SONY DADC aneb Nejhorší měsíc v mém životě

Pracovat rukama jsem byla zvyklá

Byla jsem necelý rok po škole. Odmaturovala jsem v roce 2014 a odstěhovala se od mamky vlastně ještě dříve, než jsem si zajistila zaměstnání. Od šestnácti jsem ale neustále pracovala i při škole. Pamatuji si třeba směnu v Pekařství od tří od rána do jedné do odpoledne. Byla to moje první pořádná šichta, navíc jako puberťačka jsem byla zvyklá chodit spát okolo jedenácté, dvanácté. Naspala jsem tedy něco okolo tří hodin a šla do práce ve 3:00. V půl druhé odpoledne, když jsem přišla po desetihodinové šichtě, kdy jsem od těch tří stála na nohou a běhala po krámu a uklízela, připravovala a před šéfovou neustále musela i v době, kdy byl čas,  předstírat, že něco dělám, stejně tak se ukrývat před kamerami, které byly do prostoru nainstalovány především pro kontrolu zaměstnanců, jsem padla mrtvá do postele. Usnula jsem jako miminko, ale za dvě hodiny mi opět zazvonil telefon. Jedna brigádnice odpadla a kolegyně neměla nikoho, kdo by jí pomohl. Nestíhala. Musela jsem vstát. V půl druhé jsem ulehla a ve čtyři hodiny jsem už zase stále v pekárně a lítala se zmrzlinovými poháry po place. Nejhorší bylo vytírání a tahání těžkých stolů z terasy dovnitř. Mytí zmrzlinového stroje a tahání těžkých kýblů s vodou, které se zvedaly do výšky, aby se jejich obsah nalil do chladících vaniček, které se tak vyplachovaly. Domů jsem přišla kolem půl osmé večer. 13 hodin práce. Ale to bylo ještě v pohodě.

Brigáda v Kauflandu byla taky hustá. Jednalo se o úplně první noční v mém životě. Bylo mi čerstvých 18. Ale byla to docela zábava. Jednalo se o inventuru zboží. Pokaždé, když vařím a přijde mi pod ruku bobkový list, vzpomenu si, jak jsem přepočítávala stovky těchto balíčků několikrát po sobě, protože mi pokaždé v důsledku únavy vyšel nesprávný počet. A ta zima u chlaďáků v brzkých ranních hodinách, kdy jsem pomalu usínala. Fuj! Takovými pracemi jsem začínala, takže jsem si myslela, že takhle funguje každé zaměstnání. Pokud chceš víc peněz, tak prostě makej. Je jedno, jestli tě to baví, nebo ne. Nemáš na výběr. Prostě musíš pracovat. Takhle jsem to celé vnímala a kdykoli se naskytla nějaká příležitost, mákla jsem. Nestydím se za to, že jsme byli s mamkou dost chudí. Taky když bráchovo otec je krypl všech kryplů, co by kdo čekal. Do teď si nadávám, proč jsem se chovala jako puberťák a mamině doma víc nepomáhala nebo aspoň byla trošku empatičtější. Táhnout nájem z jednoho platu a do toho živit auto, dvě děti a platit ještě školku a mou dopravu do školy, pak si dovedu vysvětlit ten nábytek, který jsme měli a tu postel z dřevěných palet a nákupy po bazarech. Panebože, jak si máma pořád utrhávala od pusy, abychom měli! Ty její malé porcičky jídla… Ty skromné nákupy, ze kterých ale i tak dokázala uvařit naprosto famózní jídlo… Oblečení jsem si tedy prostě kupovala sama a kapesné dostávala asi ve výši 400 na měsíc, ale to až když si mamka našla přítele. Pracovat jsem tedy byla opravdu zvyklá a když jsem viděla u mámy, jak se dře, čím dál více jsem se utvrzovala v tom, že makat je prostě normální…

Hrozně jsem se těšila, až máma pustí náš byt a odstěhuje se s bráchou k přítelovi do Starého Plzence. Viděla jsem jí na očích, že začíná nový život a že se strašně těší a jakožto nezávislá a od mala cílevědomá a soběstačná dívka jsem sama navrhla, že zmizím s Tomášem. Vždyť jsme spolu chodili už tři roky a bydlení jsme plánovali. Sice u kamaráda, ale spolu! A tak jsme prostě šli. Ještě jsem neměla ani maturitu a už jsme o svaťáku makali na našem novém pokoji. A pak najednou sbohem. Čerstvých 19 let a najednou jsem čelila domácím povinnostem. Absolutně jsem neuměla vařit, neměla jsem práci a neměla jsem ani páru o tom, jak se platí elektrika, plyn, voda atd… To, že bych asi taky měla začít vydělávat, mi došlo v průběhu června. 29.5., den po mých devatenáctinách jsem odmaturovala a druhý den ráno jsem nastoupila na brigádu do stánku se zmrzlinou.

