Psáno srdcem

 

Hlavou se mi honí spoustu myšlenek. Není to ani půl hodiny, co jsem ukončila hovor s kamarádkou, která mi do telefonu dychtivě přikyvovala „To není možný, to je jak přes kopírák“. Rozhodně nebyla první. Není to ani týden a už jsem se obklopila slečnami, které zažily, nebo zažívají něco podobného. A každá mi říká: „Jsi tak silná, jsi tak dobrá! Ty to zvládneš, věřím v tebe.“ Víte, co je ale největší paradox? Že toto bych měla slýchat od lidí, se kterými jsem trávila čas nejčastěji. Od lidí, jimž jsem věnovala ty roky mého života. Se kterými jsme trávili tolik času. Od lidí, od kterých jsem čekala podporu nejvíce, jsem se nedočkala vůbec ničeho. Ale tak to asi prostě je.

Tento příspěvek jsem se nerozhodla napsat kvůli utápění se v sebelítosti, ale spíš jsem si chtěla připomenout, proč se tohle všechno stalo. Trošku se vypsat a touto cestou mířit i na několik jedinců a věřit, že se v tomto článku najdou.

Mnozí z vás ví, že před týdnem se mi otočil život o sto osmdesát stupňů. V jedné vteřině. Nedokázala jsem tomu uvěřit a každý den se budím s tím, že tomu stále nevěřím. Ale jsem v jiné posteli. Budím se obklopena jiným nábytkem, jsem v jiném městě. Vedle mě nikdo neleží, jen Viktorčino oblečení. Přemýšlím, co budu dělat celý den. Přemýšlím, co budu dělat přístí týden. A co bude za měsíc, za dva. Jak bude vypadat moje budoucnost za rok. Nudím se. Je mi tak strašně smutno. Připadám si tak prázdná. Uvnitř tak vysátá a plná beznaděje. V záchvatech samoty lapám telefon do ruky a sedím a civím do něho. Jako kdybych čekala spásu. Jako kdybych čekala nějakou zprávu. Ony přijdou. Vím, že přijdou. Ale je to všechno zbytečný. Tak co vlastně chci? Sama to nevím. Vím jedno. Ať přejde ta samota. Chci obejmout. Chci přimazlit a říct, že jsem krásná a skvělá. Chci pohladit a slyšet sladká slova. Chci pocit bezpečí. Pocit uznání a naprosté oddanosti. Pocit maximální důvěry, přátelství a vášně. Extrémní lásku a motýlky v břiše. Ten zápal. Ale není tu nic. A vím, že už nebude. Jestli někdy? Teď na to nemám myšlenky. Připadám si rozervaná na kusy a ponížená. Zklamaná tam z toho všeho. Kde jste všichni? Vždyť tohle není fér. Kolik u nás bylo akcí a mejdanů. Kolikrát jsme poskytli pomoc a azyl. Kolikrát jsme tu byli pro všechny. A teď tu není tu nikdo. Prý kamarádi.

Ne nadarmo jsem tvrdila, že tam nahoře, v továrně na drby jsem prožila asi nejhorších devět měsíců svého života. Nikdo to nechápe. Vždyť to byla práce. Nikdy jsem neodsuzovala práci. Ale lidi. Nikdy nezapomenu na ty zlé oči, na tu nenávist a na to neštěstí v takové míře na jednom místě. Jak se vás snaží stáhnout dolů. Dolů a dolů do té bezmoci, do propasti plné touhy a nenaplněných snů. Do hlubin útrap, finančních problémů a nulového sebevědomí. Myslela jsem si, že všechno tohle skončí. Že jednou provždy se tyhle lidi přestanou motat do mého života. A teď si vzpomínám na babičku a její oblíbené motto: Myslet znamená hovno vědět.

Asi bych se konečně měla smířit s tím, že životy lidí jsou skutečně různorodé a z toho důvodu není pro někoho jednoduché věnovat pozornost jen tomu jednomu -a tedy svému. Málokdo chápe, že formou myšlenek si utváříme celý náš svět a jsme plně zodpovědní za veškerá rozhodnutí, které učiníme. Bydlení, práce, partner, děti, vizáž. Někdy jsou ale ty problémy zdánlivě natolik nepřekonatelné a my absolutně slepí vůči svým chybám a zcela neschopni vnímat je a přijmout tu zodpovědnost za veškerá rozhodnutí, že toužíme po pochopení a po politování. Politování u někoho, kdo by nám mohl rozumět. U někoho, u koho uvidíme to, co doma je nám neviditelné. Chceme cítit něco, co jsme moc dlouho, ne-li nikdy, necítili. Takto asi přemýšlí spousta lidí. Proč si ale neuvědomí, že jediný problém toho všeho je zakořeněn právě hluboko uvnitř jich samotných? Že jde jen o neschopnost projevit nějaký názor? Projevit se před člověkem, který mu byl ještě před pár lety tak blízký? Proč má potřebu se svěřovat někomu jinému, když ten druhý o něm vůbec nic neví? Nezná jeho situaci a přesto soudí? A bude tohle mít někdy řešení?

