MODERNÍ MÁMA LEONA

Tak se s vámi taky ráda podělím se svým příběhem. Miminko už jsem si přála s mým prvním přítelem, když mi bylo 23 let. Bohužel nám to nešlo a bylo to jedině dobře, protože jsme časem zjistili, že nám to spolu vůbec nefunguje a rozešli se. S mým přítomným přítelem to bylo hned jiné. Asi po půl roce chození jsme oba dva věděli, že k sobě prostě patříme. Snad to tak bude napořád. Miminko jsme nechávali osudu, naše první dovolená u moře dopadla nejlíp, jak mohla. V bříšku jsme si domů přivezli to naše štěstí. První výraz, když jsem přítelovi oznámila, že čekáme miminko byl úžasný. Byl hrozně šťastný a já též. 
 
I když se říká,že těhoteství je to nejhezčí období v životě, pro mě vůbec nebylo. Až do 12 týdne jsem celé dny zvracela a pomalu v sobě nic neudržela. Celou dobu jsem tušila, že to bude holčička Emička a vlastně si jí hrozně přála. A pak, když jsem ležela na screeningu a pan doktor vyslovil "Bude to kluk", můj výraz byl zřejmě příšerný. Nebudu lhát v první chvíli se mi zalily oči slzami. Což teď si teda trošku vyčítám, protože náš Patriček je to nejhezčí, co mě potkalo a jsem šťastná, že je to můj chlapeček. Poté mi byla diagnistikována těhotenská cukrovka,což pro mě bylo příšerný - DIETA. Zrovna když má člověk ty největší chutě a já nemohla pomalu nic. Pořád dokola jen sýr a chleba, zelenina, kuř.maso a vše navážené, no prostě katastrofa. Takže až do porodu samé návštěvy doktora, diabetologie, braní krve po 3 týdnech a poradna každý 2. týden, jestli mimčo moc nepřibírá.
 
No měli jsme to úplně naopak. Páťa hrozně pomaličku přibíral. Proklínala jsem je a mou dietu, že chudáček ze mě nemá pomalu nic.  A pak přišel den D, den porodu. Patričkovi se zachtělo od maminky o 4 týdny dříve, než bylo v plánu. Porod byl jeho malou vahou teda hrozně rychlý, což bylo plus, ale s předčasným narozením byly i komplikace. Páťu po narození museli prodýchávat, což mi odůvodnili tím, že mi podali antibiotika a malý tím byl utlumený.  Hned ho odvezli do inkubátoru. 3 dny jsem bez něj ležela na pokoji a chodila se na to maličké stvořeníčko dívat za sklo. Byl to příšerný pocit vidět ho napojeného na těch hadičkách, které mu pomáhají dýchat a jíst. Hrozné také bylo ležet na pokoji s těmi ostatními maminkami, které u sebe měly svoje miminka. Strašně mě to štvalo, že oni mají u sebe své miláčky. Ale taky jsem se dočkala. Po 9 dnech mi končně dali Páťu na pokoj a já se s ním konečně mohla pořádně pomazlit. Byl to krásný pocit. Konečně jsem si pořádně uvědomila, že jsem máma.
 
 11. den si pro nás přijel tatínek do porodnice a odvezl si nás domů. Patriček všechno krásně dohnal a já jsem strašně šťastná, že ho mám. Sice to někdy není jednoduché a někdy jsem z toho pláče úplně na nervy, ale pak stačí jeden pohled a úsměv toho prďoly a já už se na něj ani zlobit nedokážu. 
 
Moderní máma Leona