Za dva týdny mi docvaklo, že to není prdel a že už nebrigádničím. Že už musím PRACOVAT. 7 000 z brigády mi fakt nestačilo. Přestože Tomáš nastoupil také hned po škole do práce a finančně bychom asi vyšli, stejně jsem neváhala a nastoupila okamžitě do místní fabriky. Tam jsem vydržela měsíc, protože se mi naskytla super bomba nabídka jako prodejce užitkových vozidel/obchodní zástupkyně. Tam jsem taky vydržela měsíc. Se syndromem vyhoření jsem skoro ze dne na den zdrhla do Alberta sekat prasečí hlavy v zástěře za 9000….

Dvanáctky super. Vstávačka ve tři ráno v sobotu, návrat domů v osm večer. Celý den na nohou tahat těžké bedny v obrovské lednici a třídit šišky salámů a krájet uzeniny jako debil vlastně s jedinou pauzou na jídlo, byla fakt sranda. Tlustá zpocená Helča mi na tajňáka pila z pití a já si připadala jak totální idiot. Říkala jsem si, jestli nejsem moc náročná, když to tady ty ženský prostě vydrží. Řev mojí nadřízené, na kterou jsem později poslala stížnost byla třešničkou na dortu. Rozštípla to party v Horní Bříze, kam jsem se asi dva měsíce neskonale těšila a kam jsem nakonec nemohla jít, protože jsem měla jít o víkendu do práce. Byl to impuls k tomu, abych podala výpověď.

Týden jsem se doma vzpamatovávala a pak nastoupila za bar. Tam jsem vydržela dva měsíce. Obden jsem chodila domů s totálně zasmrádlým oblečením, sama jsem kouřila jako fabrika a musela neustále prosit ožraly, aby se uráčili v brzkých ranních hodinách jít domů, že jsem tu už 16 hodin a musím ještě uklidit a spočítat tržbu a už fakt nemůžu, nehledě na to, že před prací jsem chodila na 4 hodiny vypomáhat do místní restaurace. Šichta 20 hodin. Proč ne… Nedávala jsem to. Poprvé jsem rezignovala a utekla k mámě. Neměla jsem peníze a Tomáš taky ne. Ještě jsme věděli prdlajs. Průser byl, že kamarád moc neřešil faktury, takže brzy odpojili internet a elektriku, takže se i Tomáš nakonec vrátil zpět k rodičům. Věděli jsme ale, že chceme být spolu. Ale bylo potřeba nějak spasit peníze na kauci, provizi realitce, nějaký nábytek atd… A hlavně příjem, abychom měli na zaplacení nájmu. Abychom si tohle splnili a mohli jít bydlet, musela jsem za každou cenu jít do práce. Ty dva měsíce, co jsem byla doma, jsem totiž odmítala jít na pracák, protože jsem si nechtěla připustit, že jsem totální socka, která nemaká a z posledních peněz si platila sociální a zdravotní pojištění sama. Žila jsem s pětistovkou na měsíc. V tomto období umřela i moje milovaná babička, která pro mě znamenala snad úplně všechno a která mě částečně vychovala. Opravdu fajn období. Jaká byla moje neskonalá radost, když mi třetí týden v únoru 2015 zazvonil ráno telefon. Volali mi z personální agentury, že pro mě mají práci a že můžu nastoupit už pozítří na ranní směnu! Skákala jsem tři metry vysoko radostí, aniž bych věděla, do čeho jdu. Bylo mi to ale jedno! Znamenalo to totiž, že budeme moci brzy s Tomem bydlet spolu úplně sami!

