Proč jsou naše pocity tím jediným názorem, který chceme (i nechceme, ale potřebujeme slyšet)

Všímám si, co nás všechny tak moc spojuje a co máme všichni lidé společného. Každý z nás hledá kousek sebe v druhých. Proto neustále hledáme inspiraci. Sledujeme lidi na sociálních sítích, protože v jejich životech hledáme střípky z těch svých. Porovnáváme různé životní situace s životními situacemi ostatních. Jako bychom hledali sebe samotné, avšak moc dobře věděli, kdo jsme, jen jsme na to tak trošku zapomněli. Pouhá inspirace se jaksi zvrtla v kopírování a my najednou máme pocit, že jsme méněcenní, špatní, tlustí, hubení, neschopní, neúspěšní… Jen proto, protože člověk, který toho má s námi hodně společného, je jiný. Zdánlivě lepší.

„Jsem špatná máma, protože se svému dítěti nevěnuji tolik, jako tamhleta na instagramu, která to dítě nosí 24 hodin v šátku a přidává příspěvky jen s ním“

„Jsem neschopná, protože nedokážu uvařit tak dobré jídlo, jako si dnes vyfotila ONA.“

„Lidi mě nebudou sledovat, protože nenosím věci od Lagerfelda a nemůžu se vyfotit ani s pravou kabelkou Michael Kors.“

„Pro nikoho nebudu krásná, protože moje prsa jsou povadlá, nemám vosí pas a mé břicho je samá strie a nemám ani Hollywoodský úsměv jako všechny ty holky na fotkách“

Co se to s námi sakra děje…

Slýchám i často, že život není fér. Paradox je, že jsem toto ještě neslyšela od nevyléčitelně nemocného člověka. Člověka, který trpí nějakým postižením. Nevidí, neslyší… Neslyšela jsem to od puberťáků, od dětí… Není náhodou někde chyba?

Když jsem dlouhou dobu řešila, co bych chtěla dělat, co by mě bavilo a KÝM bych vlastně chtěla být a tak nějak se zmítala ve svých úskostných pocitech plných strachu a méněcennosti, myslela jsem si, že každý to má jinak. Že každý „žije správně“. Že oni VÍ o životě mnoho. Že peníze přinesou štěstí a že díky nim bude všechno v pohodě. Jsem strašně moc vděčná za to, že jsem se naučila vidět i věci očím neviditelné. Často když vidím člověka, který je za vodou, nebo vím o něm, že je za vodou, moje první myšlenka směřuje k tomu, zda je ten člověk šťastný. Vždyť by měl být šťastný. Má všechno. Ale to je přesně ono. To neskutečné klišé. Ta odpornost dnešní doby, kdy se každý jen ohlíží na povrch. Vidíme, že náš soused má nádherný dům a perfektní zahradu a soudíme dle toho vše, aniž bychom vůbec vkročili k němu domů a zjistili, že uvnitř je dům velmi skromný. Zkrátka vidíme vždy jen to, co vidět chceme.

Proto ten stres. Chceme se vyrovnávat společnosti. Chceme být jako ONA. Jako ON. Chceme žít perfektní život. Problém je v tom, že nevíme, co znamená PERFEKTNÍ. Pro každého má totiž toto jiný význam a tato myšlenka nám v zápalu závisti a nespokojenosti se sebou samým neumožňuje tohle vnímat. Hledáme společné cesty, názory. Chceme se s ostatními ztotožnit, snad aby naše kousky duše do sebe zapadly a my měly pocit, že jsme ten vědomý celek. Že jsme to MY. Nedochází nám však, že názory druhých skutečně definují jen jejich vlastní pohled. Odraz jejich vlastního života a že toto s námi nemá absolutně nic společného.

A co je tedy tou správnou radou a receptem na spokojenost? Není to Google, není to naše okolí. Není to rádio ani televize, online kurzy ani knihy. Odpověď musíme hledat čistě a jen sami v sobě. Bavíme se o pocitech.

Pocitech, které přehlížíme, protože řešíme Co bychom MĚLI, ne Co bychom CHTĚLI. Myslíme si, že konat správně můžeme jedině tehdy, když nám to ostatní řeknou. Když nám ostatní dají najevo, že konáme správně. Ovšem opak je pravdou.

Kolikrát jste usínali večer s pocitem, že byste chtěli NĚCO? Že vás to táhne tam a tam. Že byste chtěli dělat tohle a potkat tuhle a tamhletu osobu. Že byste chtěli změnit spoustu věcí, ale prostě nemůžete, protože – děti, manžel, hypotéka, peníze?

Vždycky se ptám, o čem ten život tedy je, když ne o prožitku? Proč ztrácíme čas něčím, co nám vůbec nic nedá? Bavím se teď o nějaké skutečné hodnotě. Proč si raději držíme ve svém vlastnictví garáž v hodnotě 100.000,-, kterou vůbec nevyužíváme a nepotřebujeme, místo toho, abychom si třeba dopřáli dovolenou, na kterou nikdy nezapomeneme? Abychom poznali jinou kulturu a uvědomili si, co vlastně všechno máme a jak se můžeme cítit líp jen tím, že vypadneme z toho stereotypu? Copak tohle není vyšší hodnota? Mít jednou svým dětem co vyprávět, vzpomínat na spoustu zážitků a chvil, kdy jsme se cítili báječně a potom odejít s tím, že jsme ten život fakt nějak prožili, na místo toho, abychom litovali, co jsme mohli změnit, ale neudělali to?

Furt všichni čekáme na správný okamžik.

