Naše nové praktiky a střípky z posledních dnů

Tak jo, myslím, že tímto příspěvkem bych se dnes mohla kvalifikovat na nejhorší matku roku. V očích některých maminek, protože, když se podívám mezi psaní tohoto článku do kočárku, vidím tam smějící se dítě, které si spokojeně hraje s hrazdičkou.

Tak kde začít… Všechno to, co se v poslední době děje, beru jako jeden ultra obrovský úspěch, a i přestože Viki přes den už skoro nespí, pořád nepřišla dlouho očekávaná a prorokovaná fáze „Počkej, až to přijde. Až se nezastavíš“. Napřed to bylo šestinedělí. Pak to mělo být období, kdy Viki už tolik spát nebude, což je teď. Tak teď budu čekat na lezení a chození? A pak na to, až půjde do školy? Já vám teda, holky, nevím, ale já si užívám každý okamžik a nebudu furt jen čekat na to, co bude. Protože až to bude, tak to stejně bude úplně jiné než teď, jak si tu všichni představujeme. A vždycky je to jenom o tom, jak si to kdo nastaví. Kdybych měla poslouchat všechny ty super rady o tom, jak se nám spolu s hypotékou, barákem, dítětem, autem atd… zkazí život a začnou jen starosti, asi bych nikdy nezaložila projekt Moderní máma, který zastává pravý opak. Ale teď už se musím pochlubit s najetím nového režimu, díky kterému je naše miminko snad ještě spokojenější a já ještě víc!

Začalo to asi před dvěma týdny, kdy se Viktorce začal prodlužovat spánek. Do těch dvou měsíců to bylo pravidlo – co tři hodiny, to kojení. Myslím v noci. Přes den vydržela i pět hodin nepapat, když jela autem, nebo byla dlouho v kočárku. Samozřejmě, když spinkala. Teď už přes den moc nehajá.

Naučila jsem maličkou spinkat ve vlastní postýlce pravidelně. Tu jsme z ložnice cca v jejích devíti týdnech přesunuli zpět do dětského pokojíčku. Už předtím jsem jako uklidňovadlo nějakou dobu používala medový dudlík (dudlík namočený do pampeliškového medu) a dala jí ho na uklidnění. Jenže jsem nechtěla, aby se to stalo pravidlem. Nějakou dobu jsem v tom pokračovala, ale postupně jsem medový dudlík začala dávat jen za „odměnu“. Můj výmysl. Když byla celý den Viki strašně hodná a jen večer nechtěla usnout, namočila jsem důdu a zašpuntovala jí pusinku. Možná pro někoho naprosto nepochopitelná věc, už jen dudlík sám o sobě, u nás hotový zázrak. Viki se naučila, že medík tedy dostane jen někdy, a ne, že bez něj bude neutišitelná. Tohle byla moje taktika, aby si zvykala, že nemůže mít všechno, co chce. Někde jsem četla, že malé miminko se rozmazlit nedá. Myslela jsem si to taky, jenže po dvou měsících právě nastal zvrat a z naší hodné holčičky se v určitých chvílích stal hotový ďábel, jakmile ji z náruče položíte do kočárku nebo na gauč. Tak takhle teda ne! Věděla jsem, že pokud tu holčičku budu chovat neustále, tak se ONA stane mým nadřízeným, ne já jejím. Takže trénink hlasivek byl a stále je u nás na denním pořádku. Tři až pět minut vztekání, pak ji pochovám, pomazlím, aby věděla, že jsem tady u ní. A pak ji položím znovu. Napotřetí je pak většinou už klid.

Naučila jsem se neuspávat. Ten přelom toho šestinedělí a druhého měsíce byl zajímavý, protože jsem jeden čas musela číst pohádky, chovat v náruči, šeptat, hladit atd. Uspávání na hodinu a řev bezdůvodný. O koliku nešlo, to by pláč byl delší a asi trošku intenzivnější. A o prdíčky taky ne. Ten pláč už poznám. Bylo mi té paní Vztekací prostě jen líto. A tak jsem zkusila pravidlo tří. Dát do postýlky, nechat plakat, pochovat a pomazlit. Dát do postýlky, nechat poplakat, přijít, pochovat a pomazlit. Takhle třikrát. Vysvětlit dítěti, že se jde spinkat, a že dobrou noc znamená dobrou noc. Pro někoho jsem možná kus blázna, ale světe div se, fakt to funguje. Teď už asi právě ty dva týdny po koupání maličkou nakrmím, dám do postýlky, řeknu dobrou noc, popusinkuju a pošeptám, že ji miluju nade vše, a odcházím z pokoje. Chůvička je automaticky zapnutá, stejně tak i monitor dechu.

