Podzimní Riedingtal aneb „Nevinná procházka po Alpách“

Když jsem 3. října 2017 zase spatřila první obrysy těch přenádherných kopečků, nemohla jsem se už dočkat, až budeme na místě! Alpy jsme letos jeli navštívit potřetí, za rok počtvrté. Takže jsme za jeden rok stihli vidět hory na jaře, v létě, v zimě a nyní právě i na podzim!

Nebudu lhát, rozhodnutí cestovat po „okolí“ bylo příjemnější především pro mně, ale druhá dovolená v této podobě nebyla až tak z mojí hlavy.

Původně to měl být Egypt. Tunisko, nebo tak něco. Prostě první let v životě někam za teplem. Jenže představa, že týden ležíme na pláži ve vedrech byla tak úděsná, už jen, když jsme si vzpomněli na srpnovou Itálii, že Tom začal mluvit spíš o Švýcarsku. Termálky tam nahoře a okolo nás zasněžené vrcholky. Co krásnějšího si můj mozek dokáže představit? Z té nadšenosti mě okamžitě vyvedly ceny ubytování, takže i naděje na vyjížďku ledovcovým expresem uvadla asi tak jako můj úsměv při počítání celkové ceny pobytu včetně jídla a dopravy za cca 5 dnů…

A protože jsem brzy stejně zjistila, že jsme si ze sprnové dovči přivezli miminko v bříšku, nějaká naděje na let někam do těchto exotických zemích upadla v zapomnění zrovna tak! No a najednou se zrodil plán na trip po Čechách, přičemž mi Tom přislíbil, že ty Alpy ještě letos naposledy zkoukneme… A teď jsem to hodlala vzít se vší parádou! Žádná lanovka, žádný koukání z auta, žádná půlhodinová vycházka pod kopci…

Protože jsme jeli z Krkonoš, byli jsme vybaveni na ťapání. K mému úděsu nás v Rakousku zastihlo vyloženě nechutné počasí, takže už už jsem se smiřovala s nejhorším. Abychom si cestu ale zpříjemnili a nevnímali ten nechutný déšť, prozpěvali jsme si Františka Dobrotu pořád dokola. Jako zázrakem se počasí začínalo zlepšovat. Mraky ustupovaly a horské vrcholky se mezi nimi začaly nořit jako nějací obři, příbližující se stále blíž a blíž. Zase jsem měla na krajíčku. Cítila jsem se naprosto úžasně a pod vlivem hormonálních mejdanů prvního trimestru zírala na tu parádu a představovala si, jak zítra budeme ťapat uprostřed těch kopců, absolutně mimo civilizaci.

Sice jsem ještě nevěděla, jak Toma překecám k větší procháze, ale v tu chvíli jsem to neřešila. Umírali jsme hlady, ale cíl byl na dosah a s ním i očekávaná večeře. Zakotvili jsme v rodinném rakouském penzionu nedaleko Sankt Michael im Lungau, tedy maličký kousek od místa, kde jsme se při návratu ze srpnové dovolené doslova brutálně ztratili…

V okolí našeho hnízdečka se tyčily dechberoucí skály a zelenohnědé kopce. Za hotelem se pásly ovce a kozy. Soudila jsem tedy, že jde o nějakou menší farmičku, přičemž moje tušení se potvrdilo později při večeři.

Celý celý pension Blasiwirt byl ze dřeva. Věděla jsem, že v Rakousku neseženeme za hezký peníz nějaký super luxus, tak jsem při výběru volila aspoň rodinnou atmosféru. Něco podobného už jsme zažili v listopadu 2016 v Mayrhofenu, na který oba moc rádi vzpomínáme, byť se jednalo o pouhý dvoudenní pobyt.