Nebude. Každý den si kladu otázku, proč se vztahy rozpadají. Zdánlivě fungující vztahy. Vztahy, kde lze vyloučit drogy, násilí, alkohol. Vztahy, kde důvody, proč to skončilo, našim dětem jednou odůvodňujeme jako“ Nerozumněli jsme si“. Nevím, zda mám brát svou první zkušenost jako klad či zápor, že toho skutečně nebylo zatím více. Snažím se na to dívat z několika úhlů. Koloběh nefunknčích vztahů je zapříčiněn z několika důvodů a je dost zřejmé, že vypovídá o jedné, opakující se chybě v člověku samotném. Ale co právě ten jeden vztah? Nebylo by tomu všemu úplně jinak, kdyby oba netrpěli nedostatkem sebevědomí? Vždyť přece člověk, který v sebe samotného absolutně věří, dokáže přijmout zodpovědnost, nezáleží mu na tom, co si myslí ostatní a jedná jen a pouze dle hlasu svého srdce. Nepřipustí si k tělu lidi, o kterých ví, že ho zraňují, využívají a nemyslí to s ním upřímně. Lidi, kteří jsou kamarádi jen teď, ale co až zajdou za roh? Zdravě sebevědomý člověk přece nemá potřebu si něco dokazovat. Sám si je vědom svých kvalit, ale je zároveň schopen se učit ze svých chyb. Je to silná osoba, která sice mnohokrát potřebuje sama pomoci, ale především je to ona, kdo pomáhá lidem nahoru. Nikdy by záměrně nikoho nezranila na úkor obohacení se o nějaký příjemný pocit… A díky tomu si uvědomuji, jak moc málo lidí takových je. Dřív jsem to neviděla. Dřív mi to prostě nedocházelo. A to asi proto, že sama jsem si absolutně nevěřila. Ale když se na to všechno teď podívám se vztyčenou hlavou, říkám si, kolik vás tu je. Kolik moc lidí trápí ten pocit méněcenosti. Kolik lidí touží po tom uznání, obdivu a především lásce. Kolik lidí se NEMÁ rádo. Jak by potom mohli milovat někoho jiného? Milovat nebo mít rádi?

Ale proč čtu denně tolik zpráv, ve kterých je něco jako „Jsi silná“, „Jak to děláš“, „Chci být jako ty“, „Nejsem ale jako ty, nedokážu to“ atd. Vždycky mám pocit, jako kdybych jednoho dne prostě šla někde venku, uhodil do mě zčistajasna blesk, a stejně jako ve filmu Po čem ženy touží mi dal nějakou určitou schopnost. Jen tak. Hned. Bez práce. Nikdo nevnímá to, že ještě na střední škole jsem byla zlá a závistivá mrcha, která nenáviděla sebe a své tělo, ačkoli tu postavu si sama teď při pohledu na staré fotky závidím. Že jsem nenáviděla z hloubi duše a byla nepřejícná. Neměla jsem skoro nic (materialisticky) a nedokázala skousnout, že jsou tací, kteří to mají. Bylo mi 16. Všichni jsme byli závislí na rodičích. Proč ti moji byli chudí a rodiče některých bohatí? Proč jejich životy byly tak růžové a ten můj takový, jaký byl? Až později mi došlo, že nikdy nesmím přestat být vděčná právě za to, jaký můj život byl. Nikdy bych nebyla pochopila, jak z ničeho udělat něco.