Než jdu spát já, několikrát ji zkontroluji.

A hele, dítě spí do pěti do rána! Od osmi, půl devátý do pěti nebo i šesti do rána. Nebudu lhát, ani jako matka zatím nejsem ranní ptáče. Se vstáváním jsem vždycky měla problémy. Takže si vezmu dítě do postele, když se ráno ohlásí na krmení, nakojím a obě u toho usneme. Vstáváme pak v osm, v devět, v deset, to záleží na Viki. Nedostatkem spánku tedy netrpím. Ještě jsme se ale bohužel nenaučily usínat bez látkové pleny na obličeji. Věřím, že ale i tohle brzy vypilujeme. Možná si hodně lidí představí to, že zaházím dítě a nelidsky ji nechám dusit se pod tlustou látkou, ale myslím, že kdyby to tak bylo, asi bych teď neseděla na zahradě a neposlouchala broukání své spokojené holčičky, ale spíš někde v base za vraždu dítěte. Takže klídek.

A navíc, dneska slavím! V rámci úporných veder v tomto létě stoupla i potřeba tekutin. A pochopitelně nejen u mě. Jenže, jak to udělat, když zrovna potřebuju třeba na dvě hodiny odběhnout? Něco si vyřídit? Nebo co když maličká bude zrovna na procházce s babičkou? Jak to asi udělám, že ji dam napít co půl hodiny? No a protože jí za týden budou už tři měsíce, dala jsem na kamarádčinu radu, jejíž chlapeček prospívá snad lépe, než plno dětí okolo, jejichž maminky se drží standardů „Smíš, nesmíš“. Flaštičky, které máme doma, se díky pítku osvědčily jako naprosto nevyhovující a čajík Viktorku opravdu nijak neuchvátil. Ani heřmánkový, ani ten dětský granulovaný, ani šípkový a dokonce ani fenyklový. To byly výrazy typu „Mámo, děláš si ze mě prd…?“ a dávící se zvuky. Nene, tak takhle ne. Pokračování formou kozy. Ale rada kamarádky byla rada nad zlato.

Nastrouhala jsem tedy omyté jablíčko najemno a rozdrcený obsah svázala do propraného (vodou) hadříčku a ždímala. Vymoštovala jsem to, co šlo, nalila do flaštičky a zředila půl na půl s převařenou vodou. Když se dítě probudilo asi po dvacetiminutovém „spánku nespánku“ a dožadovalo se tekutin, což bylo znát podle suché pusinky (kojení proběhlo asi před hodinou a půl, takže jsem věděla, že hlad to nebude), popadla jsem flaštičku a strčila malé do pusinky. V jednu chvíli jsem myslela, že mi flašku vyrve i s rukou, s jakou vervou tahala. Vymlaskla asi 30 ml. Vrátila jsem ji do kočárku a kupodivu ani nenadávala. Zvedla jsem ji desku kočárku o trošku výš a připevnila hrazdičku na kočárek. Půl hodiny hajala a spokojeně za neustálého povídání mlátila do plastových zvířátek. Teď spinká.