I když jsme oba dle fotek přibližně věděli, do čeho jdeme, počítali jsme raději s horší variantou. Nakonec jsme byli opravdu mile překvapeni. Pokoj byl útulný s obrovskou dřevěnou pavlačí. Docela velký a s hezkou koupelnou. Překvapila mě velikost předsíně. Na chvilku jsme sebou plácli do postele, abychom otestovali její pohodlí, a následně vybalili, vykoupali se a odebrali se na večeři. Byla jsem jako na trní. Za ty naše výletíčky jsem si tak moc oblíbila to pohoštění, takže jsem už jen v duchu porovnávala přístup obsluhy, samotný vzhled jídelny, jídla a hlavně tu chuť. Pocit, že jsme skoro doma, se mě zmocnil okamžitě, jakmile jsem viděla ten stůl. Maličká útulná dřevěná jídelnička zela prázdnotou. Paní „domácí“ nás s úsměvem odvedla k jednomu z krásně prostřených stolů, a dotázala se na pití. Tom musel pochopitelně ochutnat rakouské pivo, a musím říct, že tohle chutnalo i mně! A to pivo nesnáším! Asi metr od našeho stolu bylo něco jako bar. Na něm stálo asi šest velkých sklěněných misek plných různých salátů. Protože jsem hlady šilhala, musela jsem ochutnat od každého něco. Nevolnosti naštěstí trochu ustoupily, takže jsem se rozhodla rozvášnit.

Polévka byla unikátní! Přinesli nám velikou misku nějakého poctivého vývaru s jedním obrovksým játrovým knedlíčkem. Lepší vývar jsem nikdy nejedla. Protože jsme při příjezdu na recepci jídelnímu lístku moc neporozumněli, prostě jsme něco vybrali a doufali, že to bude v pohodě. A že bylo! Zanedlouho nám na stole přistála docela slušná porce tří druhů masa s gratinovanými bramborami. Hovězí, věpřové a kuřecí. K mému překvapení mi v porovnání se zbytkem na talíři kuřecí chutnalo nejméně. Bylo jasné, že jde o domácí chov, co se masíčka týče, protože masa bylo požehnaně a chuť byla úplně jiná než u nás. Tuhle dobrotu jsme zakončili dezertem v podobě nějakého spešl pudinku a úplně nacpaní jsme se celí nadšení odebrali do pokoje. Večer mě samozřejmě chytla těhotenská depka, takže jsem si na půl hodiny sedla do koupelny do kouta a řvala jak malá, když jsem se viděla v zrcadle. K tomu mi zase bylo špatně, pálila žáha a cítila jsem se celkově hrozně. Nemohla jsem se dočkat zítřku, kdy hlásili slunečné počasí a my měli namířeno do hor…

„Sluníčko, vstávej, za chvilinku bude snídaně!“ budila jsem na druhý den ráno Toma zabalená v ručnících s maskou na obličeji.

Cítila jsem se pro změnu naprosto perfektně, přestože jsem měla pocit, že se pozvracím. Věděla jsem ale, že se potřebuju najíst. Nechala jsem svého milého vyklubat, vykoupat, oblíknout a zapálit, a následně jsme vyrazili dolů, opět plní očekávání. Oba jsme si rakouské snídaně zamilovali, protože ty jejich sýry a šunky nepřekoná snad vůbec nic! Když jsme spatřili ten skromný výběr naprosto úžasného jídla i tady, zatetelili jsme se blahem. Neměli jsme vajíčka ani párky, ani slaninu. Zato nás překvapily teplé křupavé celozrnné houstičky prapodivného tvaru, které ani nešly strčit do pusy, jak byly velké. Největším překvapením bylo bio máslíčko a domácí džemy a ty lahodné uzeniny a sýry. Nacpali jsme se k prasknutí a odkutáleli se nahoru sbalit věci. Tomáš trval na tom, že ještě musíme umejt auto, protože objevil nedaleko ruční myčku.

Jeli jsme tedy jako dva blázni asi deset kilometrů na opačnou stranu, než byl náš cíl, abychom náhodou nevyplašili v národním parku nějaké to zvířátko „maskou“ našeho Golfíka… Při té příležitosti jsme si rovnou koupili sváču (ta Billa v Rakousku se absolutně nedá srovnat s tou naší) a konečně vyrazili. Protože cesta do Riedingtalu am Zederhaus byla poněkud zajímavá „nejspíš silnice třetí trídy“, nezapomněli jsme se s Tomem pohádat na téma, kdo je blbější navigátor – zda já, nebo samotná navigace. Naštěstí jsme se úspěšně vymotali ze zatáček a začali stoupat. Po včerejším dešti nebylo ani památky, sluníčko svítilo o sto šest a kopečky se postupně čím dál víc zvětšovaly. Brzy jsme dojeli k jakési boudičce, u které seděl starý pán a poslouchal rádio. Stáhla jsem okýnko:

„Hello, we want to go to Riedingtal for all day. What is price?“ začala jsem ze sebe loudit, ale pán vypadal, že z toho zrovna moc moudrý není. Nejspíš moc anglicky neuměl. Oba jsme se na sebe s Tomem podívali a usmáli se, když jsme zaregistrovali jeho oblečení, vybavení boudičky a především tu hudbu, která se linula z rádia. Tohle byl ten nejtypičtější bača na světě! Starý a milý dědeček v kostkované košili s úsměvem na tváři… Nějak se nám s ním podařilo domluvit, vytiskl nám vstupenku a poradil, kudy dál.

Překvapilo mě, jak je tento národní park obrovský. Pořád jsme stoupali. Několik kilometrů nahoru a já nepřestávala vycházet z údivu.

V dálce skály, blízko zelenohnědé kopce, kde se samovolně pásl dobytek. Míjeli jsme spoustu dřevěných chatiček a roubenek. Všechno bylo tak dokonale upravené, avšak zdálo se, že bez nějakého většího zásahu člověka. Čím výš jsme stoupali, tím „přírodnější“ bylo okolí. Nejvíce udivení jsme byli asi z barvy jezera dole pod námi. Tyrkysovější vodu jsem snad v životě neviděla, ani na Grossglockneru. O to víc jsem se těšila na jezírka, které jsme měli v plánu navštívit. Vycházela jsem z fotografií turistů na instragramu. Jenže, nakonec bylo třeba improvizovat. Park byl natolik obrovský, že jsme ani jeden neměli nejmenší tušení, kterým směrem se vydat. Autem jsme tedy dojeli co nejdál to šlo, dokud nás nepřinutila zastavit značka Zákaz vjezdu. Zaparkovali jsme tedy, pobalili věci do batohu a šli se porozhlédnout po nějaké mapě.

Připadala jsem si jako v nějaké pohádce. V dálce okolo nás se tyčily vysokánské hory a barevný kontrast mezi těmi kopečky a nebem byl vážně dechberoucí. Vyhlédli jsme si tedy na mapě jedno z jezírek někde tam nahoře a vyrazili.

„Zlato, ale jdeme na procházku. Nepřijeli jsme zdolávat hory, jasný?“ prohlásil Tom, načež jsem se zamračila a doufala, že ta jeho „procházka“ nebude o tom, dojít deset metrů, otočit se, a jít zpátky…

„Zlato, ale jdeme na procházku. Nepřijeli jsme zdolávat hory, jasný?“

„Jasně, vždyť jsme to sem přijeli jen okouknout…“ přitakala jsem, abych nevyvoala hádku a raději se soustředila na ten dokonale čistý horský vzduch a krajinu.

Byla docela zima, takže jsme byli rádi za ty spešl neprofouknutelné bundičky a mikiny. Celou cestu jsme si s Tomem povídali a obdivovali tu parádu okolo nás. Šli jsme docela dlouho a aniž bychom si to uvědomovali, stále výš.

Když jsme se ohlédli, spatřili jsme maličkou černou tečku, značící naše zaparkované auto. Malé stříšky chatiček a jinak vlastně nic. Okolo nás nebylo ani živáčka. Jediný zvuk, kromě našich hlasů a dechu, vycházel z vodopádů a potůčku, dle kterého jsme si to štrádovali.

„Ty, zlato… Tudy vede cesta nahoru, tam určitě bude to jezírko. Je to nahoře…“ prohlásila jsem při pohledu na neskutečně strmý krpál někam vzhůru do neznáma. Už takhle jsme funěli. Jenže jsme jaksi ztratili přehled o tom, kde jsme, nebo spíš, kam jdeme, takže byla na místě improvizace.

„No tak na to ti kašlu, to je extrém…“ vydechl Tomáš, když uviděl, že stoupání dosahuje pomalu pravého úhlu. Nijak jsem neprotestovala. Zvolili jsme tedy tu mírnější cestu. Vrchol před námi. Šlo o veliký kopec, který vypadal, že když se obejde, poskytne nám skvělou podívanou na vytoužená jezírka.