Horor začíná

V půl šesté ráno jsem už nervózně a unaveně stepovala na autobusáku v Plzni a nervózně žmoulala v ruce cigaretu. Okolo mě se kupilo na nástupišti čím dál více lidí. Bylo vidět, že tady si asi kamarády nenajdu. Téměř všechny ženy mě opovržlivě sjížděly pohledy a chlapi na mě zírali s naprosto nechutnými výrazy. Bylo mi zle. Přitom jsem vypadala normálně. Kabát, kozačky, džíny, učesaná a namalovaná. Něco snad bylo špatně? Evidentně jsem sem prostě nezapadala. Ostatní ženy byly dost zanedbané. Většina měla rozcuchané mastné vlasy, zničenou a stahanou pleť, tepláky a starou obnošenou bundu. Některé dokonce i dost smrděly. Muži vypadali jako feťáci, většina byli mladí floutci, kteří se vystupovali dost nevychovaně. Brzy dorazil autobus a všichni se nedočkavě začali hrnout do tepla, jako malé děti ve škole, kteří se dychtivě tlačí jeden přes druhého ze třídy, jakmile uslyší zvonek ohlašující konec hodiny. Rezignovala jsem a vyčkala, až se všichni uráčí nacpat dovnitř, aby jim náhodou třeba autobus neujel… Ten stavěl hned na třech zastávkách v Plzni. Brzy se autobus tak zaplnil, že jediné, co jsem vnímala, byly kapičky potu na mém čele a čůrky na mých zádech. Věděla jsem, že jakmile takhle spařená vylezu ven do toho mrazu, je to jen otázka času, kdy zase onemocním. Vnímala jsem ten zápach těch lidí, nemytých těl a výkřiky v cizích jazycích. Už jsem se nemohla dočkat, až vylezu ven. Pohled na budovu při příjezdu mluvil za vše. Obrovská rozlehlá kvádrová hala v průmyslové čtvrti s nápisem SONY DADC mi hned jasně dala najevo, proč je třeba přijímat tolik zaměstnanců… V životě jsem takhle velkou fabriku neviděla. Jediná, kde jsem pracovala do té doby, byla Nepron. No dobře, ještě Yazaki, kde jsem vydržela jeden den. Ale spíš mi překvapilo to odlehlé místo. Do Plzně to byla docela dálka, pokud jste měli jít pěšky z Černic v tom ukrutném mrazu.

Když jsem vylezla z autobusu, zamířila jsem k recepci, kde se kupilo dalších sto tisíc lidí, kterým koordinátoři po zápisu podávali visačky s píchačkou. Ke všem lidem se chovali stejně odměřeně. Asi jsem byla jediná, kdo mile pozdravil a slušně poprosil o informaci, co že mám vlastně dělat a kam jít. Paní se mnou najednou začala jednat úplně jinak. Odvedli mě do šatny, kde k mému zděšení nenáležela každá skříňka jednotlivým zaměstnancům. Skříňky byly na číselný kód, který bylo třeba si navolit. Už si přesně nepamatuji, jak to fungovalo, jen vím, že při každém nástupu na směnu jste si museli nějakou skříňku prostě vybojovat. A každý den jinou. Zkrátka, co směna, to jiná skříňka. Bylo moc fajn si dávat svačinu a pití a osobní věci do smrduté skříňky, kde se válely sešlapané a odporně páchnoucí cizí přezůvky… Pořád jsem ale nevěděla, co mě čeká tam dole. Začínala jsem mít hlad, protože jsem vstávala asi ve 4 ráno a snídala jen něco málo. V tuhle hodinu mám tak stažený žaludek, že do sebe prostě nedostanu nějaké větší množství jídla. Jenže bylo něco málo před šestou a nárok na jídlo jsem měla až mezi desátou a půl jedenáctou.

Nikdo mi nebyl schopen říci, kam se mám odebrat, takže jsem si musela sama odchytnout cizího koordinátora, aby mi řekl, kde je vlastně hala. Když jsem vešla dovnitř, myslela jsem, že mě trefí. Přede mnou se rozprostřel obrovský, téměř nekonečný plac plný stolů, strojů a lidí. Lidí, mezi nimiž jen asi tak 2 % z nich působilo normálně. Ostatní byli romové, cizinci, feťáci, možná i bezdomovci. Byla jsem kromě jedné vychrtlé a totálně umělé ošklivé barbie jediná ženská, která tu byla hezky oblečená a namalovaná. Většina pohledů se snad z toho důvodu obrátila ke mně. Bylo mi mdlo. V hale bylo sice docela ticho a čisto, ale tahle směsice lidí mě uváděla do rozpaků. Bála jsem se. Byla jsem tu úplně sama. Ospalá, hladová a vůbec nevěděla, co mě čeká. Z povzdálí jsem slyšela řev některé z nadřízených na nebohé zaměstnance. Všichni lidé, kteří se mnou přijeli autobusem, nervózně postávali na place před turnikety a čekali. Nechápala jsem na co.

