Přípravy v plném proudu

 

PONDĚLÍ 31.07.2017

Že jedeme na menší předdovolenou, to jsme věděli už měsíc dopředu. Ovšem naše přípravy vrcholí většinou na poslední chvíli, takže ani teď jsme do poslední chvíle neřešili nezbytnosti. V pondělí odpoledne však u mě nastala cestovní horečka a s Tomášem jsem se jasně domluvili, že neodjedeme, dokud nebudou rozpočtený peníze, dokonale naklizenej barák, vyčištěnej bazén, vybrakovaná lednička atd… Ještě ten den jsme zajistili nezbytnosti – jako jsou eura, nová baterka do auta atd. a zbytek peněz ponechali na Tomášovo účtu s tím, že zbytek vybereme v úterý a kartu vezmeme s sebou pro všechny případy. Když jsme dorazili domů z Plzně, vrhla jsem se na vysávání bazénu, když mi Tomáš oznámil, že jede s klukama někam za Prahu pro nějakej nárazník na kamarádovo Passata. Sama jsem si v klidu ještě zašla na nehty a zařídila ještě nějaké detaily související s přípravou na náš Rakousko-italský trip. Když se Tomáš asi o dvě hodiny později vrátil, rozhodla jsem se, že dovysaju bazén a potom s Tomem dovyřešíme ty koruny. Jenže, co se vrátil, tak byl dost divnej. Seděl na kraji bazénu a zarytě mlčel a hrál si s rukama.

„Zlato… Já… Ti musim něco říct…“ začal opatrně a já tušila, že se něco stalo… Ale říkala jsem si, že to bude zase nějaká hovadina, takže jsem se jen smála.

„Tak povídej…“

„Ne, já ti to neřeknu…“

„Cože? A dělej! Šup!“

„Já… Ne, já nemůžu!“

„Tomáši, neser… Dělej, řekni to!“ hecovala jsem ho a očekávala odpověď s obrovským napětím.

„Já… Já jsem ztratil kartu od účtu…“ vypadlo z něj…

„No, tak to mi ani neříkej!!!“

No to si dělá pr… Ani ne pozejtří odjezd, peníze na účtu a my je nemůžeme vyndat! Divila bych se, kdyby jednou naše jedna dovolená nebo výlet proběhl v klidu…

„Já ti říkal, že ti to neřeknu…“ smál se, což mě ještě víc rozčílilo. Kdyby se to stalo mně, tak jsem uškrcená, utopená, rozmlácená, zmasakrovaná. A on se klidně směje! Měla jsem sto chutí ho do toho bazénu hodit. Následovala asi desetiminutová hádka, načež jsem volala do KFC někam za Prahu a dotazovala se, zda tam kartička nezůstala ležet na tácu. Tomáš mezitím kartu zablokoval a okamžitě jsme peníze alespoň přeposlali na jiný účet, abychom je mohli vybrat. Super. Tohle bychom měli… Večer jsme si pro jistotu ještě jednou vyměnili názory na téma, kdo je větší dřevák, načež jsme se potom spokojeně uvelebili u Harryho a v objetí zcela natěšení na dlouho očekávánou cestu, nakonec usnuli…

 

ÚTERÝ 01.08.2017

Opět jsem si chytře naplánovala, jak všechno zvládnu a že si vlastně stihnu ještě zacvičit a udělat pedikúru a vytrhat obočí a napsat ještě jeden požadovaný článek, jenže jakmile jsem ve dvě hodiny celá splavená z dopoledního generálního úklidu vylezla ven s tím, že vysaju ten zbytek hnusu v bazénu, plány jsem přehodnotila okamžitě, jakmile jsem vysavač odpojila a jedním skokem otestovala teplotu vody. I v sauně je určitě větší chládek, než byl tam venku. Na sluníčku asi 7945 stupňů, takže nějaká další práce a balení věcí prostě nepřipadalo v úvahu. Když se Tomáš vrátil z práce, zajeli jsme nakoupit zbytek nesmyslů s sebou k vietnamcům a nakonec stejně pro změnu jeli do Plzně (za týden asi tak po stoosmdesátýšestý), protože jsem si vzpomněla, že na dovolenou nutně potřebuju selfie tyč a na cestu síťované punčochy pod děrovaný kalhoty. Tomáš ještě akutně před cestou potřeboval po miliontý umejt auto (nechápu, proč furt jezdíme jako pitomci na ruční myčku, když máme doma vapku…), takže jsme očíhli ještě vietnamce na Area Bory a já si konečně koupila punčochy, který sháním asi tak dvacet tisíc let. Selfie tyčku jsme sehnali na Lochotíně asi za 250 korun. Když Tomáš zjistil cenu, málem ho trefil šlak, protože prý se dá sehnat mnohem levněji… Moje hrdost mi ale říkala, že alespoň bude kvalitnější…

