Když dítě začne učit tebe…

Rodičovství je vážně jedna velká škola. To víme všechny. Ale nemyslím tím škola, kdy se učíte od porodu, jak to miminko správně držet, jak ho vykoupat, jak ho nakojit… To kojení je kapitola sama pro sebe, ale pořád je to něco, co se za týden naučíte naprosto přirozeně a bude z vás kojící profík. Chovací a koupací profík. Přebalovací profík. Protože jste prostě matkou. Tak to příroda zařídila. Ale já teď mám na mysli jiný druh výuky, kdy je dítě vaším učitelem. Paradoxem je, že vy jste ta, kdo má tomu bezbrannému tvorečkovi všechno ukázat, všechno mu vysvětlit a naučit ho fungovat postupně tak, aby z něho vyrostl silný, odvážný a sebevědomý člověk. Tedy, každá maminka má asi představu o správné výchově jinou.

Mým cílem je vychovat z Viktorky sebevědomou ženu, která bude samostatná, nikdy si nenechá od lidí, kteří pro ni nejsou nijak důležití, mluvit do života. Vždy se bude rozhodovat svobodně a za sebe a hlavně, nikdy si nenechá vzít svoje sny. Půjde si za nimi tak dlouho, dokud si je nesplní, i kdyby její sen měl být stát se kosmonautkou. Chci ji naučit, že je možné opravdu všechno a že nejdůležitější je, věřit. Věřit sobě, věřit svým snům. A nikdy se nevzdávat a bojovat za to, co chci. Mám už upřímně dost téhle zlé doby, která jde tak strašně rychle dopředu, ale zároveň, jako by se zastavila v době komunismu. Možností je miliarda, ovšem naše myšlení je značně omezené. A tohle myšlení pak přenášíme na svoje děti: „To nejde. Spadni nohama zpátky na zem. Přestaň si vymýšlet. Počkej, až budeš starší, ty to všechno poznáš. Tomu nerozumíš“

Myslím si, že děti jsou naopak ti, kdo tomu všemu rozumí nejlíp. Život není složitý, je vždycky jenom o úhlu pohledu. A na dětech je to nejkrásnější, že jejich úhel pohledu je opravdu úplně jednoduchý. A leckdy dokáže vyřešit onen zapeklitý problém. Minulý týden mi volala mamka a říká:

„Tak si představ, že na tu Moravu nakonec nejedeme. Pojedeme úplně jinam. Já to tady vymejšlim tři tejdny jako debil, hledám ubytování, nic mě nenapadá, a nakonec přijde Matěj (můj 12letý brácha) a jen tak nadhodí „Já bych jel na Lipno.“. A tak jedeme na Lipno.“

Začala jsem se smát. Vzpomněla jsem si i na dobu, kdy Matějovi bylo asi 6 a chodil do první třídy. Rozešli jsme se s Tomem, respektive jsme se spíš hoodně pohádali. Já jsem přemýšlela, co dělat, jak se zachovat. Nevěděla jsem, kudy kam a ze všeho obviňovala hlavně Toma. Pak přišlo ke mně to šestileté dítě a řeklo: „Veru, každej si zaslouží druhou šanci“. Nevím, kde na to přišel, ale nějak jsem na to nezapomněla a ani nikdy nezapomenu. A tak jsem zapřemýšlela nad sebou a zjistila, že nebyla chyba jen v Tomášovi… Jak prosté.

Minulý rok jsme pořádali u nás na zahradě velkou grilovačku. Pro kluky z modeláře. Jsou to o generaci starší kluci, takže přišli i s rodinami. Já jsem seděla u bazénu s dcerami jednoho s z nich. Zuzce bylo asi 14, Evině 12. Povídaly jsme si o všem možném a já se na chvilku vrátila zpátky do dětství. Říkala jsem si, že mezi námi není zas tak obrovský rozdíl. Vždyť se Zuzkou jsem jen o 8 let. Ale připadala jsem, jako by mi bylo 40. Barák, hypotéka, práce, peníze, domácnost, těhotenství za dveřma… Takové ty běžné starosti typického dospěláka. A najednou jsem na chvíli úplně vypnula a běhala s holkama po chodbách jejich školy a řešila kluky. Psala testy z matiky a chodila do hudebního kroužku.

„Vy umíte zpívat?“ zeptala jsem se holek toužebně.

„Jo, trochu“ odpověděly, což mě totálně vykolejilo. Já jsem si vždycky hrozně přála umět zpívat a i když mi to doma po půlhodinovém rozezpěvu zní celkem dobře, v životě bych si to nepřiznala, že to umím aspoň trošičku. Vždycky jsem se hrozně podceňovala. Vlastně ve všem. A teď najednou sedím na kraji bazénu s puberťačkama, které mohou děkovat svým rodičům, že z nich úspěšně vychovávají zdravě sebevědomé holky.