Najednou odbila šestá hodina a lidi, jako by se zbláznili! Ti, kteří doposud stáli u strojů a stolů se seběhli v jeden veliký dav a utíkali jako o závod k turniketům. Skupina z autobusu tryskem vyrazila na jejich pozice a zaujímala místa u stolů. Mačkali se mezi sebou a strkali do sebe. Připadala jsem si jako v ZOO. Stála jsem na místě a bezradně zírala, co se to děje. Najednou na mě někdo zakřičel. „Hej, ty v tom bílým svetru. Ty pojď sem! Tady si stoupni a stuj!“ Naproti mě stála oprsklá silná dívka. Odhadovala jsem jí tak 24 let, víc ne. Už od pohledu byla zlá. Vřeštěla jako pominutá na ostatní. Pocítila jsem lítost vůči některým lidem, protože v téhle obrovské směsici národů a barev pleti se tu našli i lidé, kteří by měli být dávno v důchodu. Později jsem pochopila, že ti lidé takhle utíkají každé ráno a bojují o místo u stolu. Co část stolů, to jiný mistr. Na odpověď, proč všichni tak utíkají všude možně, mi bylo řečeno: „To proto, že tihle jsou zlí. Tam vzadu jsou hodní.“ Žaludek se mi zhoupl nejen nevolností z hladu, ale i z očekávání. Evidentně jsem stála na jednom z těch nejhorších míst.

Stála jsem u stolu dlouhého asi deset metrů. Nikde židle ani stolička. Prostě jen dlouhý stůl. Po pravé straně jsem měla malou obtloustlou Romku a vedle sebe z druhé strany nějakou podivně vyhlížející paní s hrbem. Byla chudák tak strašně ošklivá, že jsem se jí opravdu bála. Nebyla to Češka. Takhle nás tu stálo asi pět. Na tomhle place bylo asi 6 stolů a u každého stejný počet lidí. Vypadali jsme jako nějaké figurky z dálky… Tlustá holka na mě vyprskla, že se mám zeptat kolegyně vedle sebe, co mám dělat a dál si mě nevšímala. Jmenovala se Katka. Už teď jsem věděla, že mě nesnáší, protože zanedlouho jsem si všimla, jak stojí s tou vysokou umělou barbie naproti mně asi 5 metrů a něco si šuškají a s pohrdavými výrazy se dívají směrem ke mně. Romka, která mi měla vysvětlit, co mám dělat, se zatvářila nesmírně důležitě a hrdě začala vysvětlovat. „Tady máš před sebou kartonky. Z těch složíš krabice. Musíš to takhle vzít, tady to ohnout pořádně a tady taky. Pak to celý spojíš. Ale koukej se, takhle… Ať to neuděláš špatně…“ Bylo na ní vidět, že si připadá opravdu zajímavá, že mi může vysvětlit, jak se skládá krabička. Možná jsem měla na čele namalovaný kosočtverec, nebo jsem prostě vypadala jako totální dement, že nevím, jak se z toho debilního papíru složí krabička? Připadala jsem si dotčená a v cuku letu začala skládat jako o závod. Přišlo mi to jako normální tempo, ale když jsem se podívala okolo sebe, viděla jsem, že většina lidí to prostě nezvládá. Zanedlouho u mě stála Kateřina!

„Hej, ty! Chceš dělat něco jinýho?“

Podívala jsem se na ní, jako kdybych měla strach, že mi každou chvíli dá pěstí. Váhavě jsem řekla: „Jo, to by bylo fajn.“ Odvedla mě tedy někam doprostřed haly a já si nemohla nevšimnout pohledu některých lidí. Byly to závistivé pohledy. Vrtalo mi hlavou, jestli jako jsem teď něco lepšího, že umím skládat krabičky a že teď nejspíš budu dávat cédéčka do krabiček. Asi jsem fakt byla hustá! Jen si to vezměte, dávat cédéčka do krabiček… Nechápu, proč se tenhle obor neučí někde na škole!

Kromě nesnesitelného kručení v břiše a žízně, kdy jsem se mohla jít napít jen podivně nakyslé erární vody v kelímku u turniketů, přičemž jsem ale musela poprosit mistra, jestli se vůbec můžu jít napít, nakonec práce nebyla tak příšerná. Katka mě poslala k jednomu z kluků, který nebyl o moc starší než já! Kupodivu byl normální! Opravdu normální! Vlasta byl vysokoškolák, který si tu přivydělával, ale jeho obvyklá pozice byla u stroje. Jenže ten nefungoval, takže jeho tým rozpustili na „ruční oddělení“. Celou směnu jsme si povídali a pak šli spolu i na oběd. Seznámil mě s dalšími jeho kamarády a já si konečně nepřipadala jako vyvrhel!

