Že prý nelze miminku vytvořit režim? A kdo to říkal?

No tak samozřejmě, že i já jsem si v těhotenství ledacos načetla. Především, že miminku nelze stanovit režim. Nevím, co tím bylo myšleno. Asi spíš takovéto, že nelze ho něčemu učit, jakože přikazovat, zakazovat. No logicky… Samozřejmě, že to nejde. Ale tak to napadne každého, že měsíčnímu dítěti neporučím, aby teď spalo, nebo že se teď zrovna bude jíst. Tak jak to bylo myšleno? No… To je fuk. Nebudu se v tom vrtat, ale podělím se s vámi o naši zkušenost. O naše pravidla a náš režim, díky kterému funguju snad ještě líp, než když jsem byla bezdětná.

Mateřství mě totiž naučilo jednu věc. Nepřemýšlet nad tím, co budu dělat, ale rovnou něco dělat. Předtím jsem se vždycky zdržovala tím, že jsem si neustále stanovovala plány, jakože teď budu uklízet koupelnu, pak uvařím, potom půjdu psát… Prostě nalajnovanej život. A stejně to nefungovalo, přestože určité věci bylo prostě zapotřebí udělat. Teď je to stejné s tím, že není čas na přemýšlení a už vůbec na nějaké organizování času…

Jak splnit vše, co je třeba, ale 10x rychleji?

Nepřemejšlet! Nikdy nevím, kdy se Viki vzbudí, takže prostě jdu a dělám. V koupelně mám na topení univerzální hadr, takže při čištění zubů většinou myju vanu a umyvadlo nebo vytírám. Neustále mám po ruce prachovku, takže když si jdu do šatny třeba pro oblečení, prach vezmu s sebou. Otázka tří minut? Možná ani to ne. Na záchod jsem koupila takové ty jednorázové dezinfekční ubrousky, takže obden při jeho návštěvě rovnou hadříkem umyju celé prkýnko a potom i kliku, umyvadlo, parapet… Ty ubrousky jsou boží. Žádné praní hadrů, žádné třídění, uklízení, namáčení, ždímání… Hadříkem umyju všechno, co jde, mám jistotu, že je to zároveň vydezinfikované, a pak ho jednoduše spláchnu!

Naučila jsem se po sobě uklízet hned, takže při vaření, když se mi smaží maso na pánvi a v hrnci bublají brambory nebo rýže, uklízím myčku, myju nádobí, otírám linku nebo třeba uklízím ledničku či mrazák. Pořád jsem v kuchyni a jídlo mám pod kontrolou a zároveň udělám plno užitečných věcí, které jsou potřeba.

Nevysávám, ale zametám. Třeba denně, ale během 5 minut je zametena půlka baráku. Nevysávám, to jen při velkých úklidech (máme všude lino).

Pokud jde o oblečení, nejsem ten typ, co by hned všechno skládal atd. Je to zdržování. Když odněkud přijedeme a já musím honem Viki nakrmit, přebalit atd. atd., švihnu hadry a kabelku, kam se mi zamane. Pořídili jsme si s Tomem sluhy, takže oblečení házíme vždycky na ně. Já na ten svůj věším i kabelky. Hromadné uklízení prádla tak řeším třeba jednou za týden, až když sluha není vidět. Vše má ale pořád své místo a nikde se nic neválí!

Peru třeba taky během čištění zubů. S kartáčkem v puse fofrem roztřídím pradlo, zapnu pračku a čau. Věšení je otázka 10 minut, sbírání tak tří. Většina stejně končí v košíku na žehlení, který likviduju postupně tak jednou za deset dní u telky večer, když Viki spí.

Můj typický den

Ráno, pokud nejsem domluvená s nějakou kamarádkou na procházku, někam nejedu, nebo nemám nějak hodně práce, vstávám v půl 11. V případě prvních variant v půl osmé. Budík nepoužívám, budí mě Viki. Právě mezi půl osmou a půl jedenáctou ráno stejně spí. Ať už v postýlce nebo v kočárku. A protože já chodím spát dlouho, do těch půl jedenácté ležím spíš. Nikdy jsem nebyla ranní ptáče. 🙂

