„Miluju ho každým dnem víc a víc“ aneb tajemství našeho dlouhodobého vztahu

V dnešním článku jsem se rozhodla podělit o své zkušenosti týkající se mého pětiletého vztahu s Tomášem. Vztahy jsou totiž zapeklitá záležitost a neustále diskutabilní téma. Lidé se rozcházejí, rozvádějí, kolikrát kvůli nepochopitelným důvodům, a když se jich ptáte „Proč to skončilo“, často všichni říkají: „Nerozuměli jsme si“ nebo „Byla v tom nevěra…“. Nutí mě to neustále přemýšlet nad tím, PROČ to ale takhle dopadlo. Proč to na začátku může být tak fajn a pak se to všechno změnit…

Jenže my lidé jsme různí a skloubit dvě povahy v jednom společném životě vyžaduje obrovské úsilí a je třeba ten vztah opečovávat stejně jako po třech měsících, tak i třeba po třech letech. Pěti, deseti, dvaceti… Jo, každému vyhovuje něco jiného a každý má jiné potřeby, jiné touhy. Ale faktem je, že pokud nemáte společné cíle, společné názory, tak jen těžko může vztah dlouho vydržet. Je mi jedno, že Tomáš je můj první kluk a dospělá jsem teprve skoro čtyři roky. Často mi lidé říkají „Ty nic nevíš, nic jsi ještě nezažila…“ nebo „Měla by sis užívat, abys toho jednou nelitovala“ anebo „Jsi strašně mladá, nemáš žádné zkušenosti“. To mi přijde docela k smíchu, protože tohle mi tvrdí převážně lidé, kteří si prošli několika nešťastnými vztahy, nebo jsou dokonce nešťastní i teď… Kdybych ale chtěla radu na to „Jak být nešťastná“, reagovala bych trošku jinak.

Podle mě člověk ve dvaceti letech může cítit to stejné, jako člověk ve čtyřiceti nebo v padesáti. Když přeskočíme jednu generaci, vzpomeňte si na vaše babičky a dědečky a jejich rodiče… Ti se milovali od svých patnácti do konce života. Jak je možné, že každý druhý pár je dnes rozvedený nebo se v brzké době rozchází? Jak tihle lidé potom mohou poučovat někoho o tom, jak mít fajn vztah? To mi přijde trošku postavené na hlavu. Nevím, jak to máte vy, ale raději si poslechnu člověka, který je skutečně šťastný než člověka, který se trápí a je nejchytřejší na světě… 

A jak jsme začali my?

Pamatujete si na první motýlky v bříšku? Kdo jsme je nezažil… Nejhorší je, že tahle fáze je jen dočasná. Pak opadnou ty růžové brýle a člověk začne vnímat ty chyby toho druhého. Chybí mu to prvotní opojení a hledá jinde. Motýlci přiletěli před šesti lety, jenže jsem si musela ještě rok počkat, než projevil zájem i Tomáš. Nic moc období, ale
dočkala jsem se. První rok byl naprosto kouzelný. Oba jsme chodili do stejné školy, bydleli ve stejném městě… Peníze jsme nepotřebovali. Byli jsme snad nejšťastnější pár na zemi, zejména, když si přečtu své zápisky z té doby. Pamatuji si, jak jsme stáli u nás za barákem v náruči, líbali se a říkali si „No jo, dneska už jsme spolu týden! A za další týden to budou dva týdny. A pak dva, tři, čtyři…“ Tomáš byl můj první kluk a já jsem nedokázala vstřebat, že to konečně se mnou myslí vážně. Teď už je těch měsíců 63…

Náš vztah byl výjimečný, protože jsme měli společné snad všechno, co šlo. Poslouchali jsme stejnou hudbu. Měli úplně stejné názory a sny. Bydleli jsme ve stejném městě a chodili do stejné školy. Naše třídy se spojily na maturitní ples, který se uskutečnil přesně na den našeho dvouletého výročí, takže oslava proběhla v pohádkových šatičkách s korunkou na hlavě! 🙂

Všechno jsme dělali spolu. O všem jsme mluvili spolu. Ta upřímnost byla na prvním místě a toho jsem si cenila nejvíc. Náš největší cíl byl, osamostatnit se a jednou bydlet v domečku s bazénem a mít krásné auto. Mít dobrou práci… A pořád se tak moc milovat.

