Na kyčličkách

Když jsme s Viktorkou jeli na kyčle poprvé, bylo jí asi 14 dní. Přiznám se. Lékařské zprávy nečtu. Nerozumím jim, protože jsou psané v doktorštině. A ty propuštěcí z porodnice jsem jen tak prolítla, protože se tam psalo de facto o všem, o čem jsem věděla. Zastávala jsem názor, že to nejdůležitější by mi přece řekli. No jo, jenže, když jsme přišli k paní doktorce na další kontrolu, tedy asi v těch 14 dnech, tázala se, zda jsme už na ortopedii s kyčličkama byli.

„Ne, to musíme?“ zatvářila jsem se překvapeně a usilovně přemýšlela, kde mi co uniklo. Paní doktorka mi ukázala lékařskou zprávu z porodnice, kde bylo miniaturními písmenky napsáno, že mám s malou jít na ortopedii v jejím prvním týdnu. Tu větičku jsem samozřejmě viděla poprvé, protože, jak jsem řekla, zprávu jsem jen tak prolétla.

Ovšem na tuto povinnost mi v porodnici nikdo neupozornil, takže jsem fakt nevěděla, která bije.

Okamžitě jsem si ale začala připadat jako ta nejneschopnější máma na světě. To bylo ve čtvrtek. V pátek, den po návštěvě pediatričky, jsme se tedy vydali na kyčle, kde to frčelo jako na běžícím pásu. Tak rychle, že jsem maličkou pomalu nestihla ani vysvlíct a už nás volali. V ordinaci jsme pobyly asi tak dvě minuty. Paní doktorka se mě zeptala, jestli cvičíme s nožičkami. Nechápala jsem, co tím má na mysli, a tak jsem jí ukázala jen pohyby s nožičkami, které děláme, když má malá prdíčky. Stlačování k bříšku. Do té doby jsem o cvičení s nožičkami neslyšela.

„Nenene, to musíte takhle.“ řekla doktorka, chytila Viktorce chodidlo, zatlačila palcem na vnější kůstku a druhou rukou stlačovala palcem místečko pod prstíčky. To aby se nožička narovnala, protože byla z vnější strany trošičku do obloučku. Prý je to normální, je to tím, jak je miminko v děloze zkroucené. Řekla, že máme cvičit po každém přebalování. Stlačovat kostičku na nožičce a chodidýlka stimulovat po dobu 30 sekund jednu nožičku a každou třikrát. Byla jsem opravdu překvapena, že se námi nemluvila o kyčlích. Chvíli jsem přemýšlela, jestli jsem debil, že nevím, kde jsou kyčle. Ale o těch se fakt vůbec nezmínila. Prostě jen ta chodidla. A tak jsme odcházely s doporučením cvičení s chodidly po každém přebalování a víc ani ťuk. Další kontrola měla být po šestinedělí.

Dnes má Viki sedm týdnů. Jeli jsme tedy znovu. Opět do mě vjel vztek při pohledu na narvanou čekárnu maminek a tatínků s malými miminky. Přebalovací pulty byly všechny plné, ale miminka se na nich střídala tak rychle, jako nákup na pojízdném pásu v supermarketech.

„Další, další, další…“ ozývalo se z ordinace cca po 45 sekundových intervalech. Doufala jsem, že kontrola bude v pohodě, že maličká má nožičky v pořádku.

„Dobrý den, cvičíte s nožičkami?“ opět stejná otázka. Řekla jsem, že ano a začala maličké sahat na chodidla. Pochybuju, že mě doktor vnímal, protože hned konstatoval, že ne a začal maličké kroutit s kolínky k bříšku. Prý, že musím takhle. Po každém přebalování. Nepochopila jsem sice, proč teď, proč mi tohle neřekli hned při té první návštěvě, ale byla jsem toho názoru, že doktor je tu on, ne já. O chodidlech se však ani nezmínil. Nevybavuju si ani, jestli je Viktorce vůbec kontroloval.

„Takže, dávat pleny, jo“ začal na mě mluvit, načež jsem nevěděla, která bije. Nespouštěla jsem oči z Viktorky, která plakala rozrušením, a zároveň vnímala sestru, která se na něco ptala a pak ťukala do počítače lékařskou zprávu, pak další sestru, která otevírala dveře další mamince s dalším miminkem, teď rachot z čekárny a do toho ten doktor na mě mluvil stylem jako prodavačka v Coopu „Kolik rohlíků?“.