Je tak neuvěřitelně úžasný a osvobozující jednat opravdu podle sebe a neposlouchat okolí…

Mám z toho opravdu radost. Zjišťovala jsem si pochopitelně spoustu informací ohledně spousty věcí, abych nejednala případně v rozporu s Viktorčiným zdravím, ale instinkt je prostě asi instinkt. Paní doktorka mi sice na poslední kontrole řekla, ať pořád kapeme Vigantol (neví, že jsem ho dávno vysadila), takže jsem jí to jen odkývala a raději se poradila s kamarádkami, kterým se jeho vysazení taktéž osvědčilo. Vím, že návrat k té chemické sračce by zase znamenal bezesné proplakané noci plné bolavého bříška. Taky jsem slyšela bezva názor: „Ale co křivice? Vždyť malá bude mít křivici!“. Vždycky se začnu nekontrolovaně smát, když si na to vzpomenu. I když sem tam do sebe házím domácí hamburgery, tučné smetany, někdy pizzu apod., pořád je můj jídelníček tak nějak vyvážený. Ovoce, hlavně zelenina, vláknina, mléčné výrobky především a spousta bílkovin ve formě proteinových tyčinek a masíčka. Za války, kdy jídlo bylo pomalu na příděl, bohužel moc maminky neměly možnosti vyvařovat si ovesné kaše s chia semínky a oříškovým máslem nebo lososa na grilu s pečeným bramborem apod. O nějaké vyvážené stravě fakt nebyla řeč. Tělu chyběl dostatek vitaminů, takže ani v mléku logicky neměly to, co tělo vyžadovalo.

Proto křivice. Dneska, v moderní době, kdy jídla je víc než dost a navíc dětičky mají pohodlné měkké matrace jak v kočárku tak i v postýlce, existuje spousta polohovacích kravin a mnoho vymožeností, nehledě na preventivní prohlídky kyčlí, tak návštěv pediatra, asi jen těžko dojde ke křivici. Představa, že vysadím Vigantol – chemickou sračku, a moje dítě hned bude mít kosti zleva doprava a budou mu trčet z hlavy a kroutit se do stran, mi přijde směšná. A tak dávám přednost sluníčku. Chodíme s Viki po zahradě a ukazujeme si, co kde je a co se kde děje. Zvídavě pozoruje svět okolo sebe, stejně tak jako já zvídavě pozoruju reakci její pokožky na sluníčko. Je to dobrý, alergie nehrozí. Jen ať si zvyká. Zásobuju ji tedy vitaminem D formou slunečních paprsků a zbytek dodávám mlíčkem.

A vzhledem k těm šíleným hicákům jsem už zase zatoužila zalézt si s Viktorií do bazénu. Teplotu jsem otestovala tak, že jsem vzala dítě do náruče, nahnula se a smočila jí nožičky ve vodě. Odpovědí mi byl jen totálně zděšený výraz a za dvě vteřiny hurónský řev. No tak teda ne, asi je to studený. Vzpomněla jsem si na scénu ze S tebou mě baví svět, jak chudáka Matýska myli v té ledové vodě. Začala jsem se smát.

„Vikís, copaak, to je to tak hrozný? Ty teda asi nebudeš po mně, protože já bych byla ve vodě furt. Ty jsi celá babička, voda musí mít pro tebe asi tak 22156 stupňů, jinak tam nevlezeš“ smála jsem se a přemýšlela nad tím, co si asi říkají sousedi a kdy na mě pošlou sociálku. Začala jsem se smát ještě víc. V té samé vodě, myslím tím teplotu, se před měsícem koupalo jen o měsíc starší miminko, které si to náramně užívalo… Takže Viktorie je jen herečka. No nevadí. Zabalila jsem ji nožičky do deky a nechala usnout.

Kolikrát přemýšlím, co tomu dítěti obléknout. Chvíli je zima, chvíli horko… Nejsem ten typ mámy, co nosí s sebou na procházky lodní kufr s výbavou „co kdyby náhodou“. Takže se kolikrát stane, že má malá studené nožičky. Ne moc. Jen trošku. Dřív jsem z toho byla úplně zděšená a přirovnávala tu chudinku k rampouchům, dneska ji podle počasí kolikrát obleču schválně i o něco míň. Představa, že mi nastydne hned, jakmile trošku foukne vítr, se mi úplně nelíbí. Zkoušíme kde co a je to super. Třeba jídlo. Prej: „Nejez brokolici, nadýmá.“. Brokolici miluju. Dva a půl měsíce jsem si ji odpírala, tak jsem se naštvala a uvařila brokolicovou polévku. A světe div se, nikdo z nás neskučel. Tělo dostalo další vitaminy místo plynů. Takže tohle byl další impuls k tomu „prostě zkoušet“. Čočku a hrách teda vynechám, to je jiná. Ale květák nebo ředkvičky, toho se nebojím. Když toho nesním tunu… A vůbec, jak jinak asi poznám, jestli to moje dítě může nebo ne?

