MODERNÍ MÁMA BARČA

Nikdy jsem děti nechtěla. Byla jsem taková ta párty holka, která se ráda bavila, chodila posedět s kámoškama, zatancovat si, dát pár drinků, chodila cvičit, jezdila na výlety...

Pak jsem potkala svého dnes už manžela a všechno se změnilo. Věděla jsem, že jo, já chci děti. Po ročním vztahu mě na dovče v Řecku požádal o ruku a svatbu jsme naplánovali na další rok v červnu. A že po svatbě se pokusíme o miminko. Přípravy probíhaly a já v únoru zjistila, že jsem těhotná. Řikali jsme si totiž, že se začnem snažit od ledna, že to nepujde hned. A bum, povedlo se snad napoprvé 😂🤷🏽‍♀️.

Místo velké svatby jsme si udělali malou jen s rodinou, stěhovali se do právě dokončeného bytu a vše bylo super. A já najednou začala plašit, hysterčit. Je tohleto, co jsem chtěla? Neměli jsme počkat? Zvládneme to? Najednou žádná párty, cvičit jsem přestala, kynula, nevešla se do oblečení, byla jsem pořád unavená, protivná... Přišla jsem si uplně odstrčená, mimo dění...

V říjnu jsem sekcí porodila chlapečka.

Zdravýho, krásnýho kluka, kterej byl celá maminka.. jenže, jak se může stát a moc se o tom nemluví, tak jsem dostala poporodní deprese. Vím, že u maminek po císaři to není neobvyklé. Jenže to vím až teď. Malej nespal, neměla jsem mlíko, prsa ožužlaný do krve, jizva mě bolela jak blázen, řev dítěte a sama v porodnici. Celou tu dobu tam jsem probrečela a řikala si: "Tohle je to co si chtěla? Jsi vyřízená, nikdy se už nevyspíš! To dítě bude furt brečet. Ty nikdy nepujdeš už nikam. Budeš otrokem."

Bylo mi strašně, ale copak jsem to mohla přiznat nahlas?

Čekalo se, že budu nejšťastnější na světě. Tak jsem se tak tvářila. Aby nedošlo k omylu, Nikoláska jsem milovala strašně, jen jsem se nemohla se svojí rolí maminky srovnat a ty hormony mi to neulehčovaly. Záviděla jsem všem na instagramu tu "idylku". Pak jsem mluvila o pár měsíců později s kamarádkou, která měla měsíční miminko a stěžovala si, že to nezvládá, ale že já jí nemůžu pochopit, že když koukala na moje fotky a popisky psaný s nadsázkou, tak jsem měla idylku a vše zvládala. Pak mi to došlo. Většina z nás dá na instagram to hezký, vystajlovsný, ideální, pozitivní... A proto se často všechny cítíme neschopné, jiné, zoufalé. Jenže za zavřenýma dveřma prožíváme všechny téměř to samé. U nás nastal zlom po šestinedělí. Každé dítě je jiné. Ale neohlížejte se na to, jestli jste podle okolí "dobrá máma". Je na to snad nějaká tabulka? Návod? Nikolas spí od mimika ve svém pokojíčku a třeba mě za to sežerte. Když spal s námi, nespali jsme ani jeden. Dal se do svého, kde má klid, a začal spinkat min 5 hodin v kuse. Jsem špatná máma? Ne nejsem. Nekojim, bohužel 🤷🏽‍♀️. Mrzí mě to hrozně moc, ale po 3 týdnech, kdy řval hlady a já zoufalstvím, jsme najeli na Sunar. A je spokojenej. Nekojila jsem ani v šestinedělí. Jsem špatná máma?

Ne nejsem. Nemám problém dát malého na noc k babičce (to samozřejmě závisí na tom kojení, když má Sunar, jde to) a jít s manželem na večeři, do kina, cvičit. Ano i jít na párty. Jsem špatná máma? Ne nejsem! Malému nic nechybí, má 100% péči, já si odpočinu a jsem jak znovuzrozená, cítím se skvěle a o tom to je.

Dělejte jen to, co uznáte za vhodný! Nikdo nemá právo vám mluvit do výchovy vašeho dítěte! Každá svoje dítě milujeme a  neděláme nic, co by mu ublížilo. A že to je jiné, neobvyklé? Tak jen proto to není špatné. S dítětem život nekončí, jak jsem se naivně bála po porodu. S dítětem je ten život o moc hezčí. Je to smysl života a já jsem šťastná, že jsem máma. Pyšná máma. Máma. Spokojená máma. A jak by řekla Verča: Moderní máma ♥️