V domnění, že „za rohem“ něco jako jezírko najdeme, jsme se vydali stále rovně, kopec obejít. Za ním se po levé straně tyčila vysoká zasněžená hora a kousek vedle zase skály. To už bylo asi hodně vysoko. Pokračovali jsme tedy v cestě, kterou nám jaksi začal komplikovat až doposud nevinný a dokonale čistý potůček.

„Musíme to přeskákat, hlavně nespadni. Půjdeš přede mnou“ zavelel Tom. Potok totiž tekl přes cestu a nebylo možné jej obejít. Opatrně jsme tedy našlapovali po vratkých kamenech a snažili se do vody nespadnout. Potok se totiž asi metr od nás měnil v malý vodopád, padající někam dolů, takže nějaké blbé šlápnutí by nás taky mohlo stát nemalou cenu… To jsme ale nevěděli, jaký adrenalin náš ještě čeká!

„Já už nemůžu…“ odfukovala jsem jako lokomotiva a za chůze ze sebe trhala bundu. Lilo ze mě jako z konve. Otočila jsem se na Tomáše, který potil krev hned za mnou. Stoupali jsme přímo neuvěřitelně. A každým krokem se krajina okolo nás měnila. Zírali jsme užasle tam někam dolů, kde jsme zaparkovali.

Ušli jsme pěknou štreku a úplně nejúžasnější na tom bylo to, že jsme se prostě nemohli ztratit. Stále jsme šli jedním směrem a pořád a pořád viděli na to místo, ze kterého jsme vyrazili. Jen se čím dál víc zmenšovalo. Šlapali jsme přes obrovské kameny v uzoučké pěšince značící cestu vzhůru a hledali červené symboly. Nechápu, proč jsme si museli vybrat zrovna červenou! No, vlastně, my jsme si jí tak úplně nevybrali… Prostě nám vstoupila do cesty a abychom se neztratili a vůbec někam došli, rozhodli jsme se jí držet. Terén byl čím dál tím náročnější. Co krok, to kámen nebo kopa hlíny. Žádná rovná pěšina, stoupající vzhůru. Tohle bylo horší než schody. Byl třeba našlapovat i půl metru vysoko. Co krok, to stoupání. V životě jsem se necítila tak vyčerpaně! Ale zvědavost rostla!

„Pauza, už nemůžu!“ zavelel Tom. Mou odpovědí byl dřepkins na placatý kámen, na který jsem se zrovna škrábala. Lili jsme do sebe pití, co to šlo a funěli o sto šest.

„Tyjo, to není možný. Ještě kousíček a budeme za kopcem. Určitě tam budou ta jezírka…“ sýpala jsem. Oči mi slzely a cítila jsem se opravdu strašně unavená. Ale věděla jsem, že zas tak dlouho na cestě nejsme, abychom to nezvládli. Věděla jsem, že když tuhle fázi překonáme, půjde se samo… Byl to prostě jen nezvyk. Ani jeden nejsme zvyklej chodit. A vybereme si horskej terén! A já bych se jako těhotná neměla namáhat. To se říká, ovšem i přes udýchanost a vyčerpání jsem se cítila naprosto famózně a někde hluboko uvnitř jsem prostě věděla, že tohle mi neublíží. Ba, spíše naopak! Nijak jsem se tedy nestresovala. Moje jediná starost byla spíš, kdy už narazíme na nějaké to jezírko. Vždyť jsme přece dost vysoko… Pokračovali jsme v cestě a najednou si uvědomili, že ten kopec jsme už přelezli.

Ani jeden z nás v důsledku naprostého soustředění se na svou výkonnost při výšlapu nezaregistroval, že se okolí zase trošku pozměnilo. Byli jsme nahoře, to jo. Jenže nad námi vlevo se tyčila ta zasněžená hora, naproti nám zase velký vodopád a vpravo zase rozhlehlý vysoký kopec, od kterého nás dělila stráň a potok. S hrůzou jsme si uvědomili, že vlastně nejsme nahoře, ale dole! Bylo to jako slepá ulička! Jakési údolí. Začala jsem panikařit, že jsme se ztratili, jenže pak jsem si uvědomila, že sedím na červeném kameni. Byla to značka.

