Rychlovýprava na Černé jezero

Zajímalo by mě, jestli jednoho dne prostě zažijeme něco jako normální výlet. Výlet, se kterým budeme počítat několik dní dopředu a podle toho tak bude vypadat celý průběh. Jenže, možná právě proto, že u nás to přesně takhle nefunguje, můžeme pak kamarádům a všem ostatním vyprávět o sto šest, co jsme zažili i nezažili. Dokonce bych i řekla, že právě tohle náš vztah upevňuje. Já přijdu s debilním nápadem, Tomáš ho odsouhlasí a přestože se několikrát cestou několikrát štěkneme, nakonec i on zažije něco nového a rozšíří si obzory, což změní jeho pohled právě na moje myšlenkové zkraty. 

„Dobré ráno zlato, jak ses vyspala?“ vybíhá Tomáš z koupelny úplně vysmátej a dokonale nabuzenej.

„Nechal jsem ti vodu, tak jestli chceš, tak taky hoď vanu a pak uděláme něco k obědu a vyrazíme do Plas, protože jsem dostal strašnou chuť na pražený mandle!“

Musela jsem se začít smát. Ještě se zalepenýma očima jsem se tedy odkolébala do koupelny a skočila rovnou do vany, načež jsem po celou dobu vedla s Tomášem konverzaci přes tři místnosti. Venku se počasí sice netvářilo zrovna dvakrát sluníčkově, ale teplota byla příjemná. Úplně jsem zapomněla, že je v Plasích pouť. Sice je rok od roku horší, ale je to taková naše tradice, že se tam pokaždé jedeme podívat. Aspoň pro ty oříšky… Nahodili jsme oblečení, udělali ze sebe lidi a po obědě vyrazili. Ruku v ruce jsme procházeli davem lidí a dětí a zkoumali, co bychom kde ukořisti zajímavého. Nakonec to vyhrála akorát Tomášova náušnice v podobě smajlíka a pro změnu jídlo. Když jsme tak srkali Kofoly a uspokojovali své žaludky smaženými hermelínky a klobásou z udírny, nahlas jsme přemýšleli, co podnikneme. Hodiny ukazovaly půl druhé odpoledne a pouť byla tak strašně nudná, že jsme snad zamýšleli, že se odebereme domů a začneme malovat zdi…

„No, tak se pojedem podívat na Šumavu, ne?“ navrhla jsem, protože jsme akorát míjeli kamarády, kteří se asi včera vrátili z dovolené právě ze Šumavy. Tomáš nijak neprotestoval. Černé jezero nám připadalo zajímavější než okoukané atrakce a stánky. Cestou z Plas jsme tedy jen přibrzdili doma, nahodili pohodlnější oblečení, Tomáš dokonce i připravil sváču, naskočili jsme do auta a vyrazili! Cestou jsme samozřejmě museli zkritizovat styl jízdy některých jedinců na silnicích a po cestě si tak i dělali srandu z lidí a mávali na kdejakého chodce, aby mohli týden přemýšlet o tom, kdo to vlastně byl! V záchvatech smíchu jsme se najednou strašně rychle ocitli v serpentinách, které nás měly dovést do cíle, které Tomáš opět musel říznout takovým stylem, že už jsem se smiřovala s tím, že si dáme pár kotrmelců v lese po pravoboku i s autem, načež mě vlastně musel přesvědčit, jak skutečně fungují fyzikální zákony a začal brzdit jako cvok, abych pochopila, že auto vlastně půjde do smyku, a ne přes střechu…

„Děláš si prdel, že mi ještě po tolika letech nevěříš?“ smál se mi, když viděl můj výraz. Neříkám, že já to občas nesešlápnu, ale jedině na rovině, kde to znám a kde není provoz, ale v zatáčkách bych si nikdy netroufla jet na trojku! Nemůžu si furt zvyknout, že od té doby, co máme sníženej podvozek a větší kola, že to víc sedí a že se prostě nemusím bát.

„Ale jo, věřím, ale prostě se bojím, takže si tyhlety kraviny dělej s Domajzem nebo s Lukášem, mě tím nijak neoslníš!“ uzavřela jsem to a začala se víc soustředit na navigaci, která nás táhla na Špičák. Brzy jsme se objevili někde nahoře, kde teplota klesla asi o čtyři stupně a na jednom z parkovišť ustájili to naše čtyřkolé dítě a připravili se na procházku.

„Já nemám zapalovač, myslíš, že ho tamhle v tom stánku budou mít?“ šmátral Tomáš na sedačkách a v batohu, ale neúspěšně.