Další dny byly peklo! Sice jsem se seznámila s Janinou, malou devatenáctiletou dívkou, která však už doma měla několikaměsíční miminko, které údajně hlídala babička, a tak jsem byla ráda, že si můžu s někým povídat. To ale byl zase problém pro nadřízené. Kateřina vřeštěla jako střelená. „Holky, přestaňte si povídat a koukejte máknout! Tady se prostě nebude mluvit! Narovnej se a makej!“ Houkla na mě a mně nezbylo nic jiného, než udělat protáhlý obličej a zanadávat si, co je to za zamindrákovanou krávu. Celý první týden a část druhého týdne jsme strávily s Janinou na „ručním oddělení“. Buď jsme skládaly cédéčka do krabic nebo jsme olamovaly tvrdé kartony a vkládaly do nich samotné disky. Nejčastěji jsme však do prázdného čirého plastového krytu vsouvaly barevný papírový obal s informacemi o samotném CD a CD zacvakávaly do doposud prázdného obalu. Obalené a vyplněné DVD a CD se v určitých počtech vkládaly do „šubrů“, tedy podlouhlých krabic. Tyto se přeskládávaly na paletu, kterou si zpacifikovali kluci od strojů a s paleťákem vysokou DVDčkovou věž z krabic odvezli zafóliovat a připravit k naložení na kamion. Nebyla to zas tak nudná práce. Ale z toho stání na jednom místě nesnesitelně bolely nohy.

Aby mi práce rychleji utíkala, snažila jsem se pracovat co nejrychleji. I tak jsem byla špatná. Brzy jsem si totiž všimla, že mě neustále pozoruje ta vysoká barbína s koňským obličejem. Adéla se jmenovala. Vím, že jsem jí jednou pochválila dokonale ploché břicho a řekla, že jí to sluší. Ten den byla hezky oblečená. Jen se na mě pohrdavě podívala a poznamenala něco ve smyslu „já vím.“. Věděla jsem, že kamarádky z nás asi nebudou. Blondýna, která jí věčně stála za zadkem, byla menší a docela prdelatá. Oblečení, které měla na sobě, připomínalo zbytky z takových těch charitativních kontejnerů. Kombinace jednotlivých kousků byly trnem pro oko. Ale asi si myslela, že jí to sluší. Chovala se totiž tak jako povýšeně a dost arogantně. Neustále na mě měla nějaké poznámky a narážky a pořád na mě zírala! Ale pořád! Cítila jsem se hrozně! Měla jsem strach, že si mě venku odchytnou a zmlátí mě. Od ostatních pracovníků jsem se dozvěděla, že většina těchto holek je asi tak o rok, dva starší než já. Velká část z nich už měla děti, jiné zase měly zkušenost s potratem, nebo se o děti snažily. Z jejich názorů a úvah se mi dělalo špatně. Divila jsem se, že někdo může být tak strašně hloupý, ale snažila jsem se celé to prostředí brát s rezervou. Pořád jsem si opakovala. Vydrž to tu! Budeš brzy bydlet s Tomem a bude to všechno dobrý… Pak se to nějak vyřeší a ty odsud vypadneš….

Moje snaha dosáhnout co nejvyššího výdělku se projevovala prosbou o přesčas. V téhle fabrice fungoval čtyřsměnný provoz. Já jsem nastoupila na áčkovou směnu. Takže jsem měla jet ranní, odpolední, noční a týden volna. Druhý týden jsem ale s Janinou přestoupila opět na ranní, takže jsme odpolední měly až třetí týden. Tím pádem se nám to protáhlo. Nic se ale neměnilo na věci, že týden volna pro mě nepřipadal v úvahu. Byla to příležitost si vydělat. PŘESČAS! A celý týden! Abychom dosáhli co nejvyšší výplaty, přihlásily jsme se hned po týdnu odpolední na céčkovou a déčkovou směnu. Měly jsme tak jet 14 dní noční za sebou a mezitím si střihly ještě dvanáct a půl hodinovou šichtu v sobotu.

Ta sobota byla asi nejhorší. Nohy bolely už po osmi hodinách neskutečným způsobem. Ale šla jsem do toho dobrovolně. Asi po šesti hodinách rutinní práce jsem se lokty zapřela o stůl, abych si aspoň protáhla záda. Kromě přešlapování z nohy na nohu a jednomu odchodu na záchod a pro pití jsem v podstatě nezměnila polohu a moje tělo už začínalo naříkat.

