Každá změna začíná nejprve v naší mysli

Co vás napadne, když si přečtete nadpis? Určitě něco jako:

„Ježiši, zase nějaký motivační kecy… Už je to fakt trapný“ nebo „No, napsat to umí každej, ale ta realita je hold jiná, bohužel…“ nebo „Kdyby to bylo tak jednoduché…“

Upozorňuju vás, že motivační citáty apod. nepíšou a nesdílí lidé, kteří jsou nešťastní. Lidé, kteří si hrají na „hustý“ a snaží se ostatním vymývat mozek. Ne. Nemají to zapotřebí. Tihle lidé naopak chtějí ostatním pomáhat. Skutečně pomáhat. Asi si říkáte, kdo by v dnešní době chtěl někomu pomáhat? A zadarmo? Proč by to jako dělal? A proto ten svět spěje tam, kam spěje. Lidé jsou nedůvěřiví, takže se vyhýbají jakékoli příležitosti. Jsou plni předsudků a vytrestáni ze zklamání z minulosti.

Sama mám ve svém okolí spoustu takových lidí. Beru je takové, jací jsou, protože oni se rozhodli sami žít takový život, který žijí, ačkoliv s ním nejsou spokojeni. Co ale neodpouštím je to, že se jejich styl života snaží vnutit ostatním. Že nedokážou naopak pochopit a tolerovat, že někdo může a chce žít jinak. Co tím vším chci říct?

Zkuste přijít mezi lidi, kteří trpí nadváhou či obezitou. Zdravých lidí. Ukažte jim fotografii ženy a muže v plavkách. Fotografii, na kterou se hezky dívá, protože muž i žena jsou dokonale štíhlí. Zeptejte se jich, kdo by takhle chtěl vypadat. Přihlásí se 99 % lidí. Dejte jim tedy podrobné rady a informace o tom, jak toho docílit a potkejte se s nimi znovu za půl roku. U kolika lidí, myslíte, že dojde k nějaké změně?

Zeptejte se na ulici několika lidí, zda by chtěli mít příjem 100 000,- měsíčně. Například. Každý vám odpoví „Jo, to by se mi líbilo“. Řekněte jim, jak toho docílit a třeba po dvou letech toho člověka kontaktujte znovu. Schválně. Jaká je pravděpodobnost, že jeho konto každý měsíc zaznamenává 6 cifer?

Jen velmi málo lidí skutečně dokáže něco změnit. A víte proč? Protože sami většinou ani neví, co chtějí. Zákon přitažlivosti o tom svědčí. Cokoli si myslíme, to přitahujeme. Jak myslíme, to se nám děje.

Pokud tedy něco chceme, ale nejsme o tom natolik přesvědčeni, abychom věřili, že toho můžeme dosáhnout, tak toho prostě nedosáhneme.

Všimněte si, že lidé, kteří jsou velmi pozitivní, mají život, který jim většinou závidíme. Místo toho, abychom si uvědomili, co za tím skutečně je, soudíme, že hold mají kliku. Dobře se vdali/oženili, mají známé na správném místě apod… Tak to ale nefunguje. Lidé, kteří žijí život takový, který my jim závidíme, za něho vděčí pouze sobě. A pouze my vděčíme nám za to, jak žijeme my. My konáme rozhodnutí, která nás někam posouvají. A na základě těch rozhodnutí ovlivňujeme to, zda se posouváme kupředu nebo vzad.

Jsme průměrem 5 lidí, se kterými nejčastěji trávíme čas

Někde jsem četla nebo slyšela něco jako „Ukaž mi tvých 5 nejlepších přátel a já ti řeknu, jaký jsi“. Zamyslete se nad tím, s kým se stýkáte. Pokud vám to vyhovuje, je to v pořádku. Pokud ale toužíte po něčem, v čem vás těchto pět lidí vůbec nechápe, je na čase přestat je poslouchat a hledat kolektiv lidí, kteří má to, co chcete vy. Necháte si radit, jak uvařit svíčkovou od člověka, který si v životě sám neuvařil? Půjdete si pro radu ohledně vašeho vztahu k někomu, kdo celý život žije sám? Budete poslouchat někoho, kdo vám tvrdí, jak se máte starat o své peníze, přestože sám je samý dluh?

Je to jednoduché. V běžném životě takhle fungujeme všichni. Nikdo z nás nejde poslat doporučený dopis do samoobsluhy. Nikdo z nás si nejde koupit dovolenou do lékárny. Neznám nikoho, kdo by si šel koupit oblečení do rybářských potřeb… Odjakživa umíme definovat problém a hledat řešení. Rozliju kafe? Tak vezmu hadr a utřu to. Lednice zeje prázdnotou? Tak dojdu nakoupit. Auto nejede? Tak do něj natankuju… To umíme každý. Tak proč neumíme stejně takto řešit problémy týkající se našeho života?