A spustily obě. Nervózně jsem se otočila za sebe do pergoly, kde se hemžilo asi 20 lidí a holky zpívaly o sto šest a tvářily se, jako kdyby byly na zahradě samy a byla to ta nejpřirozenější věc na světě. Šlo jim to ale opravdu dobře. Pocítila jsem vlnu závisti, protože já přestanu zpívat i když slyším jen bouchnout dveře, když Tom přijde domů z práce. Pak zavírám okna, když si pouštím karaoke a při natáčení videí si ze sebe akorát dělám srandu. Navážno bych si v životě netroufla před někým zazpívat na požádání. Ježiš, to je strašná představa. A ony si zpívaly o sto šest… Uvědomila jsem si, jak moc jsem omezená. Jak ty holky absolutně neřeší, co si kdo myslí, ale dělají prostě to, co chtějí. To, co je baví. Jsou SVÝ. I když sem tam jedné z nich hlas přeskočí, jedou dál a nic neřeší.

„Víte co, pojďme nahoru. Pustíme si karaoke přes repráky.“ prohlásila jsem, protože jsem si s nimi chtěla zazpívat taky, ale strach z lidí mi to prostě nedovolil. Šly jsme nahoru a já jim na rovinu řekla, že zpívat rozhodně neumím. Na jejich pokyn „Aspoň to zkus“ jsme pustily karaoke Ledového království a jely. Ke konci už jsme zpívaly jako jedno velké trio a uvědomila jsem si, že dole hluk trošku utichl. Jako by nás ostatní poslouchali. Najednou mi to bylo fuk. Nejhezčím pocitem pro mě bylo, když mi na konci holky řekly, že to bylo dobrý.

Co tím chci říct? Že děti nemají vůbec žádné zábrany. Že je úplně úžasné, jakou mají energii a jak jsou… čisté. Nebo jak to říct. Jenže pak se dostanou do kolektivu lidí, kteří žijí samy nešťastné životy, ať už to jsou učitelé ve školách, kolegové na brigádě, příbuzní nebo dokonce samotní rodiče, a z čistých dušiček se najednou stávají kopie všech. Kopie těch nešťastníků, jejichž sny se zhroutily jejich vlastní chybou jak domeček z karet. A tohle úžasné „poselství“ si předávají z generace na generaci. Nechci, abyste si to vykládaly, jakože dítě nepotřebuje pevnou ruku a výchovu. Já jsem zastánce i fyzických trestů, když je třeba. Dítě musí znát svoje hranice. Ale chci tím říct, že hodně rodičů sny jejich dětí moc neřeší. Znám jich nespočet. Kolik jsem měla spolužáků, kteří chtěli pokračovat do devítky, ale rodiče je donutili jít na gympl. Kolik spolužáků na střední nebo známých mi řeklo, že tuhle školu dělají, protože jim to řekli rodiče.

Sami měli nějakou představu.

Chtěli jít jiným směrem, ale protože nedovršili 18 let, rodiče prostě rozhodovali za ně. Plnili si svoje sny skrz jejich děti. Modelovali je jako modelínu k obrazu svému a přehlíželi jejich individualitu s tím, že pro ně podle jejich mínění dělají to nejlepší. Když se ale nad tím zamyslím a zapřemýšlím nad jejich životy, není to pěkný obrázek. Dluhy, stereotypní vztah bez lásky, hádky, nedostatek peněz, nenávist ke své práci. Jasně. Každý rodič chce pro svoje děti to nejlepší, jenže málokdy si uvědomí, že to, co je pro ně nejlepší, musí pramenit z jejich hlavy. Že si mají plni vlastní sny a ne sny jejich rodičů. A pak se rodiče diví, že děti začnou kouřit, fetovat, chlastat apod., protože se snaží uniknout z té nešťastné reality, kdy jim nikdo nerozumí, nikdo je neposlouchá a nechápe. A především ti, kterým od miminka věřil úplně nejvíc a ti, kteří by mu měli být na blízku vždycky.

Včera, když jsem koupala Viktorku, jsem si uvědomila další zásadní věc, avšak naprosto přirozenou. Ležela tam na tom lehátku a kopala nožičkami, usmívala se, vrtěla hlavičkou a sem tam hodila ksicht. Přemýšlela jsem, že jí je úplně jedno, jak se tváří. Jak vypadá, co dělá, jak se chová, jaké vydává zvuky, jak pláče. Je to prostě ONA. Je tak dokonale svá. A to jí dělá tak strašně dokonalou. Je tak neskutečně přirozená. Došlo mi, že MY dospělí nejsme ti, kdo má učit svoje děti. My jim máme pouze UKÁZAT nějaká pravidla a obeznámit s tím velkým a pro ně dosud neprobádaným světem, ale jakmile začneme porovnávat, je zle! Ty děti učí nás. Alespoň tak to vnímám já, že Viki je můj jeden obrovský učitel. Díky ní jsem pochopila strašně věcí a neustále se učím víc a víc. Proč my dospělí ve všem hledáme problémy? Proč těm dětem je úplně jedno, jestli na sobě mají soupravičku od Armaniho nebo tepláky z Pepca? Proč to jejich úsměv na tváři vůbec neovlivní? Viktorka uznává jedinou prioritu. Vlastně dvě. Je nespokojená, když jí není dobře. Takže zdraví. Je nespokojená, když se s Tomem hádáme, nebo když si jí delší dobu nevšímáme. Vyžaduje lásku. Lásku a zdraví. To nejdůležitější na světě. A pak si najednou člověk uvědomí, jak moc je úžasné, když to dítě se na vás směje, když je spokojené a natahuje ručičky a považuje vás za boha i bez make-upu a nevyčištěnými zuby. Je mu fuk, že jste zpocená, nahatá, ošklivá.