Byla to práce. Bylo to střídání zaměstnání, brigády. Byly to nože do zad od lidí, od kterých jste čekali přátelství. Byly to zkušenosti. Jako všechno. Nebylo to zadarmo. A byla to hlavně Mary Kay. Disciplína a práce s různými typy lidí, kdy se musíte zachovat jako profesionál a ke každému se chovat tak, jak chcete, aby se chovali oni k vám. Stejně tak i v životě. Když se ostatní šli bavit, já makala na svých snech. Když mě ostatní pomlouvali a vysmívali se, já musela být ta, která jim ukáže, že se pletou. Když mě soudili za mé chyby, musela jsem sklopit hlavu. Vždyť oni nevěděli, jaké jsem měla možnosti. Čím jsem zrovna procházela. Brzy mi došlo, že názory lidí jsou pouhými výplody jejich mozků, nikoli mého. Jsou to směsice jejich obav, tužeb a zkušeností. Takže se mě to vlastně vůbec netýká, ačkoli to není příjemné a někdy je toho až moc. Ale když člověk něco CHCE, nikdy nepřestane věřit. Nikdy se nevzdá na úkor názorů druhých. Nikdy nezapochybuje o tom, že by mohl zklamat, jen proto, že to říkají druzí, přestože oni absolutně netuší, o co se jedná. Nikdy se nesmíří s tím, co nechce.

Vždycky jsem chtěla jen jedno – BÝT ŠŤASTNÁ. Jak prosté. Co to obnáší, to už je trošku složitější. Bydlení, koníčky, přátelé, práce, vizáž, vztah. Vše, čemu věnujeme pozornost. To, co děláme a s kým se vídáme, nás nějakým způsobem utváří. Připadám si trošku jako Bořek Stavitel. Když si postavím šťastný vztah, zhroutí se práce. Když stojí domečky typu bydlení, koníčky, vztah, práce, zhroutí se barák přátelství. Aktuálně je zase na čem makat, a to znovu postavit od základu baráčky bydlení, vztah. Jsem tak vděčná za ty ostatní, které zůstaly stát. A to je ono, co mě činní neustále pozitivní. Vnímám to, co stojí. Ne to, co spadlo.

Být šťastný je rozhodnutí.

A není to o tom, že lze zažít tenhle pocit jedině tehdy, když stojí celé sídliště. Každý dům má něco do sebe. Spolu tvoří ten celek absolutního štěstí, to je pravda. Ale pokud ani jeden z domů není postaven s láskou, pak těžko lze celé sídliště považovat za šťastné.

Moje pocity se mění každým dnem. Ale pohled zůstává stejný. Někdy jsem plná nenávisti a vzteku, jindy jsem absolutně klidná. V jednu chvíli pláču, v zápětí se směju. Asi je to normální. Vždyť sedm let je sedm let. Budujete, budujete, toužíte a sníte, a když toho všeho dosáhnete, je konec. Ale důležité je si odpovědět PROČ. Je chyba vě mně? Co jsem dělala špatně a z čeho se mám pro příště poučit? Ne vždycky musíte být viníkem vy. Tím viníkem, který zapříčiní ten špatný závěr. Ale vztah je o obou dvou, ne jen o jednotlivci. Vždycky za to mohou oba. Komunikace je ten klíč. To už asi víme všichni. Ale co se pod tím pojmem KOMUNIKACE skutečně ukrývá, to je bohužel už trošku zapeklitější. Komunikace, ta správná, tvoří tu důvěru a důvěra tvoří ten pocit bezpečí. Ten pocit bezpečí vytváří pocit uznání a respektu a spolu dohromady zastávají lásku. Oni dva. Ne lidi okolo. Ne rodina, ne přátelé, ne známí ani kolegové. Jen oni dva.

Lidi budou soudit. Lidi budou hodnotit. Ne každý tohle pochopí. Ale jsou to ti, kteří sami nemají to, co chtějí. Má význam někoho takového poslouchat, zejména, když víme, že jediný člověk, který jim může pomoci, jsou oni sami?

Každým dnem se ubezpečuji v tom, že se skutečně vše děje tak jak má. A jak se říká, někteří lidé v našich životech jsou testem, trestem, nebo právě darem. Není to euforie, není to katastrofa, není to problém. Je to opět jen naše reakce. A pokud se nebudeme snažit vidět to pozitivní i přes tu bolest, jak se můžeme posunout lepší cestou? 🙂

 

Psáno srdcem
4.3 (86.67%) 3 votes
Veronika Zvonková
Jsem mladá maminka princezny Viktorky a nezávislá kosmetická poradkyně Mary Kay. Mou vášní je pomáhat ostatním cítít se dobře, plnit si své sny, podporovat je a být jim inspirací. Jsem odpůrce systému a neuznávám žádná pravidla společnosti. Každý máme možnost volby a každý jsme zodpovědný za život, který si sami vybereme!
Komentáře