Normy a pravidla dnešní společnosti

Všichni si tady tak poklidně žijeme na jedné planetě a využíváme toho, co nám život nabízí. Nebo si to aspoň myslíme. Vyděláme si peníze v práci, jdeme do obchodu a koupíme si oblečení, jaké se nám zalíbí. Koupíme si k jídlu to, co chceme. Vždyť máme tak obrovský výběr! A co teprve večer u televize? Máme set top box ( nebo jak se to píše, já ani nevím pořádně co to je ) a můžeme si pustit jakýkoli program se nám zlíbí! Dřív takové možnosti nebyly. Jídlo bylo na příděl, oblečení měli skoro všichni stejné, pracovní pozice byly na jedno brdo a ty lepší téměř nedostupné. Jenže postupem času a nástupu demokracie se doba začala dost rychle měnit a s novou technologií a pracovními příležitostmi by jeden očekával, že přijde i jiná morálka… 

Nevím, co se vlastně stalo a proč se to stalo, ale postupem času, místo toho, aby lidé začali využívat opravdu VŠECH možností, které jim nabízí dnešní doba, se začali uzavírat jakoby do sebe. Ničemu nedůvěřují, nic neočekávají, nechají se prostě jen tak bezcílně unášet životem, kterému otročí. Každé ráno vstávají do práce, kterou nenávidí. Sní o tom, jak leží na slunečné pláži, jak mají spoustu peněz nebo milujícího partnera a jsou přesvědčeni o tom, že tohle je něco, čeho nikdy v životě nedosáhnou.

Paradoxem toho všeho je, že náš národ si před xxx lety zvolil demokratický způsob vlády. To znamená, že se chtěl svobodně vyjadřovat, rozhodovat se a svobodně jednat. Ovšem lidé dávno zapomněli na to, že doba, kdy díky socialismu byli líní nepracující šmejdi zavíráni a my je tak nemuseli živit z vlastnoručně vydělaných peněz, dávno pominula. Doba, kdy novomanželé dostali vlastní byt buď zadarmo, nebo za směšnou cenu. Nebo až když měli děti? Já nevím, já v té době nežila. Ale vím, že lidé si zvykli na to, že něco DOSTALI. Zvykli si na normy a pravidla, která jim řídila životy a podle toho žili. Zda byli šťastní, nebo ne, to nevím. Ale jedno vím jistě. Nikdo z nich si ještě nezvykl nebo prostě nezaregistroval, že ta doba je pryč.

K moci se dostali chamtiví odporní nelidové, kteří myslí jen na vlastní kapsu, ale to, že jsme si je zvolili sami, to již přijmout nikdo nedokáže. Znechucení a zklamaní, že nic nemáme se před volbami zavřeme doma a volební lístky hodíme do koše s tím, že to nemá cenu… Máme naší slavnou demokracii, kterou jsme tak moc chtěli, ale jak toho využít, ví jen někteří, a ti jsou právě terčem posměchu. Není to trošku postavené na hlavu?

Jedna ovečka, dvě ovečky…

Člověk jako jedinec si absolutně nedokáže připustit žádnou chybu. Takových lidí, kteří to naopak dokáží, znám velice málo a je to velká škoda. Skoro všichni si myslí, že za jejich život je zodpovědná rodina, partner, nebo tam někdo nahoře. Neuvědomí si, že jsou to právě oni, kdo má možnost volby.

Když jsem ještě pracovala v Nepronu ve fabrice, povídala jsem si s jednou kolegyní o tom, co budeme vařit další den. Abych nezůstala pozadu a aspoň trošku zapadala, začala jsem: „To je strašný, člověk furt nic nestíhá… Z práce, do práce… Vařit…“ Odpovědí mi bylo: „No, holka, počkej, až budete mít děti! To teprv poznáš. Ale co…Má to tak každej…“ Ano. Takovou odpověď jsem čekala, ale v tu ránu do mě vjel takový vztek… Něco uvnitř mě se začalo bouřlivě vzpouzet a já jsem věděla, že JÁ nejsem KAŽDEJ! Nikdo není KAŽDEJ! KAŽDEJ je jen ten, který chce KAŽDÝM být! A to já jsem nikdy nebyla. Tuhle odpověď budu mít na paměti asi do smrti…

Lidé za každou cenu chtějí jít s davem a žít si tak v tom svém stádečku ovcí. Kdyby totiž jen trošku vystrčili hlavu, stali by se terčem posměchu, a to by byla potupa! Aby se o nich někde něco šuškalo… To tak! Normy a pravidla je zcela ovládají. Ba ne, oni si to myslí. Ale dělají si to sami a vytváří si nějaká měřítka, podle kterých hodnotí druhé. Jakmile nejste jako oni, jste vlastně idiot!

Moc lidí mě zrovna v lásce úplně nemá. Vždycky mi to bylo strašně líto a připadala jsem si méněcenná a snažila se zapadnout do davu. Něco uvnitř mě to ale prostě nedovolilo. Věděla jsem, že jsem podle NICH jiná… A to znamená špatná. Postupem času těch lidí, kterých jsem se držela alespoň jen proto, abych zapadla, ubývalo. A to, protože jsem pochopila jednu zásadní věc. Pravidla a normy prostě neexistují! Neexistuje žádné stádo, do kterého se musíme řadit a fungovat….

