Pravčická brána poprvé

Kalendář ukazoval 27. února 2016 a my se s Tomášem rozhodli, že by vůbec nebylo od věci vyrazit někam na výlet! Počasí nebylo zas tak strašné, takže to vlastně nebyl zas tak špatný nápad. Je pravda, že každý normální člověk pěkný výlet plánuje aspoň dva dny dopředu, ale protože problém je v tom, že my nejsme normální, rozhodli jsme se nějakej tripík naplánovat a uskutečnit hned, co jsme otevřeli oči. Byla sobota a my si vychutnávali hluboký spánek až do 11:00. Domeček byl v rekonstrukci, takže jsme se tam chodili v podstatě jen vyspat. Komu by se taky chtělo trávit volné víkendy v jedné místnosti 3×3 metry, která slouží jako šatna, obývák, ložnice a úložný prostor dohromady!

„Zlato, tak jak? Napadá tě něco?“ zeptala jsem se svého milého, který se ještě tak nějak povaloval v peřinách a  jako správný dobrodruh doufala, že to nebude výlet na Hracholusky a zpátky…

„Nevim, tak něco vymysli…“ zamumlal a bylo vidět, že ho nějak netrápí, co se vlastně dneska bude dít. Jako správná ženská jsem to ale měla vymyšlené už asi hodinu, ale aby se neřeklo, zeptala jsem se na jeho názor.

„Fajn, tak se pojď oblíknout, jedeme do Narnie! Na Pravčickou bránu. Je to 170 kilometrů, takže to je pohoda.“ vykřikla jsem nadšeně a začala lovit ve skříni něco na sebe.

Tomáš nijak zvlášť neprotestoval, jen mě žádal, abych našla adresu a mohlo se vyrazit. Doufala jsem, že naše Čiči (ještě stará oktávka) nebude protestovat a hezky nás doveze na místo, ale také odveze zpátky.  Na to, že jsem se rozhodli výletit v únoru, zas taková zima nebyla. Doufala jsem jen, že stejné počasí bude i tam. Nasedli jsme tedy do auta a vyrazili. Cesta nám zabrala 2 a půl hodinky a navigace, kterou jsme sháněli na poslední chvíli, naštěstí také nezklamala. Do Hřenska jsme dorazili asi po druhé hodině. Zaparkovali jsme naproti nějaké tržnice, kde z nás vietnamec vymámilo stovečku za celodenní parkování a my se vydali hledat nějaký směr, kudy kam. Sluníčko se rozhodlo, že nám prostě přát nebude. Za stálého mrholení jsme se ještě jakž takž v dobré náladě vydali šmejdit mezi hotely, restauracemi a různými vietnamskými stánky.

„Hele, tady je nějaká cedule, pojď se podívat.“ volala jsem na Tomáše a pádila k obrovské tabuli ukazující plán Hřenska.

„Tady je Pravčická brána, tady jsme my. Počkej, kde vlastně jsme?“ začal Tomáš zmatkovat a já věděla, že se schyluje k hádce.“Počkej, ty jsi nezjišťovala, kde to je?“

„Ne… Vždyť tady máš všude mapy, to neřeš, to najdem…“ Celá já! Řeším problémy až když přijdou a neznalost cesty k cíli vždy beru jako dobrodružství. Divím se, že se mnou Tomáš ještě je, protože on tohle úplně nenávidí.

„No super, co teď? Jako, ty víš, kudy máme jít?“

„Panebože, vždyť je to tady napsaný! Jsme tady, jdeme sem! Tak pojď, ať jsme tam co nejdřív, to snad nebude daleko…“ Začínala jsem být už krapet nervózní. Sama jsem nevěděla, kde jsme, ale taky jsem si vzpomněla, že jsem vlastně na internetu zahlédla, že otevíračka je do 16:00. To jsem radši neříkala nahlas a pevně věřila, že to dáme….

„Pojď, máme jít tudy. Kdyžtak se někde zeptáme.“ zavelela jsem, a protože chudák Tomáš, značně znepokojen mou nepovedenou organizací, taktéž nevěděl co a jak, rozhodl se, že mi bude důvěřovat. Já, vrchní plánovač! To by bylo, abychom netrefili!

Pokračovali jsme tedy pořád rovně a stále se motali mezi hotely a restauracemi. Měla jsem strašnou žízeň, ale říkala jsem si, že tady už to někde musí být… Jídlo jsme plánovali až po cestě zpět. Nakonec jsem rezignovala a zeptala se na cestu v jedné místní restauraci. Asi jsme museli vypadat jako úplní dementi, když jsme přišli zpoloviny zmoklí dovnitř s tím, že hledáme Pravčickou bránu. Paní si napřed přeměřila Tomášovo moderní lesklou bundu, nagelované vlasy, džíny a bílé Nikové boty a následně se zastavila u mých vysokých, kamínky posetých kozaček, hezké lesklé bundy a kabelky. Její pohled „Děláte si ze mě pr….“ mluvil za vše.

