Mayrhofen aneb V Alpách na jednu noc

 

Sice říkám, že jsme nikdy s Tomášem za celých 5 a půl roku vztahu nikde na dovolené nebyli, ale zážitky se nám hromadí ve velkém, a to nemusíme trávit za každou cenu týden někde na pláži. Taky je ale pravda, že zrovna tahle cesta do Mayrhofenu, kde jsme strávili pouze jednu jedinou noc, nás vyšla vlastně na třetinu takové fajnové dovolené u moře. Už nikdy bych to neudělala, ale jak se říká, neplánované akce jsou vždycky nejlepší a přestože můj kluk není zrovna nějaký extra romantik, tohle byla doposud ta nejkrásnější neplánovaná akce!

Hodiny ukazovaly asi osm ráno, když jsme vyjížděli z Kaznějova na Plzeň vstříc nádherným obrovitánským Alpám. Spala jsem asi hodinu, protože jsem kvůli noční měla úplně zpřeházený režim. Únava byla minimální, protože napětí a naprostá nedočkavost, že už brzy uvidím to, co jsem toužila vidět celý život, byla mnohem silnější. Překvapilo mě, že se všechno odehrávalo tak hladce, protože veškeré naše výlety většinou skončily totálním fiaskem. No dobře, nebudeme přehánět. Vždycky jsme dojeli tam, kam jsme chtěli. Akorát se nám to pokaždé trošku zkomplikovalo… Teď jsme ale najednou drandili po dálnici směrem na Rozvadov a oba se už nemohli dočkat, až uvidíme ty vysoké zasněžené vrcholky hor. V životě jsem ale nezažila úmornější cestu. Asi 300 kilometrů jsme jeli snad stále rovně stejnou rychlostí a v naprosté mlze. Pomalu jsem začínala ztrácet naději, že nějaké hory vůbec uvidíme…

„Kolik to máme do cíle? Sto kiláků? To není možný, vždyť tady není jedinej kopec, a to mlha už odpadá…“ nadávala jsem a zoufale zatoužila po tom, vidět aspoň nějakou normální barvu nebe. 300 kilometrů jízdy v naprosté šedi mě v Německu nakonec uspalo, byť jen na několik minut. Obdivovala jsem Tomáše, jak to může zvládat bez tempomatu a v naprosté pohodě. Nebyla na něm poznat jediná známka únavy a naopak byl optimističtější než já.

„To odpadne, neboj. Tudy jezdím služebákem, když se jede pro stroj do Německa a ta mlha je tu pořád stejná. I když už jsme docela daleko. Každou chvíli to odpadne. Sleduj. Tamhle je nějakej tmavej mrak. Tamhle nahoře. Už vyjíždíme z mlhy…“ konstatoval Tomáš a já se podívala směrem, kterým ukazoval.

Jenže to nebyl žádný mrak! Vysoko nad námi se tyčila obrovská hora, která byla skoro celá zahalená v mlze, takže v dálce se matně rýsoval pouze její vrchol. Čím více jsme se přibližovali, tím více byla hora zřetelnější a najednou jedinou stopou po té odporné mlze byl opar, který horu z části zakrýval a pomalu padal dolů. Oběma nám spadla čelist.

Alpy jsme skoro nikdy neviděli. Já jen, když mi bylo asi 8 let a v půl čtvrté ráno mě babi s dědou vzbudili na benzině cestou autobusem do Španělska na čurání. Měla jsem ale úplně zalepené oči a Alpy mě nějak nezajímaly. A průjezd v osmnácti letech skrz Rakousko do Itálie na jeden den (víkendový pobyt, který jsem dostala od mámy k narozeninám) pořádně nemohu počítat, protože bylo šero a řidič ani nezastavil…

„Panebože, vidíš to? To je neuvěřitelný…“ vydechl Tomáš překvapeně. Ta paráda mi doslova vyrazila dech, takže jsem se nezmohla ani na odpověď. Dychtivě jsem se rozhlížela na všechny strany a vychutnávala si snad ten nejkrásnější pocit na světě. Okolo nás se všude rozprostíraly vysokánské hory, jejichž vrcholky se blyštily už z dálky a skýtaly překrásnou podívanou na bílou sněhovou přikrývku. Velikáni se majestátně tyčily nejen v dálce, ale i z každé strany, takže průjezd mezi nimi působil trošku klaustrofobně, přesto však naprosto neuvěřitelně.