Dlouho jsem si myslela, že realita „tam venku“ je prostě daná. Učili mě to. Učili mě od malička, že bez školy to nikam nedotáhnu. Říkali mi, že život je těžký. Že pracovat už budu celý život, tak ať si školu užívám. Že pak přijdou dluhy a stres… A tak jsem si myslela, že to tak fakt je. Že je to smysl života. Pár let po škole jsem pochopila, že to tak skutečně je, ale pouze tehdy, pokud se tak rozhodnete. Pokud se rozhodnete, že chcete žít ve stresu, chodit do práce a z práce, která vás nenaplňuje a žít s někým, kdo vám nerozumí. Ano. Ne vždy je lehké udělat krok kupředu a vystoupit z té své zóny stereotypu a pohodlnosti, ale uvědomit si to, že za svůj život vděčíte jen a jen sobě, je obrovský krok vpřed! To je definice problému. Realizace je řešení!

A často si říkám, proč se tohle děje… Proč jsou okolo mě lidé tak zlí, tak nepřejícní a závistiví… Proč jen pomlouvají druhé a stěžují si a nadávají. Proč se jen mračí a pomocnou ruku nepodají snad ani kdyby jim šlo o život… Proč nás tahají s sebou dolů do hlubin smutku nespokojenosti… Ano, protože jsou sami nešťastní, nenaplnění a nespokojení. Nemají rádi sami sebe a vše dávají za vinu okolnostem a ostatním.

„Vždyť to není moje chyba, to ON mě dostal do dluhů!“ řekne spousta zadlužených žen, které PODEPSALY smlouvu spolu s člověkem, kterému věřily.

„Já že můžu za to, že můj syn je blbej a že ve škole propadá?“ řekne rodič, který se svému dítěti nevěnuje.

„Není moje chyba, že to auto je šmejd a nejede. Ten, co mi to prodal, je podvodník!“ nadává majitel vozu, který si jej zakoupil, nasedl a jel. Neřešil údržbu auta, neřešil jeho potřeby.

Lidé si neumí přiznat svou chybu. Neumí přijmout sami sebe. Žijí v tom svém světě plného neštěstí a pevně věří, že tak to má bohužel být. Že život je třeba prostě nějak přežít a pak zemřít. Jakmile jim někdo tvrdí opak, považují ho za blázna, který ničemu nerozumí. Cvoka, který je nevyzrálý a ještě nic moc nezažil. Soudí na základě svých domněnek a vytvářejí si realitu snad ještě horší. Závidí k prasknutí lepší životy jiných, ale žádnou změnu v tom svém prostě neudělají. A přitom stačí tak málo… Tak strašně málo!

Uvědomit si, CO nás vlastně trápí. Chtěli bychom jiného partnera? Toužíme po cestování? Chtěli bychom pracovat s lidmi a ne se stroji? Představujeme si, jak dokonale vypadá naše tělo a jak zdravou máme pleť a vlasy? Proč tedy nehledáme řešení?

„No, změna práce by znamenala zase dojíždění…“ řekne člověk, který raději bude po zbytek života dělat to, co nenávidí, než aby si ráno přivstal a dojel někam, kde ho to bude naplňovat.

„No, tak kosmetika je moc drahá, to si kupovat nebudu.“ řekne žena, která raději utratí denně 100 korun za krabičku cigaret, které ji ničí nejen pleť, ale celé tělo, místo toho, aby si koupila krém za 800 korun, který její problém vyřeší a vydrží jí déle než půl roku.

„Nemůžu se rozvést kvůli dětem“ prohlásí člověk, který svého partnera nemiluje, a díky tomu své emoce projevuje nevědomky i před dětmi, které jsou nešťastné, protože jejich rodiče se pořád hádají.

Jaký má tohle vlastně smysl? Necháte si od takových lidí radit do života, když to, jak se chovají, absolutně nedává smysl?

Změna nezačíná skutečně nikde jinde než v našich hlavách. To co dáme, to dostaneme. To, jakou vyšleme světu myšlenku, se nám vrátí v hmotné podobě. Věříme tomu, že jsme oškliví a neúspěšní? Pak takoví skutečně jsme. Jsme přesvědčeni o tom, že jsme dobří a vše se nám daří? Pak nás tak ostatní budou brát. Věříme tomu, že jednou budeme mít to vysněné auto? Pak budeme automaticky dělat všechny kroky kupředu, až najednou jej budeme mít.

Nejdůležitější je však se rozhodnout. Bez ohledu na to, co si budou myslet ostatní. Ti mají dost starostí sami se sebou. A spokojený a šťastný člověk vás nikdy neodsoudí! Na to nezapomeňte…

Život je moc krátký na to, abychom žili tak, jak nechceme, když můžeme žít přesně tak, jak toužíme. Rozhodnutí je vždycky jen na nás.

Každá změna začíná nejprve v naší mysli
Ohodnoťte článek
Veronika Zvonková
Jsem mladá maminka princezny Viktorky a nezávislá kosmetická poradkyně Mary Kay. Mou vášní je pomáhat ostatním cítít se dobře, plnit si své sny, podporovat je a být jim inspirací. Jsem odpůrce systému a neuznávám žádná pravidla společnosti. Každý máme možnost volby a každý jsme zodpovědný za život, který si sami vybereme!
Komentáře