Miluje vás bez podmínek. Strašně moc. A dává vám to značně najevo.

V tu chvíli vždycky mám pocit, jako kdyby mi někdo do srdíčka nalil nějakou pořádnou dávku něčeho silného. Rozťuká se a já se cítím tak strašně dobře. Taková naplněná. Ne, že bych Toma nemilovala. Miluju ho strašně moc. Ale tohle je prostě něco úplně jiného. Když mi není dobře (psychicky), vypnu telefon, počítač, televizi a lehnu si s Viki do postele a jen tak na ni koukám a ona na mě. A přemýšlím nad tím, jak jsem strašně vděčná za tohle malé štěstí a zároveň mám trošku strach, abych svoje negativní myšlenky nepřenesla na ní a nerozbila tak tu její dokonale čistou a křehoučkou dušičku. V budoucnu. Někdy. Úplně se děsím toho, co bude, až půjde do školy. Až se bude učit všechny ty věci jako přes kopírak. Ta zbytečná data a nesmysly v podobě matematických výrazů, funkcí a podobně. Jak jí vysvětlím, až se bude ptát, k čemu jí to v životě bude. Proč se to musí učit. Jak budu muset koukat na to, jak škola z každého toho dítěte dělá jednu ovečku za druhou a boří jim ty jejich sny. Jsem smířená s tím, že přesměty Zdravé sebevědomí, Finanční gramotnost, Odolnost vůči negativním lidem, Sexuální výchova a mateřství, Puberta a její reálný průběh atd. se budeme muset učit doma. Ale co bude do té doby? Co když ji odsoudí, protože nebude mít Iphona? Co když na ni ostatní děti budou zlí, protože rodiče je doma vedou k materialismu a vše jim koupí a dají zadarmo, bez práce, bez zásluhy, jen proto, že na to prostě mají? Co když ji budou šikanovat a učitelé si na ni zasednou, tak jako jsem to měla ve škole já, jen proto, že bude mít svůj vlastní názor?

Čas strašně utíká a my dospělí se pořád někam honíme.

Pořád se za něčím ženeme a ani vlastně nevíme za čím.

Ten smysl života nám pak uniká. Mezitím, co já jen tak sedím a tupě zírám do telefonu a přemýšlím nad tím, že se mi nechce dělat vůbec, ale vůbec nic, přestože je tolik možností, které bych mohal dělat, ale nic mě nenadchne, moje malá holčička leží vedle mě a v ručičce svírá spínací špendlík (chrastítko). Se zájmem ho pozoruje asi dvacet minut a předává si ho z jedné ručičky do druhé a zaujatě ho strká do pusinky. Pozoruje chrastítko a svět okolo sebe a je naprosto spokojená. Uvědomuju si, jak je úplně až neskutečný, že to dítě zaměřuje veškerou svou pozornost a věnuje celý přítomný okamžik něčemu tak obyčejnému, jako je to hloupé chrastítko nebo náš okoukaný obývák. Je prostě neuvěřtelné, jak prožívá každý přítomný okamžik tak přirozeně a rozhodně neřeší, co bude dělat zítra, co bude za hodinu, kdy půjde spát a kolik toho spapá a kdy bude kakat a čůrat. Prostě ŽIJE. Je to malé miminko, nic jiného nezná. Ale to je právě ono. Čím je to dítě menší, tím víc si díky němu uvědomuju tu podstatu toho všeho. Život miminka pochopitelně nelze srovnávat s životem dospěláka. Ale když se nad tím člověk zamyslí, to malé dítě, jako by mělo úkol rodičům předat něco důležitého. Pochopení. Pochopení, že není na světě nic víc, než zdraví, láska, moc přítomného okamžiku a spokojenost, tedy konání činností, které nás baví…

 

Když dítě začne učit tebe…
Ohodnoťte článek
Veronika Zvonková
Jsem mladá maminka princezny Viktorky a nezávislá kosmetická poradkyně Mary Kay. Mou vášní je pomáhat ostatním cítít se dobře, plnit si své sny, podporovat je a být jim inspirací. Jsem odpůrce systému a neuznávám žádná pravidla společnosti. Každý máme možnost volby a každý jsme zodpovědný za život, který si sami vybereme!
Komentáře