„Hej, ty tam! Okamžitě se koukej zvednout a makat!“ Asi tak čtyřiadvacetiletý Rom nám tu evidentně šéfoval. Předtím jsem si ho nevšimla, práce jsme se s Janinou chopily na základě toho, co jsme viděly u sousedních pracovníků.

„Jako já?“ zeptala jsem se zděšeně a prudce se zarovnala. Ucítila jsem v zádech prudkou bolest.

„Jo, tady se maká, tady nefláká!“

„Vždyť jsem se jen opřela, pracuju pořád stejně, jen mám lokty zapřený o stůl! Hrozně mi bolí záda a nohy!“

„No a co, to je tvuj problém, to mě nezajímá! Jestli máš ňákej problém, tak pojď a vyřídíme to v kanceláři a taky můžeš honem rychle odtud vypadnout!“

Vzpomněla jsem si na paní, v podstatě babičku, na kterou tu včera vřeštěla cikánka u jiného ze stolů. Paní nestihla počet kusů, který měla stihnout v důsledku únavy a radila se s pánem po její pravici. Ohlušující křik té Romky, která vypadala jako feťačka, slyším do teď. Paní se úplně sesypala a rozplakala. Vyhodili jí. Samozřejmě sem přijela autobusem a neměla nikoho, kdo by pro ni přijel, takže absolvovala nepříjemnou několikakilometrovou cestu asi v minus patnácti zpátky do Plzně. Bez práce.

„Ne, to je dobrý…“ procedila jsem mezi zuby a snažila se stát po zbytek směny vzpřímeně a navzdory bolestem v nohou a zádech jsem ani nepípla. O pauze jsem se ale sesypala. Jsem indigová osobnost, což znamená, že špatně snáším kritiku, neuznávám autority, zastávám jen dobro a bojuju proti zlu. Nenávidím křivdu a neustojím nespravedlnost a neférové jednání. Plakala jsem jako malé dítě a přemýšlela, co by se stalo, kdybych ho prostě poslala do prdele. Zda bychom to s Tomem nějak zvládli. Počítala jsem peníze a uvědomila si, že nezvládli…

Brzy na to se na mě ale usmálo štěstí. Volali mi ze soudu, kde jsem absolvovala pracovní pohovor. Musela jsem se prokázat rychlostí psaní a bezchybným pravopisem a o týden později mi ředitelka volala, že 1.4. nastupuji jako soudní zapisovatelka na Okresní soud Plzeň-město. Moje radost byla větší, než když na mě potajmu jedna z učitelek kývla, že jsem udělala maturitu…

Věděla jsem tedy, že v SONY musím ještě nějakou chvíli vydržet. S Janinou jsme jely noční. Dva týdny v kuse. Byla to ta nejvolnější směna. Mohlo být puštěné rádio! To přes den prostě neexistovalo. Okolo nás totiž často na ranní kroužili Němci, takže jsme museli stát přesně na místě v určitém rozestupu, ani nešpitnout a nepodívat se kolegu vedle a pilně a velmi rychle pracovat. Jako stroje. Občas se zeptali, proč máme na stolečku v košíčku tohle a tohle a proč je tohle takhle a takhle, ale už jsem se smířila s tím, že buzerace tu nezná meze a nějaké vykání, o tom ti lidé asi ani neslyšeli, že to vůbec existuje. 80 % celé továrny mělo zkušenost s drogami. Bylo by z nich zle! Zejména, když jsem musela chodit na ty záchody… Krvavý tampon rozprsklý na prkýnku a krvavý záchod byl na denním pořádku. Z vody, která se tu pila v maličkých kelímcích, takže můj příjem tekutin za směnu činil tak 0,4 l vody, protože zaprvé, jak jsem zmínila, voda byla chuťově opravdu hnusná a za druhé mistrová vždycky nadávala, když jsme se dožadovali pití nebo záchodu.  Od Jany jsem se později dozvěděla, že její přítel se zabil v autě. Její první láska. Přítel, se kterým ale měla malou Růženku, je také po smrti. Opět autonehoda. Říkala, že je ale ráda. Byla to prý pro ni úleva. Tvrdila, že ji strašně mlátil a že jednou na ni vytáhl i nůž. Nesměla nic. Nesměla mít kamarády ani kamarádky. Nějakou dobu, když byla těhotná, se potloukali po ulicích v Plzni neměli domov. Bydleli ve stanu u Boleváku.