„Cože? Jaký pleny?“ snažila jsem se zapojit mozek a usilovně přemýšlela, co že to po mně chce.

„Kupte jí takový ty kalhotky s tou deskou. A přijďte v 16 týdnech“ odvětil, mezitím co otíral Viktorce nožičky od gelu po ultrazvuku.

A najednou jsem už vycházela z ordinace ven. Celá procedura trvala asi tak 30 sekund. Přemýšlela jsem nad tím, co že jsem se vlastně dozvěděla, ale nebyl čas nějak rozjímat, protože jsem se doslova topila mezi miliardou maminek, které se střídaly v ordinaci jak na běžícím pásu. Šum, hlasy, pláč… Byla jsem strašně nervózní a Viki ještě víc. Rychle jsem ji oblékla a vytlačila se ven. Tomáš, který čekal v čekárně, se mě hned ptal, co jsem se dozvěděla. Nakrklo ho, že toho moc nevím a proč jsem se pořádně nezeptala. Nedokázala jsem mu vysvětlit, jaká byla situace tam uvnitř a že v tu chvíli mě nenapadlo se zeptat na detail, jakože kde „takový ty kalhotky s destičkou“ seženu. A dokonce ani jak to vypadá a jak často jí to mám dávat a proč. Pořád jsem naivně věřila v to, že ty důležité informace mi každý doktor přece musí říct…

V autě jsem tedy zadala do googlu „ortopedické kalhotky s deskou“ a vyběhla mi tam úplná šílenost. Nedovedla jsem si představit, jak moc to to miminko musí tlačit a jak nepřirozeně a hrozně daleko má nožičky od sebe. Soudě podle obrázků jsem si odvodila, že jsou asi různé fáze toho problému s kyčličkami, nevím, jakej odbornej název to má, takže jsou kalhotky, které nožičky stlačují hodně od sebe, a jsou kalhotky, které zase méně. A tak jsem vytáhla lékařskou zprávu a přečetla si: Doporučení: abdukční balení.

Jo. Takže abdukční balení.

S tímto pojmem mě nikdo neseznámil, ale asi to bude nějaký balení nějakých spešl plen… Zní to tak. Přemýšlela jsem a znovu vytáhla mobil z kabelky a ťukala do googlu abdukční balení. Vyskočily mi tam nějaké kalhotky a nějaký držák. Absolutně jsem nechápala co to je, ale krátce na to, jsem se dočetla, že abdukční balení není žádný produkt, jak jsem si myslela, ale technika. No sláva, takže už jsme doma! Určitě tím budou myslet to, co se dělalo za nás… Vybavila jsem si svou fotku z dětství, jak jako miminko ležím na gauči a oblast od kolínek pod bříško mám neuvěřitelně tlustou. Jako malá jsem si myslela, že jsem byla hrozně tlusté miminko. A pak mi mamka řekla, že to byly pleny.

„Jo. Takže tři pleny. A tady ty kalhotky asi budou ty pleny držet, jestli to teda dobře chápu…“ přemýšlela jsem nahlas, když jsem hledala právě nějakou alternativu těch hrůz s tou destičkou, jak říkal. Řídila jsem se podle lékařské zprávy. Tam to bylo černé na bílém. Připadalo mi to jako daleko lepší varianta, než jí tam dávat nějakej novodobej trend s kusem dřevotřísky.

Ne, dobře, nevím, co to je za destičku, ale ani to vědět nechci.

Projela jsem internet. Od tisícovky po tři sta pade. Ale držák na pleny asi 75 korun. Ortopedické kalhotky měli i v Benu lékárně, tak jsem pro ně šla přímo v Globusu.

„Dobrý den, potřebuju ortopedické kalhotky.“ oznámila jsem.

„To tady nemáme, to musíte do zdravotnických potřeb.“ odvětila lékárnice a tvářila se, jako kdybych se dožadovala přinejmenším kolečkového křesla. Aha. Takže internet si dělá prdel… No nic, poprosila jsem ji tedy aspoň o ten dudlík s tím velkým žlutým cumlem, nebo jak se tomu dudacímu nadává, ale to prej taky nemají. S výrazem „tak si to třeba strčte do prdele, i když to nemáte“ jsem nakonec odcházela a přemýšlela, co to ty zdravotnické potřeby jsou a hlavně KDE.