Kdysi dávno, když jsem se poprvé nadechla a hlasitě rozplakala na celý porodní sál, dostala jsem jeden obrovský dar. A tím byl život. Přestože jsem byla vychovávána v normách a pravidlech, kdy mi říkali, abych se dobře učila a měla skvělé známky, abych tak měla dobrou budoucnost, chtěla jsem si tak nějak žít po svém.

Na jednu stranu jsem nesměla kouřit, přestože půlka třídy už v sedmé třídě kouřila, na druhou stranu, když spolužačka přinesla jedničku z matiky a já pětku, nikdo nechápal, proč se nemůžu učit jako ona… Měla jsem svůj svět. Byla jsem hodně naivní a důvěřivá a jako indigové dítě vše chtěla zkoumat a vítala změny. Chtěla jsem každému jen pomáhat. Všichni mě varovali. Pracovat budeš celý život, tohle nefunguje, tutomu nevěř… Nikdo nechápal, když jsem do školy ve druháku přišla oblečená jako EMO a druhý den jako barbie.

Brzy jsem si řekla, že když nikdo nechápe mě, proč bych měla chápat já ostatní? Vydala jsem se tak na svou vlastní cestu a odhodila zábrany úplně. Kdo z vás to nezažil, tak asi těžko pochopí, jak reagovalo moje okolí, když jsem za tři roky vystřídala asi 10 pracovních pozic a měla z toho srandu. Panebože, co důchod! Panebože, co mateřská! Ježiši, a co si o tobě pomyslí kdekdo… Vždyť už tě nikdo nezaměstná… Jenže, přestože mi matika nikdy nešla a logický věci mi smysl prostě nedávaly (protože to jsou zase nějaká debilní pravidla), dokázala jsem si snadno spočítat, jak ten život je sakra krátkej… Dokázala jsem si spočítat i ty možnosti. Moje naivita a touha po zkoumání mě vystřelila do nebeských výšin a dneska se každému názoru typu „Ty na to přijdeš, ty to poznáš…“ musím opravdu jen smát. Věřila jsem, že peníze jsou jen pro bohatý, protože systém mně tomu takto naučil. Ale musela jsem pochopit také, že ti bohatí nebyli vždy bohatými… Že šťastní lidé nebyli vždy šťastnými.

Začala jsem vnímat intenzivněji tu nenávist a zlost okolo sebe a čím dál víc si uvědomovala, kým se nechci stát. Teď jsem ještě větší vyvrhel, protože jsem opravdu strašně šťastná a škrtám si jeden sen za druhým. Píšu články, dělám do marketingu, pracuju na nové postavě, pomáhám přítelovi s leštěním aut, rozjíždíme další nové bomby (které zatím vypouštět nebudu, ale vím, že to bude neskutečná pecka), zajímám se o investování, chodím do práce, vařím a uklízím, stěhuju a maluju místnosti doma, doučuju češtinu a sem tam jdu někam fotit. Nemůžu se totiž furt nabažit těch nekonečných možností a příležitostí, co ten život nabízí, přestože se v podstatě zastavím v noci. Jenže ty nabídky už chodí samy a ten pocit, že jste opravdu dobří, že vás opravdu někdo dokáže ocenit a že za odměnu si můžete dovolit vybavit další místnost doma nebo jet na menší dovču, a to díky činnosti, která je vám opravdu blízká, je fakt k nezaplacení….

Realita je pouhý postoj každého z nás!

Nejhorší je, že lidé prostě vidí problémy tam, kde vůbec nejsou. Neuvědomují si, že to, co je skutečně relevantní, je jen jejich reakce! Jeden den se můžete cítit skvěle a být vděční za všechno, co máte a užívat si, druhý den se ale pro změnu můžete cítit mizerně a nadávat na celý svět, přestože ten den bude vlastně úplně stejný jako ten předchozí…

Normy a pravidla neexistují, možná tak v Ústavě, autoškolách apod… Tam to význam má. Ale pravidla v životě si určujeme každý z nás. A to, jestli někdo bere 15 000,- nebo 60 000, není zásluha zaměstnavatele, ale opět naše. Je to jednoduchý. Když máte chuť na guláš, jdete, nakoupíte maso a uděláte guláš… Chcete si pustit Ordinaci, tak jdete, zapnete telku a pustíte si ji… Proč tedy mít někomu za zlé, že se MÁ, když sám chtěl a něco pro to udělal?

Jak se říká:

Žít začnete tehdy, když přestanete řešit to, co si myslí ostatní… 

 

Normy a pravidla dnešní společnosti
4 (80%) 1 vote
Veronika Zvonková
Jsem mladá maminka princezny Viktorky a nezávislá kosmetická poradkyně Mary Kay. Mou vášní je pomáhat ostatním cítít se dobře, plnit si své sny, podporovat je a být jim inspirací. Jsem odpůrce systému a neuznávám žádná pravidla společnosti. Každý máme možnost volby a každý jsme zodpovědný za život, který si sami vybereme!
Komentáře