Nezapomněli jsme tak trochu náhodou žít?

Sedím si tak ve své „kanceláři“ u počítače v naší nedokončené provizorní šatně bez dveří, která stejně do budoucna bude dětským pokojem a vyťukávám do telefonu jednu větu za druhou. Píšu si se Simčou, se kterou jsem strávila v podstatě celý svůj krátký život na vesnici a vzpomínáme na doby, kdy nám bylo těch dvanáct, třináct let. Strašně jsme si přály být dospělé a chodit do práce, vydělávat peníze a nakupovat hadříky o sto šest. Šminky na nás tak přirozeně nevypadaly, takže to byl jeden z dalších důvodů, proč jsme žily budoucností a těšily se na podpatky, rtěnky, kabelky, práci, respekt, vlastní bydlení… Avšak i přes tyhle naše sny a přání jsme si dokázaly přítomnost užít do každičké vteřiny. Co vzpomínka, to husí kůže. Co myšlenka na nějakou chvíli z minulosti, to prožitek….

Jsem toho názoru, že věk neurčuje dospělost, protože člověk časem získává akorát postupně větší rozhled a učí se. Jenže učí se průběžně celý život, takže na téma DOSPĚLOST by se dalo diskutovat možná týden. Nevěřím tomu, že člověk v patnácti letech miluje méně než ve čtyřiceti, a nevěřím tomu, že život se nedá prožít ve čtyřiceti tak jako v patnácti. Ano, člověk se mění, přibývají starosti a ty utváří naši osobnost. S každým krůčkem dál se naše myšlenky mění a naše JÁ kolikrát ani neví, kdo je. Vzpomínáme na ty hezké časy a neuvědomujeme si, že žít s naprostým prožitkem jsme kdysi dokázali. Proč bychom to nedokázali i teď? Asi si říkáte, co já tak můžu o tom životě vědět. Ještě jsem nic nezažila, ve svých dvaadvaceti. Ale co je to vlastně to NĚCO ZAŽÍT? Zažít dluhy? Zažít exekuce a rozchod, rozvod?

Proč bych tohle měla zažívat, když nebudu dělat kroky, které k takovýmto situacím budou směřovat? Každý se rozhodujeme nějak a podle toho se NĚJAK utváří náš život. Podle mě vůbec nezáleží na tom, odkud jste, kdo jste, nebo kolik vám je let. Důležité je, jak se cítíte a jak jste spokojeni. Většina lidí bohužel moc není a takových lidí přibývá. Takoví lidé jsou většinou ti, kteří poučují o životě a kážou o něm, jako kdyby se jednalo o hotovou jízdu pekelnou… Lidé, kteří jsou zdeptaní svým životem a běhají jako křeček v kleci sem a tam a neví, kudy ven. Kudy uniknout z toho úmorného života plného starostí, nervů a stresu a nenaplněných snů, které už jsou dávno zapomenuté… Těší se na důchod (pokud se neobjeví nějaká ošklivá choroba v důsledku stresu) a v důchodu se stanou smutnými a protivnými babičkami a dědečky a nakonec odejdou, aniž by ten život skutečně nějak prožili.

Při cestě do práce, z práce, nebo jen takovém tom bloumání po Plzni, pozoruji lidi, a je mi kolikrát z toho opravdu úzko. Žádný úsměv, jen zakaboněné tváře. Skupinky školáků dychtivě hltají displaye svých telefonů a pochybuji, že by si i všimli, kdyby jejich kamarád stojící vedle, omylem nastoupil do jiného autobusu… Všichni jen někam spěchají. Všude, kam se podívám, tam je reklama „nutící“ zákazníka utratit svoje peníze. Peníze, o kterých si myslí skoro každý, že jsou zdrojem všeho. Doba materialismu nás úplně pohltila a my se tak slepě honíme za něčím, co vlastně ani neexistuje. Vzpomínáme na hezké časy a nedokážeme udělat žádný krok pro to, abychom ty hezké časy vytvořily i z chvil současných. Nežijeme v přítomnosti, ale naopak se snažíme někam uniknout a pořád čekáme na tu AŽOVITOU chvíli. Až vyhraju ve sportce, začnu žít. Až najdu dobrou práci, budu víc v pohodě. Až tohle, až tamhleto… Neusilujeme ani tak o to, jak se cítíme, ale jak vypadáme před ostatními…

Naslouchejte dětem

Mám jedenáctiletého brášku, se kterým si strašně ráda povídám. Ono vlastně všeobecně s dětmi. Je to úplně něco jiného, než se bavit s dospělým. Říkáte si, co se asi tak můžete dozvědět od dětí, které nic neví. Jenže děti jsou mnohokrát mnohem chytřejší, než ti dospělí. Často se brášky ptám na jeho názory, co by dělal například v mé finanční situaci. Jak by se zachoval, co by vymyslel. Šokují mě jeho nápady, které střílí bez rozmyšlení a naprosto spontánně. Nepřemýšlí, prostě koná. Nevidí problém, vidí naopak možnost jak danou situaci jednoduše řešit. Líbí se mi pozorovat ho, když si hraje, když zlobí… Vzpomínám si na ty chvíle, kdy jsem taková byla i já. A jsem ráda, že velká část toho dítěte ve mně stále zůstala, jinak bych nežila život takový, jaký chci a nechala se zmanipulovat „dospělými“ názory na téma Život.