„Panebože, to je něco neskutečnýho…“ zajíkala jsem se a najednou úplně zapomněla na nějakou únavu nebo hlad. Navigace hlásala, že za 50 kilometrů dorazíme do cíle a já začala přemýšlet, jak asi náš hotel bude vypadat. Když jsme v horách už teď, kam dorazíme za chvíli! Výběr samotného města a hotelu nám trval asi tak dvě minuty. Akce totiž byla natolik neplánovaná, takže to, že vůbec někam pojedeme, jsme se rozhodli ani ne sedm hodin před odjezdem. Žádná rezervace, žádná plán. PROSTĚ JSME JELI…

Brzy jsme dorazili do Mayrhofenu, který se nám dle mapy zdál jako město, kde jsou hory nejspíš nejvyšší. Všude okolo nás se tyčily Alpy a já jsem přestávala věřit tomu, že na světě existuje něco krásnějšího. Vjeli jsme do samotného města, které vypadalo úplně jinak, než města u nás. Protože bylo před Vánoci, všude panovala taková  ta krásná předvánoční atmosféra. Sice sníh nebyl vůbec žádný, ale bylo vidět, že tohle město patří pro turisty mezi oblíbené. A turistické oblasti vždycky mají něco do sebe.

Zaparkovali jsme, vlezli dovnitř do hotelu a na recepci začali šprechtit. Slečna naštěstí měla angličtinu naprosto perfektní, takže domluva šla úplně hladce. To se ovšem nedalo říct o samotném ubytování. Hotel, který jsme našli, totiž nebyl hotel, ale něco, co pouze zprostředkovává hotely tady v okolí. Naštěstí měli jeden volný pokoj i se snídaní hned o ulici vedle, takže jsme se domluvili, že si to tu projdeme a vrátíme se. Ubytování bychom tedy měli. Protože jsme oblast vůbec neznali, rozhodli jsme se to tu prozkoumat dle vlastního uvážení. Z města vedly asi tři různé směry. Cesta, odkud jsme přijeli a která pokračovala dále kamsi do neznáma, a cesta, která se vinula z placatého městečka někam prudce vzhůru. Volba tedy byla jasná!

Jakmile si Golfík trošku odpočinul, zapřáhli jsme ho ještě více. Kopce prudce stoupaly někam do nebeských výšin a serpentiny se lámaly jedna přes druhou, takže jsme skoro celou dobu jeli na dvojku. To nám ale vůbec nevadilo, protože okolo nás se rozprostíraly nádherné zelené kopce posázené maličkými dřevěnými chatrčemi.

Vůbec jsem nepochopila, k čemu slouží, protože byly úplně všude a kousek od sebe a neměly snad ani okna, ani dveře. Ale měly styl! Do té vysokohorské krajiny se nádherně hodily, rozhodně víc než hotely, kterých bylo všude nespočet. Věděli jsme, že kdyby se cokoli stalo, můžeme se ubytovat někde tady nahoře. Na chvilku jsme zastavili a úplně nadšení vyrazili pár desítek metrů pěšky k lanovce, která vypadala, že nás doveze ještě výš. Dovezla by, ovšem nesměla by být mimo provoz. Nevadí. Nasedli jsme do auta a vyrazili s Golfíkem zdolávat další zatáčky a kopce. Najednou jsme se ocitli někde opravdu hodně vysoko. Pohled na krajinu byl dechberoucí.

Dojeli jsme k jakémusi lyžařskému středisku a zoufale zatoužili po jízdě lanovkou, která se ztrácela v dálce mezi kopci. Zjistili jsme, že se nacházíme pod samotným vrcholem Hintertuxu. Nějakého rakouského ledovce, který je hojně navštěvován lyžaři. Od pána na pokladně jsme dostali brožurku s tím, že se máme zastavit zítra ráno. Brzy budou totiž zavírat. Trošku zklamaní, ale přesto plni nadšení a radosti, jsme se přesunuli k autu a tupě zírali na obrovské hory před námi. Panoramata byla tak strašně nádherná, že jsme to jen stěží dokázali pochopit, že jsme si takovou krásu tak dlouho odpírali, přestože ji máme v podstatě za barákem… Nechápali jsme, jak mohou lidé jezdit k moři přes noc, když i do Tater jsme zmákli 800 km v kuse a dorazili ve 4 odpoledne a stihli se pokochat pohledem na krajinu už při průjezdu horami. Jak může tohle někdo projíždět v noci…

Do reality nás brzy vrátil čas, protože se začínalo sešeřívat a my stále neměli zajištěné ubytování a v žaludku nám zoufale a hlasitě kručelo. Protože se nám vysokohorská oblast tak moc líbila, rozhodli jsme se ubytovat v některém z těch hotelů tady v okolí.