Říkala jsem si, že to musel být dost drsný život, ale ona sama nepůsobila nějaká chudinka. Připadala mi jako normální holka. Sice hodě chudá a s totálně zacuchanými vlasy, které asi nešly rozčesat, protože jsem si původně myslela, že to jsou dredy, ale nebyla, ale jinak jako fakt úplně normální holka… Staly se z nás docela kamarádky. To, že odcházím na soud, mi opravdu přála, za což jsem jí byla vděčná. Navzájem jsme si pomáhaly udržet nervy na uzdě, když na nás vedoucí křičely a když už jsme prostě nemohly. Smály jsme se kontrolám, když jsme odcházely ze šichty. Museli jsme vystát frontu, než všichni prošli testem a mohli odejít do šatny. Prošli jste přes turniket, který vedl do takové boudy, kde seděl sekuriťák. Košíček s osobními věcmi (píchačka, jelení lůj, žvýkačky, kapesníčky…) jste museli odložit na pás a dostali jste ho až po kontrole a výstupu. Sekuriťák vás postavil před nějaký snímač a vy jste se museli otočit na každou světovou stranu a pokaždé pomalu zvedat nohy a ruce. Otočit se a následně předklonit, aby bylo dostatečně prokázáno, že jste nic neukradli. Až pak jste mohli odejít. Byla to zdlouhavá procedura, takže to byl přesně důvod, proč končící směna vždy utíká jako splašená k turniketům a mačkají se, co to jde.

Předposlední týden jsem už nedávala. Janina nějak onemocněla a já tu zůstala na pospas řevu Kateřiny nebo jiných teamleaderů. Neustále jsem poslouchala slyšitelné pomluvy, jaká jsem nafrněná kráva, která si sem chodí přivydělávat na značkový hadry, protože jí maminka nechce cálovat všechno. Že jsem kurva a určitě i šlapu, protože jsem jednou přišla v sukni vyfiknutá a namalovaná, jelikož byl pátek odpolední a hned po příjezdu jsme šli s klukama do města. Nechtěla jsem se převlékat na těch odporných záchodech a na pracovišti bylo čisto, takže oblečení jsem neřešila. O víkendech jsem jezdila za Tomem do Kaznějova, takže jsem chtěla nějak vypadat. Možná proto jsem byla kurva a štětka. Moje cílevědomost a šikovnost se stala viditelnými až poslední týden. Ukázala jsem, že za práci umím vzít a brzy jsem se stala pomocnou rukou teamleadara! Panečku, to bylo závisti! To byla pozice! Jedna z kmenových zaměstnankyň mi navrhla, jestli nechci dělat teamleaderku. Chtěla bych.

Naopak jsem chtěla mít pod sebou tým lidí, který budu moci motivovat a být na ně hodná a povzbuzovat je a ne na ně ječet a jednat jak s odpadem. Zanedlouho jsem ale měla nastoupit na soud a představa, že tu zůstanu jen o den déle, pro mě byla nepředstavitelná. Holky se ke mně chovaly ještě hůř a brzy i kluci, se kterými jsem později pracovala u stroje. Měla to být pocta, že mě šoupli ke stroji, tam se každý nedostal. Byla to takový VIP pozice. Opět jsem neviděla nic převratného na tom, že místo ohýbání krabiček a plnění plastových obalů sundavám z pásu zabalená CD a skládám je do krabic. Opět jsem byla tedy za krávu a kluci mě měli za totální kurvu. Nemělo cenu vysvětlovat, že tu makám proto, abych se mohla odstěhovat se svým klukem, se kterým jsem od šestnácti a nikdy jsem nikoho jiného neměla, do miniaturního bytečku. Vypadat dobře byl tady asi hřích, protože nově příchozí směna skládající se z nových lidí, mě opět provrtávala pohledem.

„Nechcete si mě raději vyfotit? Vydrží vám to dýl!“ křikla jsem vztekle na stejně staré dívky, které ve skupince postávaly u turniketů, šuškaly si a ukazovaly na mně.