Nechápu, proč si vždycky od všeho vezme jen půlku!

„Jo, určitě, pojď si tam stoupnout“

Asi dvacet minut jsme stáli jako idioti před kioskem, kde si nějaká rodinka kupovala asi sto padesát tisíc párků v rohlíků za 35 korun a dědula ve stánku, který své temto už zanechal dávno někde v mládí, se snažil všem natolik vyjít vstříc, že paradoxně zmotal většinu objednávek. Následovalo tedy velké zdržení, načež nám bylo sděleno, že ve stánku se pro nás nenajde ani jediná sirka. Ve čtvrt na pět jsme se tedy odebrali směrem na Černé jezero…

„Když já bych chtěl vidět i to Čertovo! To jsme taky měli vyjet dřív, vždyť je to výlet na celej den!“ začal se Tomáš rozčilovat, načež mě pro změnu chytl amok, že zase budeme řešit hovadiny.

„Tak se otočíme a jedeme domů?“ opáčila jsem s ledovým klidem a snažila se udržet nervy na uzdě.

„Ne, ale proč prostě nemůžeme jezdit jako normální lidi na výlet na celej den?“

„Protože prostě nejsme normální lidi, no! Jsme dementi, vadí ti to?“

„Někdy docela jo, protože jsou to zbytečně vyhozený peníze, zbytečně projetá nafta…“

„Ale hovno! Nemusí bejt přece furt všechno podle plánu! Vzpomeň si na Mayrhofen. Sice nás to vyšlo na osmičku, protože jsme si vzpomněli, že pojedeme asi 6 hodin předem, ale zážitek je to na celej život. To samý jako když jsme jeli loni v šest večer na cigáro na Orlík!“ vyjmenovávala jsem naše zážitky, načež jsme se oba začali smát a místo řešení kravin jsme zkoumali přírodu a začali si unisono vypískávat známou znělku z pohádky O statečném kováři.

„No… Lidi se mi smáli, že jsem tůru na Pravčickou bránu šla v balerínách, ale to, že teď mám kecky, fakt není žádná výhra! Kdybych si vzala lodičky, udělala bych líp!“ zastavila jsem a třela si rozbolavělou patu, protože boty jsem měla tak ošoupané, že mi v oblasti paty začal vylejzat kus plastu, který řezal do nohy jako nůž. Měla jsem ale trošku smůlu, protože nás čekaly ještě dva kilometry tam a necelé čtyři zpět…

Když jsme dorazili na místo, přestala jsem na půchýře myslet. Sice panoramata nebyla identická s těmi alpskými, nicméně tohle taky mělo něco do sebe!

Nebýt rodinky dětmi, kdy uřvanější spíše byla máma než její ratolesti, dalo by se říci, že tu byl naprosto božský klid! Nevím, čí to byl nápad začít zkoumat krásy Čech až jako poslední, ale rozhodně jsme si řekli, že na Šumavu musíme vyrazit aspoň na víkend na wellness a prozkoumat i Čertovo jezero a ostatní. Tlačil nás čas, takže jsme ztrestali banán a sušenky, pokochali se pohledem na křišťálově čistou vodu a vysoké zalesněné kopce, které jezero lemovaly, a vyrazili nazpět.

Celou cestu jsme si povídali o našem dětství a zážitcích z táborů, a najednou jsme se ocitli zpět na parkovišti! V nohách za dnešek něco málo přes sedm kilometrů a krásně provětraní!

Cestou zpět jsme přibrzdili ještě v Alžbětíně u známých „vietviček“ a ukořištili dalších pár praktických kousků do skříně. Spokojení, vyprocházkovaní a natěšení domů na karbanátky jsme celou cestu prokecali a úplně nadšení z dnešního dne skončili naprosto spokojení na gauči s večeří u Mumie tři!

Docela se divím, že tenhle výlet se obešel bez potíží. To se k nám úplně nehodí, ale musím říct, že je vážně fajn jednou něco podniknout bez toho, aby se muselo přihodit něco, co nám plán dost zkomplikuje…

Rychlovýprava na Černé jezero
Ohodnoťte článek
Veronika Zvonková
Jsem mladá maminka princezny Viktorky a nezávislá kosmetická poradkyně Mary Kay. Mou vášní je pomáhat ostatním cítít se dobře, plnit si své sny, podporovat je a být jim inspirací. Jsem odpůrce systému a neuznávám žádná pravidla společnosti. Každý máme možnost volby a každý jsme zodpovědný za život, který si sami vybereme!
Komentáře