Jakmile se Viki vzbudí, nakrmím ji. Potom roztáhnu závěsy a udělám den. Ona vesele kope nožičkami a mává ručičkami ve vzduchu vzrušením. Ví, že už se vstává. Pak se vrátím k ní a zdravím ji a přeji dobré ráno a chvíli se mazlíme. V tuhle dobu je vždycky nejvnímavější. Užasle na mě zírá a směje se jako sluníčko. Nechám ji u nás v posteli a jdu do pokoje pro oblečení, přebalování a kapičky. Přebalím ji, převleču, teplou žínkou umyju obličejík od mléka (když kojím v noci vleže, má ho fakt všude) a ospalků, kápnu jí do očička a odnáším do obýváku na gauč. Je spokojená, takže vydrží třeba půl hodiny v klidu. Já si jdu tedy vyčistit zuby, umýt obličej, dát si třeba i sprchu, umýt hlavu, cokoli je prostě potřeba. Obleču se a buď jdeme ven, nebo jdu vařit. Jak se mi chce. Rychle do sebe něco hodím – ovoce, křupinky s mlékem nebo jogurt a podle Viki pokračuju v tom, co je potřeba nebo co chci. Dneska jsem si třeba půl hodinky zacvičila…

Když jdu vařit, vezmu si houpací lehátko na linku, Viktorku do něho usadím a povídám si s ní celou dobu. Zírá na mě a vím, že mám třeba i hodinu čas na to, trdlovat v kuchyni bez přerušení. Většinou usne. Když potřebuju být na počítači, vezmu si ji s sebou do kanceláře a položím v dece na chlupatý běhoun. Vím, že mám tak dvacet minut, než začne plakat a vyžadovat pozornost. Pokud nespí.

Když je venku hezky, dám ji do kočárku a uspím. Nechám kočárek na zahradě spolu s chůvičkou a jdu dovnitř fungovat. Teď jak byly ty horka, tak byla na zahradě od rána do večera. Doma jsem měla vše hotovo, tak jsem se natáhla s knížkou na deku a opalovala se a koupala v bazénu. Už ani nehlídám, kdy Viki spí a kdy ne. Ona si to koriguje sama. Buď chce spát a spí, nebo nechce spát a nespí. Když nespí a kníká a pláče, tak ji chvíli chováme. Buď já nebo Tom nebo kamarádi, co tu zrovna jsou nebo tchánojc. Prostě někdo. A maličká je spokojená. Hodně často ji mazlím. Neustále na ni mluvím a povídám si s ní. O všem. Všechno ji ukazuju a vysvětluju. Pozornosti jí tedy stačí docela málo, podle toho, jakou má náladu. Většinou chce třeba jen pomazlit a když ji pak vrátím do kočárku, je hodná. Nenaučila jsem ji a ani nenaučím, abych ji musela mít celou dobu u sebe. Ať už v šátku nebo v náruči. Šátek jsem striktně odmítla už v těhotenství a odmítám ho nadále.

Každý den je skutečně jiný, takže po obědě se vždy jedná podle situace.

V autě je malá nejhodnější. Nikdy nepláče. Dokonce i když je hladová, tak ji jízda v autě uklidní. Takže přes den žádné uspávání, nechávám maličkou prostě být a reaguju fakt jen na to, co chce. Mezitím mám neskutečně moc prostoru proto, dělat co chci nebo co potřebuju.

Koupeme v sedm nebo v osm. Záleží spíš na počasí. Když je hezky a jsme venku, koupeme po osmé. Když je hnusně a jsme doma, tak třeba v těch sedm. Nedokázala jsem doteď stanovit přesnou hodinu a ani se o to nesnažím. Nikdy totiž nevím, do kdy bude spinkat, nebo jestli zrovna odněkud nepojedeme a nesekneme se v zácpě… Cokoli. Hodina rozmezí je adekvátní. Vykoupu, převleču do pyžámka, nakapu do pusinky Espumisan a Biogaiu a zalezeme si do ložnice. Tam ji nakrmím a dám spát. Zapnu chůvičky, monitor dechu a odebírám se buď k telce, do kuchyně kuchtit večeři nebo k počítači psát. Prostě co se mi zlíbí. Vím, že od jejího usnutí mám minimálně tři hodiny jistého času bez přerušení. Přes den to samé, pokud se vozí v kočárku v kuse nebo v autě.