„Víš, kam?“ podívala jsem se vyčerpaně na Toma. I na něm bylo vidět, že se nechce jen tak  vzdát. šli jsme fakt kus cesty na to, abychom se otočili a vrátili zpět bez nějakého výsledku. Ne. Chtěli jsme pokračovat.

„Myslím, že jo. Doufám, že se pletu.

Červená vedla strmě vzhůru. Říkala jsem si, že to bude jen kousek a pak se cesta zmírní. No, hele, ono ne! Terén byl tak náročný, že jsme pauzovali každé dva kroky. Každý krok byl totiž několik desítek centimetrů vysoký a taktéž bylo na místě dávat pozor, kam člověk šlape. Šla jsem jen o pár kroků napřed než Tom, ale když jsem se ohlédla dolů, můj přítel vypadal spíš jako nějaká figurka. Byl tak maličký… Zdálo se, že je strašně daleko, ale zanedlouho byl u mě. Aniž bychom si to uvědomili, byli jsme skoro nahoře. Jakože nahoře na hoře. Vodopád se tam dole zdál veliký a nepředstavitelně vysoko. Jenže, teď jsme stáli téměř v jeho úrovni a zírali hluboko dolů na ten vodní splín. Stačilo udělat pár kroků vzhůru doleva a přelezli bychom i ten zasněžený kopec. Zblízka zas tak zasněžená nebyla, to až ta za ní, která teď byla vidět úplně zřetelně. Největším překvapením pro mě bylo zjištění, že právě na ni jsem zírala z auta ze silnice. Jak moc tedy je asi vysoká, když jsme ujeli a ušli takovou dálku a stále ji měli na dohled?

„No tak to si děláš prdel…“ vydechl Tomáš. Podívala jsem se místo, kde se nacházela další značka a nezmohla se na slovo. Začala jsem se smát.

„Nepřijeli jsme zdolávat hory… Tak jistě…“ rozřehtala jsem se na celé kolo. Oba jsme totiž stáli vedle vodopádu pod jakousi skálou. Dosud jsme si mysleli, že byl terén náročný. Ovšem to, co nás čekalo teď, jsme si nedovedli původně ani představit. Ze skály trčela změť drátů v podobě velice pevného provazu, táhnoucího se někam vzhůru. Bylo to jakési zábradlí, které se měl člověk držet při šplhání po kamenech. To už nebyly ani kameny. Doslova jsme lezli po zdi. Bylo třeba se opravdu pevně držet „lana“ a dávat pozor, kam šlapeme. Stačil jediný chybný krok a opravdu by to nedopadlo dobře. Nikde ani živáčka, tady by nás asi nikdo nenašel. A když ano, tak asi po opravdu dlouhé době…

Ten adrenalin, to bylo něco! Nevím, kde se ve mně ta energie vzala, ale v cuku letu jsem byla nahoře a zírala dolů na Toma a povzbuzovala ho. Cítila jsem se božsky. Nahoře se mi líbilo mnohem víc! Když i Tom konečně dorazil nahoru, usadili jsme se kousek nad vodopádem na travnaté stráni a vytáhli svačinu. Mlčky jsme oddychovali a zírali na ta neskuečná panoramata okolo nás.

„Hele, jsme 2188 metrů vysoko!“ vypískla jsem údivem, když jsem si všimla nápisu na kameni. Ještě 400 metrů nahoru a byli bychom stejně vysoko, jako v hotelu na Grossglockneru! Tam jsme autem pokořili zatím rekord 2700 metrů nad mořem. Takže už fakt moc nezbývalo! Museli jsme zdolat fakt pořádný kus cesty, ale teď mi to tak nepřipadalo. Ani, když jsem zírala tam dolů na tu čárku, která symbolizovala rozhlehlý potok, který jsme asi před dvěma hodinama přeskakovali po kamenech. Nebo na ten směšný kopec, který jsme obešli v domění, že za ním budou jezírka. Teď to vypadalo jako opravdu maličkatý kopeček… Seděli jsme a žvýkali poslední zbytky housky a nepřestávali vycházet z údivu. Vůbec jsme netušili, kde jsme. Ten park musí být hrozně velký…

Určitě budeme někde uprostřed, říkala jsem si.