Dolů do Marhofenu jsme to měli asi 20 kilometrů a vracet se nám odtud úplně nechtělo. Zkusili jsme tedy přibrzdit u některých pensionů a hotelů a na recepci žádali o ubytování. Protože jsme přijeli mimo sezonu, většinou odpověď zněla „We are close…“.  Pouze v jednom příjemném a útulném rodinném hotelu nám nabídli jeden pokoj s večeří i snídaní. Cena nám ale připadala příliš vysoká. Myslím, že to bylo něco kolem 180 euro za noc…

Zmocnila se nás panika, protože venku už byla tma a my stále neměli kde spát. Když jsme se vrátili zpět do Mayrhofenu, s hrůzou jsme zjistili, že na pokoj, na který jsme se ptali poprvé, můžeme rovnou zapomenout, protože recepce za okny zela prázdnotou a všude okolo byla tma. Umírala jsem hlady. Tomáš na tom nebyl lépe. Nehodlali jsme se ale vzdát a obešli ještě asi 4 další hotely. Bez úspěchu.

„Mám nápad. Koukej, co tohle…“ začal Tomáš najednou, ale já už se veškerých nadějích na spánek v posteli vzdala, takže jsem mu moc nevěnovala pozornost.

„Co…Tohle? Tenhle hotel? Vždyť tam nikdo není.“

„Ale jojo, koukni, svítí se tam… Věř mi, zkusíme to…“

Zastavil u nějakého, pro mě dosud neznámého, hotelu (neviděla jsem ho ani ze silnice) a vyzval mě, abychom to šli alespoň zkusit. Zaparkovali jsme tedy pomalu na jistotu a zazvonili. Otevřela nám postarší velice příjemná paní. Tomáš okamžitě spustil angličtinu a prosil o ubytování.

Paní se jen usmála a zatvářila se, jako by celá tahle situace byla ta nejpřirozenější na světě a s odpovědí „Yes, of course, we have got free room for you with breakfast!“ nás vyzvala, abychom šli s ní dovnitř.

„To koukáš, co?“ smál se Tomáš a já jen nepřestávala zírat s otevřenou pusou. Tomuto hotelu jsem nedávala nejmenší naději.  Šestý smysl mého kluka se ale opět nespletl!

Paní nás vedla někam nahoru do patra a s klíčem od pokoje v ruce se celou dobu smála naší situaci a říkala něco ve smyslu, že jsme měli přijít hned. Tak příjemného člověka jsem dlouho nepotkala. Ani trocha negativní energie. Jediné, čeho jsem se hrozila, byla cena, když paní začala s tím, že má nádherný luxusní pokoj přesně pro nás. Když otevřela dveře pokoje číslo sedm, málem jsme si sedli na zadek. Už jsme viděli hodně, ale tohle ne.

Pokoj překrásně voněl dřevem a byl tak strašně útulný, že až teď jsme si pořádně uvědomili, jak moc jsme vlastně unavení a  vyčerpaní. Koupelna neměla obyčejné dveře. Místnost oddělovalo pouze sklo o velikosti asi metr a půl. Všechno bylo přesně tam, kde má být. Dokonalá čistota. Nádherné měkkoučké ručníky a ve skříni dva župany. Obrovské zrcadlo nad umyvadlem bylo podsvíceno LED žárovkami a hluboká vana se nacházela přímo pod oknem, odkud byly vidět hory. Záchod byl zavěšený s takovým tím víkem, které se samo zavře a nepraští o prkénko. A ta postel. Na to do smrti nezapomenu! Matrace, jejíž výšku odhaduji pomalu na 30 centimetrů, byla snad ta nejpohodlnější na světě! Doma jsme měli pouze obyčejné matrace asi za 1500 jednu, které už byly proleželé a peřiny a polštáře byly ještě snad po dědovi z Brna, takže těžké péřovky. Tohle byly nějaké spešl termopřikrývky, lehké jako pírko. Nebyla tu žádná omítka, jen dokonale vybroušené dřevěné obložení v celé místnosti a nádherné těžké zatemňovací závěsy na oknech ukrývaly veliký balkon, kdy výhled z něj skýtal podívanou na luxusní hotel přímo naproti nám a nad ním obrys vysoké hory, kde na jejím vrcholku zářil jakýsi vysílač a část ledovce tak krásně osvětloval. Pohled k nezaplacení.

