Podnikatel vs. zaměstnanec? Proč jsou oba tábory odsuzovány, když je jeden na druhým závislý?

Často slýchávám věty: „Verčo, a proč jako nejdeš normálně do práce jako chodí všichni? Proč to furt pokoušíš?“

Vím, že moje první podnikatelské krůčky vedly do slepé uličky. A díky tomu jsem se právě naučila, jak to dělat správně. Nepatřím holt mezi ty, kterým všechno dojde hned a vše zmáknou na první pokus. Vždyť i řidičák jsem udělala až napočtvrté a troufnu si říct, že řídím líp než kdekdo, kdo jízdy udělal hned napoprvé. Myslím, že počet pokusů nikdy nevypovídá o tom, jak je v daném oboru člověk dobrý. Spíš ta vytrvalost. Člověk musí být trpělivý a opakovat tu činnost pořád dokola, dokud to nedá a aby v tom fakt dobrý byl. Pokud to teda fakt tak chce. Jako malé děti. Taky i přes rozbité hlavy, ruce a nohy, sedají na kolo pořád a pořád, dokud tu rovnováhu při jízdě prostě neudrží… Ve škole nás sice učí teoreticky jak co máme dělat, ale sami všichni moc dobře víme, že profíkem není ten, kdo má dvacet osm titulů, ale ten, kdo v praxi skutečně odvádí nějaké výsledky.

Podnikatelé a zaměstnanci jsou úplně odlišní lidé.

Odlišní ve způsobu myšlení. To, co se honí v hlavě člověku, který podniká či podnikat chce, nemůže zaměstnanec nikdy pochopit a naopak. Může to jen respektovat. A to je naprosto v pořádku, protože z ekonomického hlediska je naprosto nemožné, aby všichni byli zaměstnanci, nebo všichni podnikali. To prostě nejde.

Já nejsem žádná úspěšná podnikatelka. Jak říkám, zatím. Protože jsem teprve na začátku a mám maximální trpělivost na to, abych toho snu dosáhla. Nikdy se nevzdávám. Takže i když výsměch a nepochopení docela bolí, stejně vím, že MUSÍM jít dál. Tak jako v té autoškole. Proto už se ani nenamáhám nikomu nic pořádně vysvětlovat, protože to prostě nemá cenu. Moje věta „Mám hrůzu z toho, že budu muset jít po mateřské do práce“ je pro někoho dost urážející. Většina lidí ji totiž vnímá jako „Jsem líná kráva, co nechce makat.“ Berou to jako povyšování se formou „Já jsem něco víc než vy všichni, kdo chodíte do práce, takže by to bylo pod mojí úroveň, stejně jako vy“.

Jenže, tak to není. V tomhle článku bych vám ráda objasnila dva různé pohledy. Mám sice podnikatelské myšlení, ale od června 2014 do června 2017 jsem byla zaměstnaná a pohybuji se z 99 % mezi nepodnikateli. A vlastně i od října do letošního března využívala brigády. Je to super, když člověk nemá z čeho zaplatit, co musí, a je třeba rychle sehnat peníze. Proto nikdy nepochopím ty kecy, že práce není. Ale teď k věci:

Podnikatel

Podnikatel nevnímá práci jako práci. Co je to vlastně práce? Většině lidem naskočí husí kůže, protože si to pojí s něčím, co MUSÍ dělat. MUSÍ dělat, aby se uživili. Podnikatel ale nepracuje, protože MUSÍ. Ale proto, aby zaplatil za složenky, jídlo atd. atd. A to je sakra rozdíl. Když mi někdo řekne: „Ale já musím chodit do práce“, mám sto chutí mu říct pravdu: „Nemusíš, ty jen musíš vydělat na ty složenky. Jak, to už je tvoje volba“. Jenže nemá cenu se dohadovat. Kdo to chce pochopit, pochopí to. Kdo ne, tak skutečně MUSÍ do té práce chodit a evidentně sám sebe odsuzuje žít život, který ho nebaví.

Podnikatel miluje riziko. Je to člověk, který má rád vše pod kontrolou. Který má nápady a umí si je prosadit. Je to obchodník. Člověk, který miluje práci s lidmi a oblast prodeje. Je to osoba, která si potrpí na vlastní organizaci času. Že ráno vstává, kdy chce. Chodí spát, kdy on chce. Pracuje, kdy on sám chce. Ve svůj vlastní prospěch. Rozhodl se tak, takže bere zodpovědnost za všechno, co dělá. Pokud spolupracuje s jinými lidmi, ať už má zaměstnance či jedná s investory a MUSÍ pracovat zrovna v určité dny, dělá to JEN pro sebe. Odměnou mu však jsou nemalé peníze.