Úplně vidím sebe. I když jsem cítila úzkost, stres a ten šílený pocit nenaplnění a strachu, neodešla jsem. Co peníze? Jak mě a malou uživím? A kam půjdu? Jak to zvládnu po tolika letech jen tak zapomenout? Ne. Počkám. Až bude víc peněz. Až půjde malá do školky. Až si třeba někoho oba najdeme. Až bude ten správný čas… Ale on nikdy nepřicházel. Nevím, co mě to osvítilo v tom prosinci, že jsem zvedla telefon, zavolala na pracák a tu mateřskou mi prostě zvedli hned v dalším měsíci. Nevím, kde se vzaly ty myšlenky, že to zmáknu. Ale nikdy nezapomenu na ten pocit. MUSÍM odejít. Prostě MUSÍM. To rozhodnutí. Ta touhla po lepším životě. Po tom POCITU. Té lásky a štěstí. Po tom souznění. Nevěděla jsem, zda se dočkám. Kdy to bude. Nevěděla jsem nic. Ale věděla jsem jedno. Nejsem ŠŤASTNÁ. A to bylo to, čemu jsem věnovala největší pozornost. Věděla jsem, ež když nebudu šťastná já, nebude ani Viktorie. A jak mohu tak nebohému tvorečkovi ničit základy od začátku jen proto, že nejsem schopna sama něco změnit? Jak se s tím pak v životě popere ona, když já jí to nenaučím?

Každým dnem, když se probouzím, oplývám neuvěřitelným pocitem vděčnosti. Když nevím, co mám dělat dřív, co bych měla dělat, řeším zkrátka to, co bych dělat CHTĚLA. Už se mi osvědčilo, že nelze se do ničeho nutit. Že když nejsem ve své kůži a stojím tu na Hodince krásy, že ty ženy se prostě se mnou NEMŮŽOU cítit dobře, když se necítím dobře já. Že když bych měla napsat nějaký článek nebo vypustit videjko a nechce se mi, že to bude mít katastrofální podobu. Aby člověk odváděl výkony, musí být v pohodě. Po všech směrech. Platí to pro práci, pro partnerský život i pro všechno ostatní.

Ráno jsem se tak převalovala v posteli a přemýšlela nad tím, jak jsem unavená. Viki je marod. Celou noc plakala a já spala asi tři hodiny. Přemýšlela jsem nad tím, co musím všechno dneska udělat. Musím telefonovat. Zákaznice i můj tým nepočká, musím natočit videjko na denní líčení. Musím přebrat oblečky po Viki, abych vše mohla zítra odvézt do bazaru a zavolat tam, jestli mi vezmou ten kočár. Musím něco nakoupit, uklidit, vyžehlit, aktualizovat mailovou databázi, umožnit platby kartou na svém webu, uvařit, přebrat Viki tu skříň, udělat si nehty, umít hlavu a objednat se k tomu doktoru. Taky musím vyřešit daňové přiznání a ty zimáky na autě. Na balkoně jsou furt krabice ze stěhování, bylo by fajn je odnést konečně….

Ale já nemám sílu na nic. Sedím, čumím, piju kafe a myslím na pana Dokonalého. Na pohádkový víkend, který jsme spolu zažili a na ten následující, co nás čeká. Myslím na to, co můžu udělat pro to, aby bylo Viki lépe. Maluju si obrázek svojí večeře uvnitř hlavy a přemýšlím, jak strávím večer podle svých aktuálních potřeb. Až Viki usne. Sepisuju si nejdůležitější priority na papír a posouvám na odpoledne. Zapínám počítač a píšu článek, protože mám momentálěn TEĎ hroznou potřebu ťukat do klávesnice, když Viki spí. Budí se. Na sobě má pořád pyžámko. Jsem špatná máma, že ji nebudu převlíkat? MĚLA bych jí převlíkat? Podívám se na ni a vidím, jak si hezky hraje i v tom pyžámku a je maximálně spokojená. MĚLA bych jí dát oběd teď v 11, nebo až zase třeba v 1? Podívám se na ni a zase vidím, jak je spokojená. A co potřebuju víc?

Myslím, že bychom se jednou provždy měli zastavit a zamyslet se nad tím, co cítíme hluboko uvnitř. Naslouchat té intuici, tomu hlasu svého srdce, který neustále ignorujeme. Vnímat naše potřeby a pochopit, že náš život může nabrat na kvalitě, ale když budeme skutečně dělat jen to, co Chceme, ne co musíme. Jasně. Každý máme povinnosti. Každý máme starosti, výdaje a procházíme neočekávanými změnami a událostmi. Jak se ale ke všemu postavíme jen jen v našich režiích a pokud budeme neustále ignorovat naše tužby tam hluboko uvnitř jen proto, že naše sny se někomu můžou zdát až moc absurdní, vždy na to nebude doplácet nikdo jiný než MY. My, naše děti, který nebudou vědět, jak jednou žít naprosto spokojeně, protože je to nikdo nenaučil…

Proč jsou naše pocity tím jediným názorem, který chceme (i nechceme, ale potřebujeme slyšet)
Ohodnoťte článek
Veronika Zvonková
Jsem mladá maminka princezny Viktorky a nezávislá kosmetická poradkyně Mary Kay. Mou vášní je pomáhat ostatním cítít se dobře, plnit si své sny, podporovat je a být jim inspirací. Jsem odpůrce systému a neuznávám žádná pravidla společnosti. Každý máme možnost volby a každý jsme zodpovědný za život, který si sami vybereme!
Komentáře