Trošku jsem litovala toho, že jsme nejeli navštívit ten druhý, Národní park Vysoké Taury.

Tam to musel být nářez… Toužila jsem vidět ty obrovské zasněžené kopce ve velkém, jenže kousek by to bylo vzdušnou čarou. Autem bychom ty hory museli objet, abychom se tam dostali, a mapa nám hlásila dojezt tam cca 100 km. Jenže tohle byla taková pohádka, že v tu chvíli jsem ani nad nějakými Vysokými Taurami a Grossglocknerem vůbec nepřemýšlela. Obdivovala jsem tu zasněženou majestátní horu po mé pravici – Nebelkareck – 2535 m a hypnotizovala miniaturní chatičku nahoře vlevo. Byla jsem přesvědčena o tom, že to je ta cesta, kterou jsme na začáku zavrhli. Tam bychom došli. Z našeho místa byla pěšina nahoru krásně vidět. Docela nás naštvalo, když jsme viděli, že jde o pouhou cestu do kopce, a ne žádný skákání po kamenech sem a tam. Pohled na to místo byl přímo impozantní. Trošku jsem zalitovala toho, že jsme nešli zrovna tudy. Ještě víc vlevo, jakoby za námi, jsem v dálce spatřila kříž. Chvíli jsem přemýšlela, zda tu někdo umřel, ale pak mi došlo, že vzhledem k poloze, se jedná o nějaký vrchol, konrétně o Glingspitze – 2433 m. n. m.

Za námi už nebylo nic. Pohoří představovalo písmeno U, přičemž my jsme seděli v jeho středu úplně dole a zírali směrem ven. Za námi byl jen menší kopec, za kterým jistě něco bylo.

„Zlato, když už jsme tu, mrkneme se, co je za tím kopcem?“ ptala jsem se svého milovaného, nečekaně zase plná energie.

„Tak tam už si jdi sama, já tu počkám…“ prohlásil. Ležel na trávě a vychutnával si cigáro. Nechápala jsem, jak může zrovna tady kouřit, ale poslední, co bych chtěla, bylo ho buzerovat. Nechala jsem tedy Tomáše Tomášem a jako kamzík skákala začala poskakovat zase vzhůru. Když jsem ušla pár kroků, objevila jsem malé jezírko. Stála jsem zase o kus výš a zírala na Tomáše tam dole. Kopec za mnou se ale nezmenšil.

Vtom jsem spatřila kousek od sebe rychlý pohyb. A další! Lekla jsem se, protože jsem měla za to, že jsme tu sami. Ale jaksi jsem opomněla, že jsme ve volné přírodě a zvířátka se nás ptát nebudou, jestli tu můžou pobýhat, nebo ne. Dodnes nevím, co to bylo. Ale mělo to nory všude. Vypadalo to z dálky jako něco mezi kočkou a jezevcem. Chtěla jsem se k tomu dostat blíž, ale ta nebožátka se mě bála víc, než já představy, že se tu někde vynoří medvěk nebo vlk. Nechala jsem tedy zvířátka zvířátky a pokračovala vzhůru. Kopec se furt neblížil, ale Tom se vzdaloval. Vzdala jsem to a vrátila se zpátky k němu.

K mému překvapení zavelel, že se tam tedy půjdeme podíat a pak se vydáme po červené zpět. Doufala jsem, že ho ještě ukecám a půjdeme po té červené druhou stranou, abychom prošlu celé to ÚČKO. Trval na tom, že se raději vrátíme. Dala jsem tedy na jeho šestý smysl a nijak se s ním nehádala. Štrádovala jsem si to zadýchaně kupředu směrem k podlednímu vrcholu. Za ním fakt nebylo nic. Moje zvědavost rostla. Viděla jsem jen modrou oblohu. Kopec se stále zmenšoval. Víc a víc až najednou…

„No doprdele!“ vydechla jsem úžasem, zcela zbavena smyslů. Tom ani nepípl. Jen se zarazil tam nahoře a zůstal s údivem stát.