„It´s not expensive. Only 41 euro for one person with breakfast next day“ usmívala se paní a my v tu ránu měli sto chutí jí padnou okolo krku a děkovat. Místo toho jsme se okamžitě sebrali a vyrazili do auta pro naše věci a nahoře si v klidu vybalili. Paní na recepci nám ještě poskytla informace ohledně večeře, a protože kuchař v hotelu už nebyl, vyrazili jsme do jednoho z hotelů poblíž. Cestou jsme pozorovali místní obyvatele a představa, že zítra jedeme domů, byla pro nás zdrcující. Všichni se usmívali, zdravili nás a vypadali tak strašně v pohodě. Nikdo se na nikoho nemračil, nikdo na nikoho nekřičel ani nikomu nenadával, jako je tomu u nás, když jdu po Plzni… Úplně jiná dimenze! Možná si říkáte, že to asi moc prožívám, že jsem nic nezažila. Možná je to pravda, ale o to víc jsem hrdá na to, že teď si to můžu vychutnat bez jakéhokoli omezení. Dospělá a plná očekávání.

Když jsme celí promrzlí dorazili do hotelu, personál nás uvítal jako nějaké celebrity. Moc lidí v restauraci nebylo, pouze v rohu večeřel nějaký dědeček s babičkou. Oba se na nás zářivě usmáli a vesele popřáli krásný večer. Vyměnili jsme si s Tomem tázavé pohledy a ještě nadšeněji jim pozdrav opětovali. Číšník, který se brzy objevil u našeho stolu s jídelními lístky v ruce si s námi chviličku povídal a ubezpečil, že jídlo bude v cuku letu. Celou dobu se smál a oči mu zářily jako dvě žárovky. Nerozuměla jsem tomu, proč jsou tady ti lidé takoví… Veškerý stres, nervy a starosti z nás opadly jakmile jsme uviděli první „Alpu“ a od té doby jsme si připadali jako vyměnění. Celou dobu jsme si povídali a sdíleli svá nadšení, když najednou před námi přistál talíř s večeří. Asi tak pět minut od objednání. Přestávala jsem věřit tomu, že tohle je realita, protože takhle rychle se jídlo snad nedá ani vyčarovat, natož ohřát v mikrovlnce, natož uvařit!  Stejně tak cena byla astronomická! V přepočtu jsme za celou večeři i s pitím nechali asi tak 1700 na naše? Jen samotný jeden Gordon blue bez přílohy stál asi 300,-. Aspoň jsme si trošku rozšířili obzory o cenách v zahraničí a věděli, na co si máme příště dávat pozor.

S plným břichem a se skvělou náladou jsme se pomalu vraceli do našeho hotelu, úplně natěšeni na tu luxusní pohodlnou postel! Na pokoji jsme si vybalili zbytek věcí, vykoupali se a šli omrknout balkon. Takovou krásu si jen málokdo dokáže představit. Aspoň ten, kdo to nezažil. Stáli jsme na balkoně pod nádhernou jasnou noční oblohou, kde hvězdy byly tak dokonale zřetelné, že celé nebe připomínalo spíše rozsypané třpytky. Okolo nás panoval nebeský klid, protože jsme v celém hotelu byli skoro sami a obyvatelé hotelu naproti byli neočekávaně klidní. Sledovali jsme v náruči wellness centrum skrz okno přímo naproti nám a zírali na ozářené vrcholky hor, které hotel obklopovaly. Objímali jsme se a líbali za měsíčního svitu přímo pod širým nebem plném hvězd a vychutnávali si ten překrásný moment. Věděla jsem, že tohle je život, který chci žít. Život s tím, koho opravdu miluju. Život plný svobody a poznávání nových míst a prostředí. Možná někomu opravdu stačí chodit do práce a z práce a jet na dovolenou na Hracholusky jednou za rok. Ale život skýtá mnohem víc příležitostí, tak proč jich nevyužít! Ano, věděla jsem, že celý výlet příště může vyjít na míň než 8000,- Kč, ale tenhle zážitek za to opravdu stál a neznám lepší způsob, jak ty peníze utratit. Snad jen zarezervovat si hotel o týden dříve a rovnou na dvě nebo tři noci…