Doba internetu proboha!

Doba internetu, doba sociálních sítí… Krucinál, kde mám asi tak vědět, kde jsou zdravotnický potřeby? A když to tam najdu, tak to bude stát dvacet osm miliard. Byla jsem smířena s tím, že jí nějaké ty kalhotky nebo ten držák na pleny nakonec objednám a do té doby to prostě budeme bojovat jen s plenkami. Takže jsem hned volala mamce, co že jsou to ty kalhotky s destičkou, kde to seženu a co mám tedy dělat. Odpověď jsem vlastně očekávala.

„Veruško, dej jí ty látkový plenečky, to je to nejlepší, co pro to miminko můžeš udělat. Ta destička by ji tlačila.“ řekla a začala mi popisovat, jak se tam ty plenky dávají a kde seženu ty kalhotky, ale bez destičky. Věděla jsem, že teď už si poradím, takže jsem poděkovala a nakonec Toma směrovala ještě do dětských potřeb U krtečka.

„Dobrý den, potřebuju ortopedické kalhotky. Ale moc toho nevím,“ začala jsem se ze sebe chrlit na prodavačku v prodejně. Mezitím, co ona se přehrabovala někde dole v polici a lovila ortopedické kalhotky, pokračovala jsem:

„V té ordinaci jsem byla asi tak 30 sekund a nikdo mi ani neřekl jak to vypadá, jak se to nosí, co s tím, na jak dlouho, proč… V lékařské zprávě je abdukční balení a pan doktor říkal, že máme koupit takový ty kalhotky s tou destičkou“

Paní na mě chvíli koukala jako na blázna, ale pak se mile usmála a jen zakroutila hlavou nad tím, že tmi toho fakt moc neřekli. Když jsem zmínila, že jsem byla v ordinaci fakt jen cca tu půl minutu, souhlasně kývla, jako kdybych rozhodně nebyla první, kdo tohle říká. A tak vyndala kalhotky, které vypadaly jako plavky, a které byly uzpůsobené tak, aby se daly různě zapnout. Velikost tedy byla univerzální. Dokonce mi i ukázala, jak se přesně to miminko do těch plen balí. Odcházela jsem s radou, že by v tom měla být takhle pořád, dokud se ty nožičky nesrovnají. A prý že ty kalhotky s tou destičkou by ji fakt tlačily, že ty pleny jsou mnohem lepší, protože jsou měkké. Nechala jsem za ně milých 169 korun a nakonec sehnala i ten super spešl dudlík, který Viki vyhovuje víc než jakýkoli předtím.

A tak jsem doma tu mojí prdelku přebalila, dala čistou pampersku, tepláčky a pak tři látkové pleny a čtvrtou je obvázala a vše zabezpečila a připevnila těmi kalkotkami. Chudinka z toho byla celá zmatená, že najednou nemůže těmi nožičkami tolik mlátit, takže si trošku poplakala. Doufám, že to bude ale v pořádku a že příště nám řeknou, že je maličká zcela zdravá. Teď je to abdukční balení, minulý týden nám tchánojc koupili spešl polštářek pod hlavičku, protože Viki se stáčí k jedné straně, takže z jedné strany má pořád tu hlavičku dost placatou, tak aby se jí to srovnalo. Sice ji dávám často na bříško, ale spinkat jí takhle nenechávám.

Co mě však dorazilo nejvíc, byla informace v úplně první lékařské zprávě z ortopedie. Té, kde nás paní doktorka s Tomášem učila cvičit s chodidýlky a čau. Doporučení: abdukční balení. Jo. Takže nám doporučili balit Viki do plen kvůli kyčlím už při první návštěvě, ale nikdo nám o tom neřekl ani slovo. Opravdu super. 🙂

Na kyčličkách
Ohodnoťte článek
Veronika Zvonková
Jsem mladá maminka princezny Viktorky a nezávislá kosmetická poradkyně Mary Kay. Mou vášní je pomáhat ostatním cítít se dobře, plnit si své sny, podporovat je a být jim inspirací. Jsem odpůrce systému a neuznávám žádná pravidla společnosti. Každý máme možnost volby a každý jsme zodpovědný za život, který si sami vybereme!
Komentáře