Zkuste se na téma Život chvíli bavit s malým dítětem a uvidíte ten rozdíl. Pozorujte jeho chování, vnímejte jeho pocity a zkuste si z toho něco vzít. Je fascinující, jak se děti dokáží radovat z toho, že svítí sluníčko. Že prší, nebo že na obloze vidí ptáčky. Je neuvěřitelné, jak je dokáže rozplakat to, že nemohou mít to, co by chtěli, přestože po zbytek života tímto stylem žijí. My lidé jsme součást přírody, ale vytvořili jsme tu něco, co přírodu už moc nepřipomíná. Vraždíme se mezi sebou, nenávidíme se kvůli věcem, které jsme sami vymysleli, nadáváme si kvůli situacím, které jsme sami vytvořili, a nechápeme to skutečně důležité. Nechápeme, PROČ jsme se vlastně narodili a nechceme to ani pochopit. Stali jsme se obětí systému, obětí peněz a majetku a odcizujeme se od těch, které jsme milovali, nebo stále milujeme, a co hůř, naprosto dobrovolně. Žijeme zaběhlý stereotypní život a představa, že bychom měli něco změnit, je pro nás stejně děsivá asi tak jako nějaká závažná nemoc.

Proč se ale tak moc bojíme vlastních nových činů, když činy, které jsme dosud konali, nás dostali do této situace, kterou chceme změnit?

Co vlastně chceme?

Říkáme, že zdraví je to nejdůležitější, ale dobrovolně se stresujeme tím, že nenávidíme, děláme něco, co nás nebaví a ubíjí a pro své tělo nic neděláme. Říkáme, že peníze nejsou důležité, ale hledáme si různé melouchy, brigády, prodáváme majetek… Našim dětem odmala tlučeme do hlavy, aby se co nejlépe učily a byly chytré, přestože to, co se učí, jsou mnohokrát naprosto nepotřebné a nedůležité zbytečnosti, které brání rozvoji jejich skutečného talentu a osobnosti. Děláme neustále pravý opak toho, co vlastně chceme a chybu vidíme všude množně, jen ne v sobě…

Pokud někde uvnitř vás rezonuje nespokojenost, nezahánějte tuhle myšlenku někam do ústraní. Naslouchejte jí. Zastavte se a vnímejte to, co se kolem vás děje. Žijte. Skončí svět, když vám ujede autobus? Vždyť přece jede další! Umřete, když si za svoje poslední peníze dopřejete něco, co vám dělá radost? Ne!

Zastavte se a uvědomte si, že to, že vůbec můžete žít, je obrovský dar!

Uvědomte si, kolik máte možností a co vlastně všechno můžete dokázat! Uvědomte si, že tisíce kilometrů od vás žijí děti, které musí pracovat i v šesti letech každý den po dobu šestnácti hodin, nebo že jinde zase právě trýzní vdanou ženu, která se zapovídala se svým známým na ulici…

Zahoďte ty telefony, když jdete na kafe s kamarády, nebo jedete za rodinou! Pochopte, že jinde někdo o svého nejbližšího právě přišel a dal by cokoli za to, být s ním. Nechte auto doma a jeďte autobusem, na kole, nebo pěšky! Co by za to dali ti, kteří ujdou sotva pár kroků v důsledku závažných onemocnění. Jestli vás štve způsob vlády, neseďte doma v průběhu voleb a nenadávejte! Využijte toho, že máte volební právo, a že nejste utlačováni nějakým náboženstvím nebo krutopřísnou výkonnou mocí… Buďte vděční za to, co máte, a uvidíte, že váš život se rozzáří o sto procent.

Jak můžete chtít více, když nedokážete přijmout ani to, co máte nyní? Že nejste krásní a hubení? No a co! Tělo se ve většině případech změnit dá a pokud sebe přijmete takového, jaký jste, přijmou vás i ostatní. Život není nefér. Každému příroda nadělila něco, s čím si musíme poradit jen my sami. Každý jsme jiný záměrně, takže nemá cenu se snažit to změnit. Příroda je mocnější. Spokojenost a nádherný život pramení v nás, nikoli v ostatních. Poslouchejte svá srdíčka a vnitřní hlas. Věřte sobě a svým pocitům a vychutnávejte si život s naprostou vděčností a plnými doušky, i když si lidé okolo vás budou ťukat na čelo, že se nehoníte a nestresujete. Zkuste sem tam udělat něco jinak. Jděte do práce jinou cestou, můžete tak potkat někoho, kdo třeba váš život ovlivní. Zkuste změnit stravu, vaše tělo vám poděkuje. Mějte se rádi takoví, jací jste a uvidíte, že váš život nabere úplně jiný směr! 🙂

Nezapomněli jsme tak trochu náhodou žít?
Ohodnoťte článek
Veronika Zvonková
Jsem mladá maminka princezny Viktorky a nezávislá kosmetická poradkyně Mary Kay. Mou vášní je pomáhat ostatním cítít se dobře, plnit si své sny, podporovat je a být jim inspirací. Jsem odpůrce systému a neuznávám žádná pravidla společnosti. Každý máme možnost volby a každý jsme zodpovědný za život, který si sami vybereme!
Komentáře