Myslím, že tohle je v tom vztahu opravdu nejdůležitější. Plánovat společnou budoucnost a snít aspoň podobně. Vědět, co od života chcete a co od toho druhého očekáváte. Jít stejnou cestou. Rozhodující jsou potom situace, kdy je třeba překonávat překážky. Do té doby ten druhý nemá ponětí o tom, jak v takových situacích drahá polovička reaguje. První opojení vyprchá a dostaví se touha po něčem novém…

Když se vám líbí někdo jiný…

A jsme u toho. Nevěra. Snad největší zabiják vztahu. Když máte ty růžové brýle, nekoukáte nalevo napravo. Mozek rezignuje a vy najednou přestáváte vnímat. Jediné, na co myslíte, je ta vaše fyzická potřeba. Touha po doteku, objetí, polibku a následně i sexu. Někdy jenom sexu… Třetí osoba ve vztahu nemá co dělat, ale když vztah prochází krizí, kdy se ti dva sami ztrácí a neví co dál, uvědomují si, že motýlci v bříšku jsou nenávratně pryč a je třeba si položit otázku zda s tím člověkem chcete sdílet zbytek života, často se objeví. Člověka láká zkusit si něco nového, chce zažít zase ten nový vzrušující pocit a snaží se tak utíkat od svých problémů tím, že prostě hledá jinde. Může to být záměr, nebo se ten třetí může objevit zčistajasna. Pak už je jen na vás, jestli necháte ty pitomý hormony přeprat vlastní mozek.

Já jsem od malička byla na nevěru vysazená. Nechápala jsem, když mí kamarádi podváděli své protějšky a říkala jsem si, že taková nikdy nechci být. Vždycky se to přece dá nějak řešit. Pokud člověk o ten vztah opravdu stojí, pokud ví, že s tím druhým chce strávit zbytek života a uvědomuje si jeho kvality, pak se dá odolat, i když je to fakt těžké. Jako totální naivka jsem vždycky vycházela z pohádek a romantických filmů, kde se ti dva neskonale milovali do konce života. Na povrch je vidět neustálá zamilovanost a fyzická touha. Škoda, že realita je trošku jinde. I moje tělo se nedokázalo smířit s tím, že po dvou letech není zásobováno kouzelnými elektrizujícími šoky z každého dotyku. Aniž bych chtěla, objevil se někdo, kdo ty motýlky probudil zpátky k životu. Tolik nocí, kolik jsem prořvala. Tolik dní, kdy jsem se chovala jak naprostý idiot a nevěděla co chci… Touha po někom, kdo o mě jevil velký zájem a já se musela rozhodnout.

„Ne, nesmíš! Miluješ Tomáše, a to, že teď máte nějakou krizi, neznamená konec! Ty to nechceš skončit! Nedělej nic, čeho bys mohla litovat…“ říkala jsem si pořád dokola. Ale jako kdybych uvnitř sebe měla dvě malé já, které se neustále dohadují…

„Ale já prostě musím! Aspoň jeden pohled… Úsměv… Dotek… A ještě víc a ještě víc… Odolat se prostě nedá. A ty to víš.“ Tenhle druhý hlas jsem nenáviděla. Připadala jsem si tak strašně podlá. Ale nemohla jsem si pomoc. Věděla jsem, že pohled, úsměv, slova… Že to prostě nestačí. Že chci víc. Ale ten druhý a spravedlivý hlas byl naštěstí silnější. Nikdy jsem Tomáše nepodvedla a nikdy bych to neudělala. Je to vrchol zrady. Ale věděla jsem, že sama se sebou musím bojovat, protože jsem se za každou cenu chtěla vrátit do těch romantických začátků a utéct tak od všech problémů, které jsme řešili. A věděla jsem, že s Tomášem ty motýlky zpátky k životu už neprobudím, protože ta prvotní fáze už je prostě pryč. Teď už je to o něčem mnohem intimnějším…

