horkou vodou a nevnímat ten řev. Kolikrát jsem měla sto chutí ji prostě připoutat do vajíčka a nechat stát uprostřed místnostni a mezitím si udělat to, co potřebuju. Kolikrát jsem měla sto chutí jí nevykoupat, protože každý večer jsem byla zralá padnout mrtvá do postele. Vybrala jsem si ovšem roli mámy, hospodyně a kosmetické poradkyně a budoucí ředitelky společnosti Mary Kay a je třeba tyhle role zvládat v pohodě. A v první řadě je dítě, pak ten zbytek. Mezitím, co já, unavená po celém tom dni plným kosmetiky, objednávky, tabulek a předávání balíčků zákaznicím a vařením doma a uklízení a krmení a hraní si s malou a přebalování, se nevidím jinde, než v posteli, malá nemůže usnout a pláče. Co já vidím, je to, že neví, co chce, je přebalená, napapaná a není jí zima ani horko. Vnímám jen řev, který mi unavuje ještě tisíckrát tolik. Vnímám řev, který rve uši a mnou cloumá vztek, protože nedokážu pochopit, vo co jako de, když včera usnula normálně. Už ale nevím to, že se šikovně překulila v postýlce tak, že si leží na dudlíku, který ji šíleně tlačí. Nebo že jí něco trápí a je smutná a mrzutá a potřebuje tu nejbližší osobu – mámu, aby se uklidnila, tak jako já potřebuju v těžkých chvílích náruč Tomáše.

A tak je to se vším. Daná situace vlastně vůbec nic neznamená. To, co z celé situace dělá NĚCO, je pouze o naší reakci. A to je ta naše úžasná individualita, která dělá mezi námi totální zle, protože jsme neschopni pobrat to, že někdo smýšlí jinak, a tak ho místo pochopení raději budeme srážet, nadávat mu a ponižovat, místo toho, abychom se zamysleli nad sebou a hledali v sobě TO, co musíme změnit a co nám ten určitý člověk svým chováním vlastně chce říct… A teď vážně. Gratuluju k vaší dokonalosti, pokud jste se s tímto nikdy v praxi nesetkali. 🙂

 

 

 

Chyby nejsou průserem, ale odměnou!
5 (100%) 1 vote
Veronika Zvonková
Jsem mladá maminka princezny Viktorky a nezávislá kosmetická poradkyně Mary Kay. Mou vášní je pomáhat ostatním cítít se dobře, plnit si své sny, podporovat je a být jim inspirací. Jsem odpůrce systému a neuznávám žádná pravidla společnosti. Každý máme možnost volby a každý jsme zodpovědný za život, který si sami vybereme!
Komentáře