Otevřela jsem tedy krabičku a pokusila se tyčku složit, načež jsme zjistili, že závit je na sešroubování příliš krátký, takže celé zařízení je naprosto nepoužitelné a neopravitelné. Jeho debilní úsměv mluvil za všechno, zejména, když jsem na Borech u vietnamců objevili stabilnější selfie tyč za 85 korun… Cestou domů jsme zastavili na Lochotíně a tyč za 250 korun jim šli hodin na hlavu. Sice jsme se vrátili s 250 korunama, ale bez tyčky. Účel jet do Plzně a strávit zde asi 2 hodiny v 38 stupních byl tedy jaksi nejasný… Zbytek odpoledne a večer jsme naštěstí strávili už konečně v klidu a bez nervů v bazénu s kamarády a závěrečnou grilovačkou, načež nám kamarádi přislíbili, že nám to doma ohlídají… Tím stylem, že nás nesmí ani napadnou se vrátit dřív, jak v neděli o půlnoci. Dům jde totiž do pronájmu a bude sloužit jako veřejné koupaliště s možností ubytování pro turisty…

Ještě ten večer jsme si vzpomněli, že vlastně nemůžeme použít v autě použít flashku, protože v zapalování bude zapojená navigace. Ten den už asi potřetí jsme tedy vyrazili k vietnamcovi u nás ve vsi a koupili 4 CD. Po grilovačce jsme zasedli k mému počítači a statečně nainstalovali NERO s tím, že se vrátíme zpátky do minulosti a zavzpomínáme na staré časy. Hodiny ukazovaly 23:30 a já se Tomášovi nějak snažila připomenou, že za 4 a půl hodiny vstáváme a že pak ho čeká okolo 450 km jízdy. Ani se nevzrušoval a urputně stahoval písničky. Na to, že máme skoro úplně stejný hudební vkus, si jako na potvoru musel stáhnout zrovna ty největší sračky. Asi mi to dělá schválně. Nějak jsem se nad tím nepozastavovala, protože každý jsme měli přece dvě cédéčka…

„Jo, tak to funguje, ale je tam jen jedna písnička. Takže to vyhoď, máme jen tři.“ oznámil mi, když se vrátil z gazéže, aby otestoval, zda vypalovačka maká.

Snažila jsem se udržet nervy na uzdě, přestože jsem začala na dávat, že je to nefér, že on má cédéčka dvě a já jen jedno! Jako sice dementní, ale správný pár, jsme udělali kompromis a každý dostal po jednom cédéčku a třetí jsme si vzali napůl. Hodiny ukazovaly 01:00 a já za každou cenu trvala na tom, aby Tomáš už konečně zaplul do postele a usnul. Jestli budu unavená já, to mi bylo fuk. Stejně jsem na spaní neměla ani pomyšlení, protože jsem se strašně těšila… Dohodli jsme se tedy, že zbytek písniček vypálím já. Už jsem si úplně představovala, jak projíždíme těmi horskými serpentinami a já si vychutnávám každý okamžik za přítomnosti uklidňujících fantasy soundtracků z Narnie a ještě víc tak prožitek zesiluji. Těšila jsem se, jak celou cestu Tomášovi zpříjemním hudbu svým dokonalým hlasem a budu poslouchat Sugar od Robina Schulze pořád dokola. Na CD, které jsme měli napůl, jsem tedy naházela nějaký písničky, který mi přišly pod myš a neřešila, co je co. Na svém CD jsem si ale dala extra záležet. Jaká byla moje radost, když mi ukazatel kapacity oznamoval, že mám na CD ještě spooustu místa. Bylo mi to divné, ale říkala jsem si, že čím víc, tím líp. Na CD jsem vypálila asi 50 písniček a sama se divila, že se to tam vůbec vešlo. Ale radost z toho, že mám všechny oblíbené a ještě mnohem víc na jednom cédéčku byla tak silná, že jsem se šla ještě Tomášovi vysmát, že on má na CD 20 písniček a já přes padesát. Šla jsem se k němu tedy připojit a na dvě hodinky a 50 minut jsem usnula…

 

 

Přípravy v plném proudu
Ohodnoťte článek
Veronika Zvonková
Jsem mladá maminka princezny Viktorky a nezávislá kosmetická poradkyně Mary Kay. Mou vášní je pomáhat ostatním cítít se dobře, plnit si své sny, podporovat je a být jim inspirací. Jsem odpůrce systému a neuznávám žádná pravidla společnosti. Každý máme možnost volby a každý jsme zodpovědný za život, který si sami vybereme!
Komentáře