Ráno nás vzbudil budík asi v sedm hodin. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomila, že nevstávám do práce. Že ležím v superpohodlné posteli v náruči nejlepšího kluka na světě, dýchám čerstvý vzduch s vůní dřeva a v žaludku mi nadšeně kručí při představě, že za chviličku nás čeká první rakouská snídaně v životě. Odchod z pokoje jsem skoro obrečela a s Tomášem jsme si přísahali, že se sem musíme někdy rozhodně vrátit! Nanosili jsme věci do auta a plni očekávání jsme zanedlouho usedli v přízemí hotelu k snídani. Výběr byl opravdu pestrý! Vejce, párky, mussli, med, máslo, několik druhů marmelád, milion druhů šunek a salámů – presccuito, schwardwaldská atd, několik druhů plátkových sýrů, několik druhů pečiva, uzený losos a ovoce, jogurt a nějaké neznámé vymoženosti, které u nás opravdu nemáme! Paní z recepce nás mile přivítala, popřála dobré ráno a připravila vejce na měkko a uvařila čaj na přání. Tohle byla ta nejlepší snídaně v mém životě!

Jediné zklamání byl pohled z okna. Venku se roztahovala zase ta odporná šedá mlha. Paní naštěstí moje obavy okamžitě zahnala, když prohlásila, že nahoře v horách nás čeká jasná obloha. A měla pravdu!

Nasnídali jsme se, poděkovali, zaplatili a nasedli do auta a vyrazili směrem, který jsme včera už dvakrát projeli skrz na skrz. Mlha. Mlha. Mlha. Pořád mlha. Opar. Mlha. Opar. Obrys střechy. Obrysy střech. Hora. Další hora. Sluníčko. Hory. Domy. Modrá obloha. Když jsem se otočila, spatřila jsem celý Mayrhofen zahalený v mlze. Jakoby tam žádné město vůbec nikdy nebylo! Panoramata přede mnou byla úplným opakem. Sluníčko dokonale odráželo světlo, takže sníh na vrcholcích hor se blyštil na kilometry daleko, stejně tak i křisťálově čistá voda v říčce vedle silnice. Brzy jsme dorazili na místo. Přestože byl všední den a většina lidí by měla být v práci, na Hintertuxu bylo překvapivě narváno. Všichni si vyrazili zalyžovat, jen my jediní jsme se dožadovali jízdenky na lanovku v normálním oblečení. Vypadali jsme opravdu zvláštně mezi všemi těmi lyžaři a snowboardisti, když jsme nasedali do lanovky a mířili směrem vzhůru.

Letadlem jsem letěla jen jednou, a to byl vyhlídkový let nad Kaznějovem v rámci dárku pro Tomášovo tátu k padesátinám. Ale tohle bylo mnohem lepší! V lanovce jsme byli sami dva a přestože jsme se nacházeli opravdu vysoko nad zemí, zapomněla jsem na nějaké závratě a sledovala tu nádheru tam venku. Kdyby přede mne někdo pověsil plakát obrázku hor z Googlu, asi nepoznám rozdíl. Byla to dokonalost.

Okolo nás se prostředí pomalu začínalo měnit a zelená barva kopců se postupně měnila na bílou. Zaplatili jsme si lanovku až na druhou zastávku, tedy do výše asi 2500 metrů nadmořské výšky. Mohli jsme pokračovat do 3200 cca, ale to už byla cena daleko vyšší. Po prvním přestupu nás lanovka pomalu vezla někam vysoko nahoru a my se kochali pohledem na tyrkysově modré jezero pod námi a úplně bílé nekončící vrcholky snad na každé straně.

Modrá, bílá, šedivá. Tady to vypadalo zase úplně jinak! Když se kabina lanovky otevřela, vítr nás málem porazil. Ochladilo se asi tak o sto padesát milionů stupňů. I když jsme to mohli očekávat, přece jen nás zima překvapila. Ale asi ne tolik, jako okolní lyžaře naše přítomnost, respektive naše oblečení. Evidentně jsme tu byli jediní, kdo se jel nahoru podívat jako na vyhlídku, nikoli kvůli sjezdu na lyžích. To nám ale vůbec nevadilo…