Naproti nám se po levé straně vynořila další vysoká zasněžená hora. Najednou jsme stáli pod tím kopcem, za kterým podle nás „nic nebylo“. Naše účko se ztratilo daleko za ním a před námi se rozprostíral úplně nový svět. Povídala jsem se na mapy a úžasem vydechla…

„Zlato, my jsme přešli celej Národní park. To před náma je ten druhej, kam jsem tak chtěla jet… Národní park Vysoké Taury…“

A opravdu. Před námi se svažovala hluboká propast dolů. Všude kopce, ale už menší, přesto obrovské! Nikde ani noha. Přímo naproti nám se za propastí tyčily majestátní vrcholy a skály, až do půlky zasněžené. Ani vtěřinu jsem nepochybovala o tom, že někde tam je i Grossglockner. Ten pohled byl neskuečný. Měli jsme pocit, že vidíme až někam do Švýcarska, přitom jsme byli v porovnání s těmi vrcholy stále strašně nízko.

Vůbec se mi odtud nechtělo odcházet. Ale hlad nabíral na síle, pití nám došlo, hodiny ubíhaly a zanedlouho měla být tma. A představa, že se tu někde ztratíme, nezněla moc dobře… Pokochali jsme se tedy tím nejkrásnějším pohledem v našem životě doposud, a vyrazili zpět.

Dodnes jsem Tomovi vděčná, že jsme nešli druhou stranou. Kdybych ho ukecala, možná bychom tam ťapali dodnes.

„Zlato, taky máš takovou žízeň?“ vydechla jsem, když jsme sestoupili o něco níž a snažila se nějak ignorovat ten hrozný suchý pocit v ústech. Umírala jsem žízní.

„Jo, ale už jsme to vypili.“ namítl Tomáš, ale mně najednou došlo, že to je vlastně to poslední, co by nás mělo trápit.

„Ježíš, já jsem tele!“ vypískla jsem, přiběhla ke svéu příteli, vytáhla z batohu prázdnou flašku a běžela kousek dolů k potůčku.

„Ukaž, já to zkusím.“ řekl Tom a vzal mi flašku z ruky. Voda byla úplně ledová. Nabral tedy na zkoušku něco málo a pořádně se napil. Sledovala jsem jeho výraz a přemýšlela, o jakou vodu jde. Doufala jsem, že to není ten roztátý sníh. Odpovědí mi byl Tomovo úsměv a dočepání plné flašky.

„No, tak tohle jsi v životě nepila… To je nářez…“ prohlásil nadšeně, když mi podával znovu doplněnou lahev. Měl pravdu. V životě jsem nepila čistější, chutnější a svěžejší vodu! Zalitovala jsem, že žádný takový horský pramen nemáme doma, protože to by nebyl nejmenší problém dodržovat pitný režim opravdu pořád…

Cesta zpět utekla neuvěřitelně rychle. Celou dobu jsme si povídali a když už jsme se blížili k rovině, padla na nás tak strašná únava, že jsme nohy sotva vlekly. Pak nás čekalo ještě to skákání přes potok. Tom blbě šlápl a do vody zahučel po kotníky. Nijak ho to ale z míry nevyvedlo. Byl tak vyčerpán, že poslední, co by ho trápilo, byly promočené boty. Se smíchem jsem pokračovala v chůzi v jeho patách a taktéž přestala řešit, kam šlapu. Jednou to byla voda, pak zase kraví trus. Byla jsem potem úplně rozmočená a nohy mi těžkly. Žaludek se zmítal hlady a já najednou netoužila po ničem jiném než po odpočinku. Nemohla jsem se dočkat, až budeme sedět v autě.

A můžu vám říct, že v životě jsem se sezení tak nevychutnala jako v tu chvíli! Jestli jsem někdy byla smtelně unavená, pak nevím, co bylo tohle. Nohy jsem necítila, samy se motaly. Ani poslední zastávka u toho tyrkysového jezera mě nijak nevzrušovala.