Vzpomínám si na přípravu na miminko. Jak jsem prala a žehlila. Jak jsem prala na tříhodinový program přímo pro miminka. A hlavně bacha, abych měla prací přípravek přesně pro děti… Vydrželo mi to asi týden. Pak už mi to bylo jedno. Prala jsem v tom, co jsme měli doma, dala tam aviváž, která mi v krámu zrovna voněla. A kolikrát jsem některé kousky ani nevyžehlila. Toto testování kůže vlastní dcery dopadlo na výbornou. Peru tedy na hodinu v tom, co mám zrovna po ruce, a žehlím jen proto, že je to zmuchlané. A nezájem.

Naučila jsem maličkou koukat na televizi. Samozřejmě nechtěně. To jsem ji tak jednou položila na gauč, abych se převlékla, nebo já už nevím, a ona se najednou uklidnila. Sledovala obrázky v televizi a najednou usnula. Takže kolikrát, když potřebuju uvařit a dítěti se nelíbí spolupracovat se mnou přímo v kuchyni na lince, pustím jí Déčko. Od začátku jsem byla proti telce, ale teď nad tím přemýšlím, že vlastně ani nechápu proč. Na to, abych jí četla v noci pohádky, ještě moc rozum nemá, ale na telku evidentně ano.

A upřímně jsem ani nevěděla, že na tom déčku je toolik zajímavých pořadů pro ty děti.

Ne jen kraviny, ale fakt naučný věci. To se hodí. Když u telky nebude trávit dvacet hodin denně, tak mi ta hodinka naopak spíš maximálně pomůže. Bezva. Zase stíhám o milion věcí víc. Dítě poznalo zase kus světa a máma si chvíli odpočinula. Plusové body pro obě strany. Když nad tím tak přemýšlím, co je vlastně to kontaktní rodičovství? Nevím, jak si to mám představit. Z článků, co jsem četla, vyplývá, že maminky nosí děti v šátcích skoro furt u sebe a často praktikují i bezplenkovou metodu. To je hodně zajímavý. A myslím, že budu teď na pěst, když řeknu, že na tohle nemám čas. Copak čas. Jasně, je pro mě důležitý mít doma uklizeno, uvařeno a pracovat na své kariéře, i když dítě je pochopitelně pořád na prvním místě. Ale o co mi jde především, je to, aby se malá pomaličku učila samostatnosti. Pro někoho nepochopitelné, že ve třech měsících to není možné, ale myslím, že kdybych ji neustále nosila u sebe a uspávala jí a spala s ní v posteli, pochybuju, že by mi sama usínala a vydržela přes den v klidu ležet v kočárku nebo lehátku. Musím říct, že mi tenhle způsob strašně vyhovuje. Jsem jí pořád nablízku, ale stihnu všechno a ona citově rozhodně nestrádá. Takže holky, jestli dáváte svým dětem příkrmy už od třetího měsíce, nebo naopak nedáváte důdu, protože se bojíte, aby dítě neodmítalo prso, nebo šátkujete 24 hodin denně, je to fakt všechno jen vaše věc a určitě vám to tak vyhovuje, jinak byste to nedělaly. A super, jen tak dál! Tady jde přece o spokojenost vás i miminka, nebo ne? 🙂 Stop tabulkovým metodám a nesmyslům „To musíš, to nesmíš“.

My samy přece víme nejlíp, co můžeme a nemůžeme.

Jinak bychom si nezasloužily titul Moderní máma!

 

Naše nové praktiky a střípky z posledních dnů
Ohodnoťte článek
Veronika Zvonková
Jsem mladá maminka princezny Viktorky a nezávislá kosmetická poradkyně Mary Kay. Mou vášní je pomáhat ostatním cítít se dobře, plnit si své sny, podporovat je a být jim inspirací. Jsem odpůrce systému a neuznávám žádná pravidla společnosti. Každý máme možnost volby a každý jsme zodpovědný za život, který si sami vybereme!
Komentáře