Kochali jsme se pohledem na tu nádheru okolo nás několik minut a zoufale toužili zůstat tu ještě aspoň jednu noc. Podle původního plánu to tak mělo být, ale tolik peněz jsme s sebou zase neměli a navíc nás večer čekal třídní sraz. A ten jsem si nechtěla nechat ujít i přes to všechno. Porozhlédli jsme se naposledy po okolní krajině a plni nadšení a překvapení nastoupili do kabiny lanovky, která nás pomalu vezla zpět. Bílá se okolo nás začínala měnit zpět na hnědou, šedou a zelenou a my brzy opět stály o 2500 metrů níže než před patnácti minutami. Několik minut jsme se procházeli okolo parkoviště a sledovali ledovec Hintertux nad námi a další ledovec před námi, a tentokrát naposledy nasedli do auta a vyjeli z té pohádkové krajiny zpátky do reality, napojili se na dálnici a brzy svištěli na opačnou stranu od hor. Už při samotném klesání dolů do Mayrhofenu jsme pohled na hory zcela ztratili, protože nás opět zahalila hustá šedá mlha, která nás doprovázela téměř až do Čech.

„Pííp“ zavřísklo cosi nepříjemného a za volantem se na displayi rozsvítila výhružná oranžová kontrolka.

„Ty, zlato, poslední benzinu jsme minuli naposledy asi dvě stě kilometrů zpátky… Myslíš, že na nějakou teďka někdy narazíme?“ zeptala jsem se opatrně, ale v moment pípnutí mě okamžitě polilo horko. Vzpomněla jsem si, jak Medy říkal, že v Německu (Rakouskem jsme projeli poměrně rychle) moc benzinek takhle při dálnici není, což pro mě bylo dost nepochopitelné.

„Jo, to je v pohodě, to dojedeme na hranice…“ snažil se mě uklidnit, ale bylo vidět, že i on trochu znejistil. Minuty ubíhaly a benzina stále v nedohlednu.

„Podle navigace už bychom měli být v Čechách. Jo, hele!“ zajásala jsem. Tomáš nechtěl tankovat v Německu kvůli cenám a raději spoléhal na ověřené české pumpy. Ovšem, když na displayi výhružně svítil dojezd asi 20 kilometrů, moc do řeči mu nebylo.

„Tyvole, jo!“ vydechl s úžasem, když se proti nám z mlhy vynořila cedule upozorňující na nedalekou benzinovou pumpu. Okamžitě mi spadl kámen ze srdce, protože když jsme zastavovali, dojezd byl neuvěřitelných 0 kilometrů. Je pravda, že celou cestu se Tomáš snažil zachovat klid, ale později mi stejně přiznal, že měl strach jako nikdy. Zastavit v Německu v zimě někde uprostřed dálnice by nebylo zrovna dvakrát příjemné…

Musím uznat, že celý výlet, ačkoli se jednalo pouze o takový ztřeštěný nápad bez hlavy a paty, byl zážitkem na celý život a věřím, že jich rozhodně bude víc, nicméně promyšlenějších. Romantičtější a dobrodružnější cestu jsem doposud nezažila a přestože samotný pobyt netrval ani 24 hodin, za tu dobu jsem si stihla uvědomit tolik věcí, jako nikdy předtím. Cesta do Mayrhofenu nás ještě více spojila a sjednotila naše cíle a touhu cestovat. Oba jsme si uvědomili, že cestování nám přináší radost a naprostou svobodu. Tak, jak jsme se cítili pod vysokými horskými vrcholy, tak jsme se necítili snad nikdy. Uvědomila jsem si, že život nabízí mnohem víc, než si vlastně dokážeme představit. Že nějaké plány a organizace našich životů může být sice fajn, ale že lze žít i bez toho a cítit se naprosto neuvěřitelně. Že je možné si splnit sen, který jste si nesplnili za celý život, a to během chviličky. Že život není o tom neustále na něco čekat a doufat, kdy to přijde. Ale o tom, jít tomu vstříc a tu dokonalou chvíli sám vytvořit. To je ten pravý smysl!

 

Mayrhofen aneb V Alpách na jednu noc
5 (100%) 1 vote
Veronika Zvonková
Jsem mladá maminka princezny Viktorky a nezávislá kosmetická poradkyně Mary Kay. Mou vášní je pomáhat ostatním cítít se dobře, plnit si své sny, podporovat je a být jim inspirací. Jsem odpůrce systému a neuznávám žádná pravidla společnosti. Každý máme možnost volby a každý jsme zodpovědný za život, který si sami vybereme!
Komentáře