Na Pana třetího jsem samozřejmě nezapomněla. A protože už jsem byla ze sebe víc než na nervy, rozhodla jsem se to začít pořádně řešit. Utnula jsem přátelský kontakt, který z mé strany přátelský nikdy nebyl, a začala se zaměřovat jen na to pozitivní v našem vztahu. Neustále jsem si opakovala, proč s Tomášem jsem a proč s ním chci zůstat. Proč právě on. Milovala jsem ho. Opravdu strašně moc. Proto jsem nechápala, co se to se mnou děje a proč. Když jsem se ptala svých kamarádek nebo i starších žen, skoro každá mi řekla, že to je normální… Že v dlouhodobém vztahu prostě přijdou občas myšlenky na někoho jiného. Nespočet holek se potýkalo s problémem typu „S jedním žiju, na druhého myslím“, ale málokterá se držela pouze jen těch myšlenek… Chvíli to bylo v pohodě, ale když přišla hádka nebo nějaká neshoda, okamžitě mi v hlavě vyskočil Pan třetí. Hledala jsem odpovědi všude možně. A uchýlila se k myšlence, že si chci zkusit něco nového a je čas jít dál. Rvalo mi to srdce, protože na jednu stranu jsem s Tomášem opravdu chtěla zůstat, ale na druhou stranu jsem věděla, že se nemůžu  v tom vztahu plácat a být nešťastná a dělat z něho blbce. Jenže ani tohle nebylo řešení…

Řešením byla právě upřímnost. Komunikace, která se za poměrně dlouhou dobu nějak vytratila. Řekla jsem mu úplně všechno. Věděla jsem, že pokud chci vztah udržet a znovu z něho vytvořit nejpohádkovější vztah na světě, musím máknout. Věděla jsem, že to za to stojí. Teď můžu říct, že to ten vztah dost posílilo. Byla to jedna velká zkouška a jsem hrdá na to, že jsem tenkrát odolala.

Vím, že se nedá zabránit tomu, koho potkáte a co to s vámi udělá. Ale můžete už ovlivnit to, jak se zachováte. Je vztah opravdu na spadnutí? Nedá se to řešit? Pak asi vázne komunikace a důvěra. Ale tím, že svému protějšku zahnete, se to asi moc nevyřeší… Nevím, věc názoru. Ukočírovat se to dá, ale musí se chtít.

Když vázne komunikace

To je hlavní důvod, proč vás to začne táhnout jinam. Nepovídáte si spolu, nesmějete se spolu… Vaše komunikace probíhá asi takto:

„Jak bylo v práci?“

„Jo, dobrý…“

„Dobrou noc.“

„Dobrou“

„Netrápí tě něco?“

„Ne, nic.“

„Co budeme dělat o víkendu?“

„Nevim, uvidíme..“

Vidíte v tom ten nezájem? Tu nudu? tu neochotu mluvit? Jenže většina lidí je naprogramována tak, že prostě mají tu potřebu se někomu svěřit. Nedokážou to v sobě dusit. Mluví tedy o svých problémech s kdekým, jen ne se svým partnerem nebo partnerkou. Začnou se tak najednou odcizovat. Jsou jako kamarádi, kteří spolu žijí, ale každý má v podstatě jiné zájmy. Pak to vadne všechno. Upřímnost, důvěra, sex… A tradá, utíkáme řešit problém k někomu, kdo si myslíme, že nás chápe. Nejlépe rovnou do postele. Nakonec ve většině případech zjistíme, že ten, kdo nás nejvíc chápal, toho jsme zradili… Myslím, že ta komunikace je fakt maximálně důležitá. Po všech stránkách.