„No, to musíte tudy, tam je parkoviště, přímo pod stezkou k Bráně.“

Parkoviště? Proč parkoviště, sakra? To jako máme ještě někam přejíždět? Ušli jsme asi dva kilometry a představa, že se máme vrátit pro auto, byla zdrcující.

„Je to parkoviště daleko? To dojdeme, ne?“

„No, docela jo…“ řekla ta hodná paní a koutky jí zacukaly, když jsme řekli, kde parkujeme. Poděkovali jsme a vyrazili zase dál. Další kilometr za námi a my míjeli poslední budovy.

„Hele, tady už určitě bude ta stezka!“ zaradoval se Tomáš a my asi další hodinu ťapali v loužích vedle silnici někam úplně do pryč. Měla jsem tak strašnou žízeň, že jsem myslela, že zakleknu a obsah některé z nich vypiju. Najednou se po nekonečně dlouhé době vedle nás objevilo cosi, co vypadalo parkoviště.

„No, děláš si ze mě prdel?“ začal Tomáš nadávat, když zjistil, jakou dálku jsme zbytečně ušli navíc, a kde jsme vlastně mohli zaparkovat. Asi 4 nebo 5 km úplně zbytečně…

„Mám se vrátit pro auto?“ pokračoval a já chvíli přemýšlela, jestli to myslí vážně, nebo jestli ho mám fakt shodit tady přes to zábradlí rovnou do toho ledovýho potoka…

„Už tam musíme bejt, tyjo… Koukni, jestli jí někde nevidíš…“ Stáli jsme pomalu uprostřed silnice a jako idioti hledali někde nahoře Pravčickou bránu. Jediné, co jsme našli, byl ukazatel a cesta do lesa!

„Jooo, to je ta cesta! Už tam určitě za chvíli budeme!“ zaradovala jsem se a energie se mi rázem vrátila. Oba jsme tedy vesele ťapali po mokré a hrbolaté cestě směrem vzhůru, žízniví, promočení, hladoví a unavení, ale stále plní naděje, že uvidíme ten krásný výhled, že se do té doby to počasí třeba vybere… Po dvaceti minutách strmého stoupání přes obrovské kořeny jsme si najednou všimli pána, který se nejspíš vracel z našeho cíle. Podíval se na nás, jako kdybychom se úplně zbláznili a nejistě se zeptal: „Vy jdete na Pravčickou bránu?“

„Jojo, je to tam hezký? A jdeme správně?“ začala jsem se celá veselá a udýchaná vyptávat.

„No… To je, ale máte to ještě tak tři čtvrtě hodinky cesty. Za dvacet minut vám zavírají…“

Kdo to nezažil, asi těžko pochopí, jaká byla Tomášova reakce a jak se moje naděje najednou zbortily jako domeček z karet. Pán, krásně pobaven, si to s hůlčičkou hezky štrádoval zpět k domovu a já si totálně naštvaná, vyčerpaná, zmrzlá a žíznivá sedla na tu mokrou zem a odmítala kamkoli jít. Krve by se ve mně nedořezal, když jsem na mobilu skutečně uviděla číslíčka 15:43. Byly to vskutku smíšené pocity. Takové, kdy máte chuť zabít vše živé, co je okolo vás a zároveň sebe stáhnout z kůže. Pocit, kdy nevíte, jestli se máte smíchy válet po zemi, nebo se smířit s tím, že už v životě nedokážete být šťastní a že všechno je špatně… Pocity, kdy musíte přiznat, že jste totální looser, vlastně ještě větší!

Asi deset minut jsme se hádali na téma „Kdo je větší idiot“ a nakonec si celou cestu k autu, úplně mokří, unavení, hladoví, žízniví a zklamaní, povídali o životě, o práci, o kamarádech a vlastně úplně o všem, o čem si nejlepší kamarádi – partneři vlastně můžou podívat.

Kopli jsme do sebe párek v rohlíku, nasedli do zmrzlé Čiči a vyrazili směr domov. Jeden by řekl, že by se to už obešlo bez závažnějších potíží, ale opět následovala hádka na téma „Kdo je větší idiot“, když jsme se místo v Teplicích nějakým zázračným způsobem objevili v Ústí nad Labem a já místo hledání cesty plná nadšení a překvapení obdivovala domečky po své pravé straně, mezitím, co se Tomáš totálně rozčilený urputně snažil přijít na to, kudy vlastně máme je …

Ponaučení:

Nebuď debil a zeptej se normálních lidí, jak se vlastně jezdí na výlet, když to neumíš…

Pravčická brána poprvé
Ohodnoťte článek
Veronika Zvonková
Jsem mladá maminka princezny Viktorky a nezávislá kosmetická poradkyně Mary Kay. Mou vášní je pomáhat ostatním cítít se dobře, plnit si své sny, podporovat je a být jim inspirací. Jsem odpůrce systému a neuznávám žádná pravidla společnosti. Každý máme možnost volby a každý jsme zodpovědný za život, který si sami vybereme!
Komentáře