Podnikatel nechce být ničím limitován a omezován. Nesnese, aby nad ním někdo stál a říkal, co jak má a nemá dělat. Aby mu dokonce někdo určoval, kdy má jíst nebo jít na záchod! Je to velice trpělivá osoba, která radši bude pracovat tři roky zadarmo, než aby byl 40 let zaměstnán. Proto si maximálně uvědomuje hodnotu peněz a umí s nimi nakládat. Má rozpočet, aby měl přehled, kolik může utratit a minimálně 10 procent z výdělku stejně zainvestuje. Peníze točí, protože ví, že peníze dělají peníze. Nesnáší dluhy. Uznává jedině dobré dluhy, a tedy dluh, který vytvoří další peníze. Třeba úvěr na rozjezd podnikání či na investice. Dělá to, co ho baví. To, co miluje. Kdy chce a jak chce. Jeho práce jeho koníčkem, kterému by se věnoval ve volném čase. A především se vyžívá v tom, že se každým dnem posouvá kupředu, učí se a rozvíjí svou osobnost.

Zaměstnanec

Máme dva druhy zaměstnanců. Člověk, který svou práci nemá rád, a tedy nešťastný zaměstnanec, a pak ten, který dělá to, co ho baví – spokojený zaměstnanec. I mezi těmito dvěma lidmi je velký rozdíl, protože nešťastní zaměstnanci si myslí, že se proti nim spiknul celý svět a jsou skálopevně přesvědčeni o tom, že to prostě MUSÍ dělat, že o tom ten život je. Ale spokojený zaměstnanec dělá práci, která ho naplňuje. Pracuje v oboru, který je mu blízký, a proto odvádí dobré výsledky.

Zaměstnanec je většinou člověk, který nerad něco organizuje. Člověk, který si netroufne nést zodpovědnost za něco velkého. Podnikání pro něho znamená obrovské starosti a především nejistotu. Zaměstnanec nerad riskuje. Potrpí si na pohodlí a jistotu. Ví, že každý měsíc mu na účet přijde tolik a tolik peněz, takže se vždy podle toho dokáže zařídit. A třeba i na rok dopředu. Jakože třeba našetřit si na dovolenou. Většinou ale není trpělivý a ví, že díky zaměstnání nikdy nedocílí nového auta, vlastního bydlení nebo luxusní, opakuji, luxusní dovolené. A proto si bere půjčky. Aby uspokojil své potřeby. Ví, že má každý měsíc jistý příjem, takže dokáže vše v pohodě splácet a přiotm má to, co chtěl. A hned. Těmto lidem nevadí, že mají nějakou pracovní dobu. Naopak jsou velmi rádi za to, že nemusí řešit sociální a zdravotní a daně. Všechno za ně řeší zaměstnavatel. Pokud se zaměstnanci práce přestane líbit, jde a najde si jinou. Ví, že když onemocní, zaměstnavatel mu i přesto bude posílat peníze. Ví, že když přijde mateřská, má jistý příjem ještě několik měsíců, a nemusí hnout ani prstem. A taky ví, že si nadělává na důchod. Představa, že podniká a musí si našetřit na mateřskou či na důchod, je pro něho děsivá.

Nechci, abyste si mysleli, že je článek na někoho mířen. Ani náhodou. Článek jen pojednává o OBECNÉ definici dvou různých „táborů“, které se však navzájem absolutně nechápou. A je to v pořádku, protože kdybychom byli všichni stejní, nemohla by ekonomika fungovat.

Strašně se mi na životě ale líbí, že má skutečně neomezené možnosti. Nebo aspoň dnešní doba. Můžete se rozhodnout, jaké zaměstnání chcete mít. Můžete si vymyslet a doslova vycucat z prstu, jak by měla vypadat vaše vysněná firma a následně to uskutečnit. Je to jako katalog. Listujete a vybíráte si to, co se vám líbí. Pak stačí jen zaplatit a je to. Máte to. Tak proč tolik nenávisti a závisti, že tenhle se má a tenhle se nemá? Proč jsou podnikatelé nazýváni jako zloději, když pracují třeba i několik let zadarmo a téměř v kuse? Obětují neuvěřitelné množství peněz, nervů a často i lidí okolo sebe, aby si splnili ten jejich sen, jehož zhmotnění jim právem náleží? Proč jsou zase některými podnikateli zaměstnanci nazýváni jako Stádo tupých ovcí, když nebýt jich, nemohly by jejich firmy existovat?

Nezapomeňte. Nikdy nevidíte do hlavy toho druhého, takže nelze soudit. Rozhodnutí je ale vždycky na každém z nás. Ne VŠICHNI můžou spadat do jednoho z táborů. Ale KAŽDÝ může.

 

Podnikatel vs. zaměstnanec? Proč jsou oba tábory odsuzovány, když je jeden na druhým závislý?
Ohodnoťte článek
Veronika Zvonková
Jsem mladá maminka princezny Viktorky a nezávislá kosmetická poradkyně Mary Kay. Mou vášní je pomáhat ostatním cítít se dobře, plnit si své sny, podporovat je a být jim inspirací. Jsem odpůrce systému a neuznávám žádná pravidla společnosti. Každý máme možnost volby a každý jsme zodpovědný za život, který si sami vybereme!
Komentáře