Teď už sama vidím, co to s tím vztahem dělá, když Tomáš na mě mluví a já civím do počítače nebo do telefonu a naopak. To se pak telefony vypínají a uklízejí někam mimo dosah rukou, abychom zamezili tomu hrobovému tichu. A najednou dokážeme zdrbnout všechno a všechny a úžasně se u toho nasmát. Je fakt, že ta elektronika je v dnešních vztazích velkým problémem. Ti dva si spolu raději píšou, ale doma pak stejně civí do telefonů, přestože sedí vedle sebe. Jenže pak je ultra problém, když se tomu nezabrání.

Když chybí upřímnost

„No a s kym jdeš do toho města?“ ptá se Tomáš, mezitím, co já se domlouvám s holkama po facebooku.

„S holkama z práce.“ odpovídám ledabyle.

„Jde s váma nějakej kluk? ptá se Tomáš.

„Jo, přítel tý jedný a pak jde ještě jedna cizí paní s jejím klukem. Jdem asi do jednadvacítky nebo k Žumberovi… Ještě nevím.“ odpovídám a musím se usmívat. Je to strašně sladký, jak žárlí… Ale nedivím se mu. Zaprvé má na to plné právo po našem posledním problému s Panem třetím a za druhé nevidím důvod, proč by nemohl znát podrobnosti kam jdu a s kým jdu. Vždyť je to samozřejmost, že k němu budu upřímná. Jednou jsem se rozhodla s ním strávit zbytek života, tak mu prostě budu říkat pravdu a přes to nejede vlak! 

„Neboj se… Pokecáme s holkama, zatancujeme si a pak přijedu a přimazlím tě.“ říkám a dávám mu pusu. Stejně doufám, že nakonec do města dorazí taky, protože bez něj je to fakt nezvyk a mám akorát pocit, jako by mi tam něco neustále chybělo. Ale na druhou stranu, jen ať si taky někdy dělá co chce a nemá mě za zadkem. A já si chci s holkama pokecat sama. 

Hodně lidí se ve vztahu potýká s nevysvětlitelnou žárlivostí. Jasně, vždyť je to normální. Ale čeho je
moc, toho je příliš. Stejně to je podle mě jen proto, že nejsou schopni si říct pravdu do očí. Kam jdou, s kým jdou, kdy se vrátí… Hodně lidí to bere jako sekýrování, kontrolování, stíhání… Jenže pokud váš vztah je fakt VZTAH, tak se přece očekává, že budete k partnerovi upřímní. Má o vás strach, bojí se, aby o vás nepřišel, aby se vám něco nestalo… Normální reakce. Tak jako si rodiče hlídají své děti, protože je nade vše milují (a že jsme tohle „Kam jdeš, s kým jdeš, proč…“ nesnášeli), tak i teď tohle můžeme brát jako důkaz lásky, pokud protějšek není psychopatický idiot, který vám něco ZAKAZUJE. Pokud jste k sobě maximálně upřímní a, znovu opakuju, váš protějšek není psychopatický idiot, který vám něco zakazuje, posilujete důvěru ve vztahu, která je asi tím nejdůležitějším faktorem pro jeho fungování… Když upřímnost u vás nefrčí, tak se nedivte, že dochází k žárlivých scénám, hádkám a následně i nevěře…

Když je to v posteli nuda

Ze začátku jste jak posedlí a klidně si to rozdáte pětkrát za den a je vám jedno kde, postupem času ale se vaše potřeby snižují a dvakrát, třikrát za týden je dostačující… Jo, bez sexu to prostě nejde. Moje odpověď na mojí otázku „Proč kluci potřebují mít sex, kdežto většina žen se bez něho klidně obejde“, mi bylo řečeno, že si mám představit tlakový hrnec. Aby nevybouchl, je třeba sem tam upustit páru. Zajímavé přirovnání, ale něco na tom bude. Kluci si prostě musejí upustit a ruka kolikrát nepostačí. Takže pokud partnerka rezignuje a sex proběhne jednou za půl roku, pak může být komunikace a upřímnost v TOP stavu, ale nevěru pak partnerovi nelze vyčítat… Ale osobně si myslím, že pokud to v posteli neklape, tak protože chybí ta komunikace a ti dva k sobě nejsou upřímní. My ženy jsme na to expertky. Nebaví nás to, nechce se nám, nudí nás to, něco nám není příjemné, ale radši to v sobě dusíme a předstíráme spokojenost. Pak si vypěstujeme takovou nechuť, že už se ani k tomu předstírání nedokážeme dokopat. Takže to je potom samé:

„Miláčku, bolí mi hlava.“

„Jsem unavená“

„Je mi špatně…“

Určitě to zažila nejméně většina z nás holek, které mají dlouhodobý vztah. Jenže, když už je to naprd teď, co bude za pět, deset let? Až přijdou děti? To bude vztah z donucení? Takovéto „Jsme spolu jen kvůli dětem“? Ne, díky! Takže by bylo asi fajn to začít řešit hned.

Když se hádáte kvůli penězům

Hmm… Jestli se Tomáš odhodlá a tenhle článek si přečte, tak věřím, že v téhle fázi se asi nejvíc začne smát. Kvůli penězům jsme válčili neustále. Při škole, když jsme se dělili o cigára. Při prvním společném bydlení, kdy peněz bylo jaksi málo. Při skládání peněz na první nábytek a kauci na vlastní pronájem. Při vyřizování hypotéky a následné rekonstrukci baráku. A zrovna včera, kdy přišly doplatky za plyn a elektriku 😀 Jenže to už ani nebyla hádka. To byl jen takový emocionální výbuch, kdy jsme měli sto chutí vymlátit půlku ČEZU.

Teď už se kvůli penězům nehádáme a finančně jsme na tom dobře. Ale nebylo to tak pořád. Jenže je přece hovadina rozejít se kvůli penězům. Tolerovala bych to v případě, že jako kluk jste si našli zlatokopku, nebo pokud i kluk jako po holce po vás vyžaduje, abyste se pro prachy div nesedřela z kůže. To jsou snad ale takové ty extrémy. Nevím, myslím si, že abyste si ten vztah vyloženě neničili penězi, tak je fajn si nastavit nějaký řád. Možná si říkáte, že se mi to kecá… Že nestrádáme… Ale tohle přece není žádný důvod. Jsou páry, které se milují nade vše, mají úžasný vztah a jsou opravdu chudí. Nemusí to být lidé u nás, mohou to být i lidé z různých končin světa, kteří celý život bydlí v chatrči ze slámy a oblečení si šijí ze zbytků látek na tkalcovském stavu v lepším případě…

Jenže je třeba si uvědomit, že peníze nejsou náš nepřítel. Nesmíme si k nim vybudovat vztah jako k něčemu, čeho se strašně bojíme. Je jasné, že když budeme pracovat pro to, abychom zaplatili výdaje a zbylo nám prdlajs, ještě způsobem, který nás fakt nebaví, že si asi ten vztek budeme někde ventilovat. A to právě hlavně doma na svém protějšku. Jenže to pak za to nemůže partner, ale my sami. Ale to už je jiná kapitola. 

My třeba máme peníze dohromady. Výplaty, bokovky, přivýdělky, investice… Prostě všechny příjmy, co se nám za měsíc sejdou, dáme dohromady, v tabulkách si odškrtáme, co vše máme zaplatit a to, co nám zbyde, buď ušetříme nebo si prostě užíváme nebo děláme něco na baráku… Ani jeden z nás si peníze tajně nesyslí někde bokem, pokud by se nejednalo o nějaké překvapení pro toho druhého a vždycky si říkáme kolik kdo z nás utrácí a za co. Náš vztah to třeba dost upevňuje a ta důvěra je desetinásobná. Hlavně máme pak ve všem přehled. Ale každému vyhovuje něco jiného. Ale hádat se kvůli penězům, to je jen výmluva. Když najdete příčinu, proč se neshodujete v téhle problematice, tak už jste problém z poloviny vyřešili… Ale vždycky si říkejte:

„Je naše láska silnější než moc peněz?“

V každém vztahu je nějaký problém, ale nikdy není nic neřešitelné. Co je nejdůležitější, vážit si toho, co máte. Vážit si toho druhého pro to, jaký je. Protože takového jste si ho vybrali. Kolikrát jsme na našeho miláčka hnusní jen proto, protože dělá něco, co my sami děláme taky a strašně nás to štve a nedokážeme si to přiznat. To mi nedávno řekla kamarádka a všímám si toho čím dál víc a v životě by mě to nenapadlo. Připadám si pak jako pokrytecká mrcha. Vynadám Tomášovi za to, že hodinu sedí na gauči a čumí do mobilu, přestože já dělám to samé. Tomáš zase vynadá mně, že po sobě nedokážu uklidit hadry, které nechám volně ležet v šatně na podlaze, aniž bych se namáhala je poskládat zpátky do skříně (vždycky na to tak nějak není čas hned…). Jenže neuvědomí si, že já každé ráno, když jdu do práce o hodinu déle než on, po něm zavírám všechny šuplíky a dveře od skříně a uklízím trenýrky a ponožky, co chodí po zemi… Klasika.

Je fajn ale popřemýšlet nad tím, jací jsme my sami a jaký je náš partner a co můžeme udělat pro to, aby ten vztah byl lepší a lepší. Žádný vztah není bez mráčků, ale vždycky se na tom dá pracovat. Co ale dělá krásný vztah krásným vztah, jsou ty maličkosti… Jako u nás třeba..

  • Tomáš mě vždycky dokáže rozesmát, když se zlobím kvůli nějakému nesmyslu. Jednoduše. Začne se mi prostě smát…
  • Vždycky mi řekne upřímný názor na mou práci. Zejména kvalitu mých článků nebo třeba design mých stránek
  • Každý den mi pochválí jídlo, které mu uvařím. Nikdy to nevyžaduju, ale strašně si ho za to vážím. Nají se a odnese talíř se slovy „Miláčku, děkuju, bylo to výborný“
  • Naučil mě vyznat se v autech. Strašně rádi spolu kritizujeme a obdivujeme vozítka především tunerů.
  • Nevyžaduje po mně, abych byla domácí puťka. Doma uklízíme prostě spolu…
  • Líbím se mu, i když sedím na gauči, tahám si za špeky na břiše a cpu se čokoládou a brambůrkama.
  • Když ležíme v posteli  a jeden z nás zavelí „Dal/a bych si pizzu“, většinou se na sebe jen podíváme a za minutu už sedíme v autě a řítíme se do Plzně do fast foodu…
  • Každou noc mě přimazlí „Aby mě nikdo neukrad“ a podá všechny medvídky, bez kterých neusnu
  • Nezabíjí mě, když nenechám po delší cestě dochladit turbo…
  • Vypráví mi pohádky. Jako třeba O Vytuněným kuřátku, kterému praskly spojlery a když ho dali na pekáč, tekl z něho olej…
  • Uklidí každého pavouka, co najdu v jakoukoliv hodinu
  • Nevadí mu, když mi požádá o nějakou sexy fotku a já mu pošlu tohle:

Když tenhle článek píšu, čím dál víc si uvědomuju, co mám za poklad a jak moc ho miluju. Teda, když nesedím ve vaně a on mi tam nevletí s kečupem v jedné ruce a s mlíkem v druhé a nezačne to po mně lít. V lepším případě s ledovou vodou v půllitru nebo hořčicí, nebo mě v létě, kdy je zima, nehodí oblečenou do bazénu…

Ale asi chápete, co tím vším chci vlastně říct! 🙂

 

„Miluju ho každým dnem víc a víc“ aneb tajemství našeho dlouhodobého vztahu
3 (60%) 4 votes
Veronika Zvonková
Jsem mladá maminka princezny Viktorky a nezávislá kosmetická poradkyně Mary Kay. Mou vášní je pomáhat ostatním cítít se dobře, plnit si své sny, podporovat je a být jim inspirací. Jsem odpůrce systému a neuznávám žádná pravidla společnosti. Každý máme možnost volby a každý jsme zodpovědný za život, který si sami vybereme!
Komentáře