Jakmile jsem se totiž zvedla, měla jsem pocit, že se mé nohy proměnily v železo. Motala se mi hlava. Zoufale jsem toužila po posteli. Na to, jak byl Tom unaven tam nahoře, se teď docela zmátořil. Trošku jsme si to prohodili.

Jakmile jsme přišli do pokoje, rychle jsem se osprchovala a nahá skončila v posteli. Ani jsem se nesnažila zkouknout fotky z výletu. Jen jsem tak ležela a zírala do prázdna a umírala hlady.

„Tak já se ti zajdu zeptat, jestli ti udělají něco k jídlu ještě před večeří…“ usmál se na mě Tom a políbil na čelo.

Uvědomila jsem si, jak moc ho miluju. Věděla jsem, že nikde v okolí deseti kilometrů není žádnej vietnamec s večerkou, a dokonce ani žádný supermarket. Taky jsem věděla, že nemáme moc peněz už, takže jsem doufala, že se dole slitujou a pošlou mi aspoň rohlík. Musela jsem usnout, protože v tu ránu seděl Tom u mě na posteli s nějakým toustem. V životě jsem nejedla lepší! Večeře měla být asi až za hodinu, takže jsem do sebe naládovala i poslední drobečky a okamžitě usnula.

Když mě Tomáš budil, ani na tu večeři jsem nechtěla jít. Několik vteřin jsem byla přesvědčena o tom, že půjdu rovnou nahá nebo si to nechám přinést sem. Nakonec jsem se donutila oblíknout něco, co mi přišlo pod ruku a jako zfetovaná jsem se spolu se svým milovaným odpotácela dolů a lámanou angličtinou na baru děkovala za poslední záchranu v podobě toustu. Večeři jsme do sebe naházeli v cuku letu a tak rychle, jako jsme usnuli ten den, jsme neusnuli za život. Nohy mi ještě ve snu tancovaly po kamenech a ruce drtily drátěný provaz, ale ráno už jsme byli v pohodě.

Klidně bych šla znovu!

Slzička při odjezdu samozřejmě ukápla, když poslední vrcholky nám zmizely před očima a brzy i ze zpětného zrcátka, a my se objevili v Čechách. Nechápala jsem, proč mě to tak vytáčí, že jedeme dál… Ještě nás čekaly tři dny na Šumavě, ale nějak jsem tušila, že cesta už fakt končí. Nechtělo se mi. Hrozně moc se mi nechtělo. Zase zpátky do té nudné roviny. Do civilizace. Pfff! Tom se mi vysmál, ale mně to bylo jedno. Zapřísáhla jsem se, že kdybych měla někdy nějak nečekaně umřít, mým posledním přáním by bylo zpopelnit a ten popel rozprášit někde tam nahoře. Nejradši bych tam měla i svatbu a později chatu, ale to by asi neprošlo. Věděla jsem, že teď je na řadě zase moře. I když teplo a koupání miluju, považuju za totální nudu tu rozlehlou mokrou placku, nazývanou mořem. Ale jsem si jistá, že jednou určitě změním názor, když se podívám dál než ke špinavému Jadranu v Itálii. A koneckonců, ty hory jsou fakt „za barákem“, takže když budu hodná holka, určitě Toma ukecám a pojedem letos zase.

Každopádně, tohle byl jeden z těch lepších zážitků v mém životě a doposud největší dobrodružství! Kdybychom si tu horskou tůru naplánovali, určitě by to nedopadlo tak dobře! Vždycky, když si na to vzpomenu, musím se smát! Vidím nás dva šplhat po té skále nahoru do neznáma, do výšky skoro 2200 nad mořem. Já ve druhém měsíci, oba totálně bez formy, absolutně nezvyklí na pohyb, ani co se týče procházek. A především, bez cestovního pojištění…

 

Podzimní Riedingtal aneb „Nevinná procházka po Alpách“
Ohodnoťte článek
Veronika Zvonková
Jsem mladá maminka princezny Viktorky a nezávislá kosmetická poradkyně Mary Kay. Mou vášní je pomáhat ostatním cítít se dobře, plnit si své sny, podporovat je a být jim inspirací. Jsem odpůrce systému a neuznávám žádná pravidla společnosti. Každý máme možnost volby a každý jsme zodpovědný za život, který si sami vybereme!
Komentáře