Asi jim vadil ten flitrovaný top. Nevím. Nemohla jsem se dočkat, až odtud vypadnu! Poslední den, když nás autobus odvážel z noční zpět do Plzně, jsem si s Janinou povídala o tom, co bude následovat. Co bude dělat ona, protože taky dala výpověď. Kam půjde a co budu dělat já. Nahlas jsem mluvila před lidmi v autobuse o svých snech a cílech a snila o práci, která mě bude naplňovat a kde se nesedřu. Mluvila jsem o domečku s bazénem a hezkém autě a finanční svobodě a o zabezpečené a šťastné rodině. Přitáhla jsem tak výsměšné pohledy ostatních cestujících. Někteří se mi hlasitě smáli a mumlali něco ve smyslu „bože, co je to za krávu…“ Mně to ale bylo jedno. Věděla jsem, že zítra začínám znovu a že na konci měsíce se stěhujeme s Tomem k sobě! Byla jsem na sebe hrdá, že jsem to tam vydržela! Zděšením pro mě ovšem byla výplatní páska. 12.100 Kč. Asi 52 hodin přesčasu včetně jedné dvanáctky o víkendu, dva týdny noční v kuse a týden odpolední. Byla to životní lekce a jsem za ni hrdá, protože o to víc si teď vážím toho, co mám.

Když jsem později nastoupila zpět do Kaznějovské fabriky v Nepronu, nedokázala jsem za boha pochopit, na co si ty ženský stěžujou. Jely třísměnný provoz a zaměstnavatel jim umožnil, jaké šichty budou dělat. Některé jen ranní, jiné zase jen noční… Mohly si povídat, klidně si při práci i zpívat! Mohly mít neustále puštěné rádio! Mohly mít u sebe pití a mohly pít! A co lepšího, měly pauzu každé dvě hodiny na jídlo nebo na cigáro nebo obojí, když to za deset minut stihly. Mohly mít u sebe telefon! To s v SONY neexistovalo! A hlavně se nemusely ptát, jestli můžou jít na záchod! Prostě šly. Nikdo na ně nikdy neřval. Jediné, co tu panovalo, byly pomluvy a závist, takže normálka. Peníze, teď už vím, že je to strašně málo 90 korun hrubého na hodinu, pokud neděláte normy, ale šlo si vydělat s nějakými přesčasy až 18, 19 tisíc… Také tu byly stravenky navíc! Nedovedete si představit, jak jsem si potom jakékoli zaměstnání užívala. Zejména na soudě, kde jsem si mohla jít zakouřit, kdy jsem chtěla! Mohla jsem mít u sebe telefon a hlavně jsem se mohla najíst, když jsem měla hlad! To bylo tak úžasný! Hlavně ten přístup ke spisům, které jsem zpracovávala a úplně náhodou dostala pod ruku s Janiným jménem. Dočetla jsem se tedy, jak to skutečně bylo s jejím přítelem a kde je pravda… Srandy kopec, když nedokázala pochopit, jak jsem to všechno zjistila. Ale abych byla upřímná, vůbec mi to nepřekvapilo. Celá její osobnost. Prostě už jsem si zvykla na to, brát lidi s rezervou a moje důvěra dost pokulhává… Každopádně jsem strašně ráda za celou zkušenost a vím, že vždycky, když se budu cítit špatně, vzpomenu si na březen 2015!

Tímto článkem chci jen říci, že každá práce má něco. Dneska jsem právě četla článek se zážitky jedné ze zaměstnankyň drůbežárny ve Vodňanech… Vzpomněla jsem si na SONY a říkala si, že to vlastně bylo úplné nic!!! Stěžovat si ale umí každej, ale něco změnit, to už je panečku jiná… Říká se, že vždycky může být hůř. Jenže, právě proto, že se tohle říká, se toho všichni drží a nehnou ani prstem. Já říkám, vždycky může bejt líp! A ono to tak je. Pokud je vaše práce na hovno, je něco prostě špatně! Vy nejste odsouzeni pracovat tam, kde pracujete. Pracujete tam, protože tam CHCETE pracovat. Panebože, vždyť je takových možností… Je to úplně jednoduchý. Když chcete doma mít hodně uklizeno, musíte vynaložit hodně úsilí. Když chcete mít doma hodně jídla, musíte udělat velký nákup. Když tedy chcete mít dobrou práci, musíte o něco víc hnout zadkem. Brečet a nadávat umí každej. Jak je život na hovno a jak je to všechno těžký. Málokdo si ale skutečně uvědomí, že chyba je vlastně v nich samých a že ONI mají život na hovno, nikoli že život na hovno JE….

SONY DADC aneb Nejhorší měsíc v mém životě
Ohodnoťte článek
Veronika Zvonková
Jsem mladá maminka princezny Viktorky a nezávislá kosmetická poradkyně Mary Kay. Mou vášní je pomáhat ostatním cítít se dobře, plnit si své sny, podporovat je a být jim inspirací. Jsem odpůrce systému a neuznávám žádná pravidla společnosti. Každý máme možnost volby a každý jsme zodpovědný za život, který si sami vybereme!
Komentáře