V noci se maličká budí jak kdy. Nedokážu přesně říct intervaly. Stále jsou většinou po třech hodinách. Krmení dělím na fáze.  V první fázi, tedy po koupání, dokáže spát třeba i šest hodin v kuse. Pak se budí většinou po dvou nebo třech. Vždycky ale si to načasuje tak, že je vzhůru v půl osmé a v půl jedenácté. Na krmení tedy jen vstanu, vyndám ji z postýlky, položím vedle sebe, zalehnu, dám kozu a usínám. Vždycky usne taky. Pak už záleží jen na mně, jak se mi leží. Většinou nepohodlně, takže maličkou zase přendám do své postýlky. Někdy ji nechám u sebe. Je to různé. Obě varianty jí nevadí. Jde spíš jen o moje pohodlí. Přebaluji ji jen, pokud slyším, že zabublala anebo pokud celou první fázi probdím a ona se zrovna budí a já jsem pořád vzhůru. Pokud ale spím a Viki se nepokaká, což bych slyšela a případně cítila, když při tahání z postýlky na krmení čichám k plence, přebaluji až ráno.

Myslela jsem si, že se budu muset přizpůsobovat miminku já. Myslím, že u nás se přizpůsobujeme navzájem. Vždycky jsem byla nezávislá a odmítala pomoc, takže ani teď nevyžaduju po Tomášovi, aby mi s malou nějak pomáhal. Prostě nepotřebuju a kolikrát se i nudím. Dělám si věci po svém tak, jak chci nebo jak potřebuju s tím, že to mám vše teď pouze rozkouskované. Jak jsem už výše psala, mateřství mě naučilo nepřemýšlet a konat. Proto jsem zvládla tolik věcí. Proto jsem během šestinedělí napsala 80 stránkový e-book, pak další dvacetistránkový a dokončila tu svou knihu. Proto jsem včera přestěhovala kancelář a koupelnu. Proto jsem začala zase žehlit… Prostě vím, že nemám čas, nebo nevím, kdy ho budu mít, a tak jednám hned. A najednou se všechno děje, všechno funguje a je to neskutečná paráda. Zapojila jsem do svého denního programu počínaje dneškem i cvičení. Posilování mi zabere 10-30 minut, což není nic a kardio nepotřebuju. S kočákem jsem venku denně a velké procházky opravdu fungují. Kila jdou dolů. Příští týden jedu s maličkou na celodenní školení Mary Kay do Mariánských lázní. Minulý týden jsme spolu byly na týmovce…

Prostě jde to úplně všechno.

Neodpustili jsme si s Tomem ani návštěvy restaurací. Prostě malou bereme s sebou. Nákupy… Všechno v pohodě. S tím, že přibylo teda kojení a prsa mám vždycky s sebou, takže se jen uklidím do ústranní, nakrmím, případně přebalím a frčíme dál. Nic frustrujícího, omezujícího. Jediné, co se změnilo, je to, že sama nemůžu zmizet někam déle než na tři hodiny. Kvůli kojení. Nemám už tolik mléka, abych odstříkala najednou třeba 300 ml. Ale to mi vůbec nevadí. A vlastně ještě to, že po osmé hodině večer už musím být doma. Nebo někde, kde strávíme noc. To je jediné omezení.

Můj život se otočil o sto osmdesát stupňů, protože teď nemyslím tolik na sebe, jako na tu maličkou. A je to paráda. Vše se vybarvilo, zastavilo, dostalo ten správný směr. Naučila jsem se tomu, co jsem potřebovala. Funguju, protože musím a vše šlape, jak má. Zároveň si dělám vše, co chci, jako dřív. Moje srdíčko je plné lásky a štěstí a já se těším na každý další den. A naprosto si to užívám! Nechci slyšet, že není divu, když je malá malá. Že to přijde, až bude větší, že pak už se ani nevyčůrám. Asi to bude zase o něco náročnější, protože nebude přes den už tolik spinkat, ale pořád tu jsou možnosti. Možnosti jako je třeba ohrádka. Věřím, že mi dáte za pravdu, když se budu zase opakovat s tím, že jaké si to člověk udělá, takové to má. Věřím, že i vy si brzy vytvoříte s miminkem takový systém, který vám bude plně vyhovovat, nebo už jste si tím prošly, a tedy víte, o čem mluvím.

Mateřství není problém. Problém je to, že se na celou věc jako na problém díváme. Vždycky je to všechno jenom v hlavě.

Že prý nelze miminku vytvořit režim? A kdo to říkal?
Ohodnoťte článek
Veronika Zvonková
Jsem mladá maminka princezny Viktorky a nezávislá kosmetická poradkyně Mary Kay. Mou vášní je pomáhat ostatním cítít se dobře, plnit si své sny, podporovat je a být jim inspirací. Jsem odpůrce systému a neuznávám žádná pravidla společnosti. Každý máme možnost volby a každý jsme zodpovědný za život, který si sami vybereme!
Komentáře