MODERNÍ MÁMA ANIČKA

Nevím kde začít. Mám toho plnou hlavu. Ale jsem maminka na mateřské dovolené, která je divná. A protože zkušenost z posledního dne mne ranila a přivedla opět k myšlenkám, že jsem fakt špatná, rozhodla jsem se na vyhledat na internetu nějakou moderní mámu, která mne neodsoudí a pochopí.

Zkouším to.

Je mi 32 let. Mám první dítě, kterému budou za nedlouho 2 roky. Život na růžích jsem ustlaný neměla a spolu s manželem jsme si všechno, co nyní máme, museli vybojovat. Trocha z mého života. Po ukončení střední školy jsem se chtěla osamostatnit a začala jsem pracovat. Začínala jsem jako montážní dělník. No pak přišla vážná autonehoda, která můj život totálně změnila. Začala jsem studovat a budovat pracovní kariéru.

Děkuji životu, že se mi povedlo vyzkoušet v práci pozice, které jsem chtěla, tzn. také pozici vedoucí. Ale pokud žiju ve smyslu pouze práce a škola, na sebe moc nemyslím, musí se to někde odzrcadlit. Jakmile jsem otěhotněla nastoupila jsem od osmého týdne na pracovní neschopnost. A jejej. Prozření. I beze mne to v práci jde. Tak začala příprava na mateřství, v klidu domova.

Uvědomila jsem si, že se na roli matky těším, ale zároveň chci do budoucna umět skloubit mateřství a práci. No a hlavně, chci i nadále udržovat vztah s manželem. Můj cíl byl jasný. Nedopadnout jako většina manželských párů z mého okolí, kteří po narození dětí se rozvádí, kdy si muž najde milenku a žena žije pouze dítětem. Nechci až moje dítě odjede na internát přijít na to, že manžela neznám, sedím doma, dívám se z okna, nevím, o čem je život. Zároveň nechci mít doma nastěhovanou chůvu, s kterou si ráno vyměním kliku u dveří a večer mi řekne, jaké mé dítě je…. no a časem mi uteče s manželem. Chci vychovat samostatnou osobnost, která bude hrdá na rodiče a zároveň bude mít s nimi společné vzpomínky.

Syn se musel narodit císařským řezem, z důvodu mích dřívějších zdravotních komplikací. Takže jsem těhotenství trávila cvičením, procházkami a večer před porodem jsem byla v kině. Porodila jsem v pátek a v pondělí večer jela domů. Vždyť si to doma zařídím podle sebe a nebudu poslouchat sestry v nemocnici, že by dítě mělo tehdy jíst, tehdy kadit. Manžel trávil a tráví v práci patnáct hodin denně, časté služební cesty. Je živitel rodiny, jsem soběstačná, nepotřebuji ho za zády. Takže jsem si režim s dítětem musela nastavit sama.

Prvních pět dnů jsem si psala, kdy dítě papá, a poté najela na pravidelný režim, kdy se pije mléko. Žádné řeči o tom, že musím dítěti nechat prostor až si režim nastaví, až se spolu sžijeme. Protože mám velkou rodinu, od druhého dne co jsme byli doma, u nás pořád někdo byl. Návštěvy, procházky. Žádné zákaz návštěv v šestinedělí, izolace od nachlazených lidí. V půl roce dítěte jsem začala chodit na kroužek Znakujeme s dětmi. To moje od čtyř měsíců sedělo, od devíti běhalo a jedlo na Vánoce bramborový salát a kapra. No to jsem teda nemohla říct maminkám, které řešily jak upečou mrkvové cukroví, aby to bylo nejzdravější… Necítila jsem se dobře. Proto jsem byla nadšená, když porodila kolegyně z práce, s kterou jsme byly stejná krevní skupina, že konečně někdo normální na chození na procházky. Musím podotknout, že moje dítě nemělo pravidelné procházky venku, aby si na ně nezvyklo, spinká způsobem, lehnout, vypít mlíčko a spát bez maminčiny ruky, samostatnost.

Snažím se být nekonfliktní člověk, takže pokud mi někdo radí, tak ať slušně radí, já si to udělám, jak uznám za vhodné. Nebudu psát o všem co mne občas zarazilo, kdy jsem mohla pochopit, že se blíží problém.

Vzpomenu jednu situaci. Má o rok mladší holku. Jednou v neděli se rozhodnu, že teda budu zodpovědná máma, vytáhnu dětskou kuchařku a udělám rybí polévku. V týdnu jedeme k té kamarádce na návštěvu, tak ji s radostí nesu pro malou polévku. První otázka, solila jsi ji? Nooo jakože solila trošku. Přednáška o tom, že se to nesmí. Neřeším, nevytvářím konflikt, tiše poznamenám, že samozřejmě to nekořením jako pro dospělého, ale také nedělám bez chuti. Týden na to jede manžel v autě - superb (nechlubím se jaké máme auto, ale je to důležité pro další pochopení, ať si každý jezdí čím chce) se synem, kterého má na sedačce spolujezdce. Jedou večer, u krajnice stojí neosvětlené auto, tak jej šťouchnou pravým kolem. Nikomu se nic nestane, ale auto zdemolované. Vzhledem k bezpečnému autu je auto ve uvnitř bez známky poškození, odnesly to plechy. Žijeme dál, plechy jsou plechy, žijeme.

Druhý den jsem měla jet za tou kamarádkou, ale manžel si musel vzít moje auto, poznámka citigo, tak jsem návštěvu rušila. Kamarádka, že teda přijede k nám ona. No a začalo to. Odsouzení, fakt nepříjemným tónem hlasu, že nemáme autosedačku za 15000 korun. Můžeme si to dovolit, ale nemusíme mít nejdražší věci. Že dítě vozíme vepředu, když je to nejbezpečnější tam a tam. Že proč já mám pouze citigo, takové malé auto….. jednoduše mohla bych psát ještě dlouze o tom jakou přednášku mi dala. Korunovala to tím, když mi řekla, že moje dítě mohlo zemřít a hotovo. To jsem ji chtěla vyhodit.

To je tak špatné, když tomu dítěti, i když si to můžu dovolit od narození necpu nejdražší věci?

To je tak špatné, když s dítětem netrávím celé dny venku v kočárku, ale nechám ho hrát si v obýváku a já v klidu piju kafe? To je tak špatné, když jsem se rozhodla dál studovat při mateřské a nestojím dítěti za zády neustálé?

Kam tento svět spěje? Proč neustálé pouze já jsem divná, nikam nezapadnu?

Vždyť mám usměvavé dítě, není nemocné, občas rýma. Dokáže sám v pokojíčku usnout, po roce dostal matraci a spí na ni, od půl roku je sám v pokoji. Nemám bydlení zahlcené dětskými věcmi, nevařím jídla bez chuti. Nevěřím tomu, že každé dítě, které nastoupí do školky musí být neustále nemocné. Nevěřím tomu, že nemůžu jít s kamarádkou na víkend, abych měla černé svědomí, že dítě je u babičky.

Mrzí mne, že i ze vzdělaných, šikovných, ambiciózních žen se stanou matky na plný úvazek. Ale jsem ráda za sebe, že se pořád snažím byt máma, která má svůj život, svou hrdost a váží si sama sebe.